Čtou si myšlenky, cítí bolest toho druhého. Co je pravdy na mýtech o dvojčatech?

Vypadají stejně. Mají stejnou barvu vlasů i očí, výšku, hlas, intonaci i gesta. Někoho to fascinuje, jiného zneklidňuje. Přes veškerou tuto podobnost jsou však i jednovaječná dvojčata jedinečné osobnosti. Po celý život se setkávají s porovnáváním a zkoumavými pohledy okolí, které se snaží odhadnout, v čem jsou stejné a v čem se liší. Některé vzorce chování, o nichž bude řeč, se sice mohou objevovat i u dvojvaječných dvojčat, u jednovaječných jsou však častější, intenzivnější a nápadnější. Právě proto se tento článek zaměřuje především na ně.

Vnímání a přístup k dvojčatům v historii a jiných kulturách

Narození dvojčat bylo v mnoha kulturách po staletí přijímáno různými způsoby. Ve starověku byla u Asyřanů, Babyloňanů a Egypťanů považována za znamení neštěstí a hříchu a děti byly ze strachu zabíjeny. Ve středověké Evropě byly matky dvojčat podezřívány z cizoložství. Dvě děti znamenaly dva otce, a tedy důkaz ženské nevěry. Afričtí Nuerové považují dvojčata spolu s ptáky za potomky bohů. Pokud zemřou v kojeneckém věku, nejsou pohřbívána do země, ale ukládána na větve stromů, aby mohla „odletět“. Především africké kmeny dodnes po narození dvojčat provádějí očistné rituály, jejichž cílem je ochrana rodiny, případně celé komunity.

Zvlášť pozoruhodný je příklad jorubské kultury v dnešní Nigérii, která si časem vytvořila vlastní způsob chápání narození dvojčat. Ta dostávají specifická jména a je jim připisována zvláštní duchovní moc. První z dvojčat, které přijde na svět, je pojmenováno Taiwo („ten, který první ochutná svět“), druhé dostává jméno Kehinde („ten přicházející po tom prvním“). Zdánlivě nelogicky je Taiwo považováno za mladší, protože bylo vysláno opatrnějším a rozvážnějším Kehinde, aby zjistilo, jak svět venku vypadá. Když je vše v pořádku, dává zvědavější a odvážnější Taiwo znamení pláčem. Teprve poté ho následuje starší Kehinde.

Vývojová zvláštnost dvojčat

U dítěte, které nemá dvojče, se schopnost poznat sám sebe na fotografii nebo v zrcadle obvykle vyvíjí mezi druhým a třetím rokem života. Dvojčata to mají složitější. Na fotografiích nebo v zrcadle totiž nevidí sebe, ale své dvojče. Schopnost sám sebe poznat se proto u dvojčat dostavuje o něco později, a to zhruba kolem čtvrtého roku věku. To už si děti začínají uvědomovat samy sebe a vnímají i drobné rozdíly mezi sebou a druhými.

Mýty o dvojčatech

Jednovaječná dvojčata jsou často popisována jako bytosti s téměř nadpřirozeným propojením. Říká se o nich, že si navzájem čtou myšlenky, dokončují za sebe věty, domlouvají se beze slov a mají vlastní řeč. Dalšími častými mýty jsou představy, že vnímají bolest toho druhého i na dálku a instinktivně cítí, pokud je ten druhý v nebezpečí. Vedle těchto pověr se objevují i očekávání, že mají stejný vkus v oblékání i ve výběru partnerů, jsou stejně inteligentní, manuálně zruční a nadaní.

Proč jsou dvojčata stejná a vyvrácení mýtů

Jednovaječná dvojčata mají stejný genetický základ, a tedy i velmi podobně nastavený mozek. Neznamená to, že by myslela úplně stejně, ale že podobně reagují na svět kolem sebe. Často mají podobnou citlivost, podobné tempo reakcí a podobný způsob, jak přemýšlejí nebo zpracovávají situace. Proto se může zdát, že uvažují stejně nebo že si rozumí beze slov. Ve skutečnosti jen svět vnímají podobným způsobem.

Kromě genetiky hraje velkou roli i to, jak dvojčata vyrůstají. Od narození jsou spolu, slyší stejná slova ve stejný čas, zažívají stejné situace a okolí k nim často přistupuje podobně. Učí se tedy svět poznávat současně a stejným způsobem. Pokud se dva lidé dlouhodobě učí a reagují ve stejném prostředí, začnou si přirozeně vytvářet podobné způsoby uvažování. To, co pak zvenčí vypadá jako „stejné myšlení“, není žádné tajemné propojení, ale výsledek společného dětství a sdílených zkušeností.

Často se říká, že si dvojčata dokážou číst myšlenky. Ve skutečnosti jde o něco mnohem prostšího. Čím déle s někým žijeme, tím lépe víme, jak bude reagovat, co pravděpodobně řekne nebo jak se zachová. U jednovaječných dvojčat tohle funguje obzvlášť silně, protože spolu vyrůstají od narození a mají za sebou stejné zkušenosti. Nejde tedy o čtení myšlenek, ale o velmi dobrou schopnost odhadnout chování druhého člověka na základě dlouhodobého pozorování.

Velkou roli hraje i samotná blízkost mezi dvojčaty. Lidé, kteří si jsou hodně blízcí, si časem začnou rozumět i bez dlouhého vysvětlování. Platí to pro partnery, rodiče a děti nebo velmi blízké přátele a u jednovaječných dvojčat to bývá ještě výraznější. Čím silnější je mezi lidmi důvěra a pocit bezpečí, tím méně potřebují mluvit a tím snáz se navzájem chápou. Zvenčí to pak může působit skoro magicky, ve skutečnosti ale jde jen o velmi dobře sehraný vztah.

A jak je to s vlastní řečí dvojčat? Nejde o nic záhadného ani výjimečného. Spíš o reakci na prostředí, které dvojčata od dětství neustále porovnává, hodnotí a často je vnímá jako jeden celek. Pokud vás lidé nerozlišují, nerozumí vám a jednají s vámi, jako byste byli jeden člověk, není těžké si vytvořit vlastní způsob dorozumívání. Ne proto, že by dvojčata chtěla být zvláštní, ale proto, že chtějí mluvit po svém, bez nutnosti se neustále obhajovat. Vlastní řeč pak může fungovat jako hra, obrana nebo tichá vzpoura vůči světu, který je odmítá vidět jako dvě samostatné osoby.

Úskalí života dvojčat

Mít své dvojče přináší mnoho výhod, ale i nevýhod.

Mezi ty pozitivní patří především pocit, že nikdy nejste úplně sami. A to ani tehdy, když spolu nejste v každodenním kontaktu. Víte, že na světě existuje někdo, s kým můžete sdílet své starosti, kdo vám rozumí a kdo vás vždy podpoří. Někdo, kdo vás nikdy úplně nezavrhne a kdo vám dokáže odpustit i to, co by jiní odpouštěli jen těžko.

Právě tohle silné pouto ale může být zároveň i přítěží, zejména v období dospívání. V určité fázi života totiž nechcete být „to dvojče“, chcete být sami za sebe. Bez neustálého porovnávání, bez zkoumavých pohledů okolí, které vás hodnotí vždy ve vztahu k tomu druhému. S tím souvisí i celoživotní soupeření. V dětství o pozornost rodičů, ve škole o známky, později o to, kdo je úspěšnější, spokojenější nebo přitažlivější pro potenciální partnery.

Silná blízkost a důvěra mezi dvojčaty může ovlivnit i jejich další vztahy. V některých případech se mohou v osobních vztazích cítit nepochopeně nebo izolovaně. Není proto výjimečné, že dvojčata spolu žijí po celý život. Obava, že si nenajdou partnera, se kterým by si byly stejně blízké jako se svým dvojčetem, je někdy natolik silná, že se raději rozhodnou nikoho nehledat. Tento vztah je totiž v mnoha ohledech téměř dokonalý.

Dvojčata na sobě mohou být velmi silně citově závislá. Žít život skutečně sám za sebe pak nebývá jednoduché. Může jim chybět to dvojče po boku, protože mají pocit, že s ním je svět bezpečnější a život jednodušší.

Závěr

Většina mýtů o dvojčatech má mnohem jednodušší vysvětlení, než se na první pohled zdá. Nejde o telepatii ani mystické pouto, ale o kombinaci genetické podobnosti, společného vývoje, dlouhodobé blízkosti a schopnosti velmi dobře odhadovat chování druhého.

Příště: Záhada pravěkého trojhrobu v Dolních Věstonicích

Zdroje: