Bouřlivý a smutný život bývalého arcivévody Leopolda Ferdinanda von Österreich-Toskana

Hlavní postavou kauzy Wölfling byl arcivévoda Leopold Ferdinand von Österreich-Toskana, který již od mládí patřil k problémovým členům habsburské rodiny. V prosinci 1902 se odhodlal k naprosto neslýchanému kroku. Předcházely mu jak císařem Františkem Josefem I. nepovolený sňatek s Elvírou Bourbonskou, tak následný, rodinou neschvalovaný vztah s vydržovanou prostitutkou Vilemínou Adamovičovou. Společně se svou sestrou Luisou tajně uprchl do Švýcarska, kde se k nim přidali Vilemína a Luisin milenec. Plán vzdát se titulu arcivévody, nikoli však výhod s ním spojených, mu však nevyšel. Císař František Josef I. jej zbavil nejen titulu, ale také apanáže a práva pobývat v zemích monarchie.

Přestože císař Leopoldovi apanáž odepřel, jeho vlastní rodina se zavázala vyplatit jednorázově dvěstě tisíc korun a doživotní roční rentu ve výši třicet šest tisíc korun. Leopold si zažádal o švýcarské občanství a rodiče mu koupili vilu ve městě Zug.

9. května 1903 nakonec došlo i k podpisu jeho rezignace v plném znění a z arcivévody se stal občan Leopold Wölfling.

Dne 25. července 1903 se Leopold a Vilemína vzali. Hned po svatbě se Vilemína ke svému manželovi začala chovat lhostejně a přestala mu i vařit. Společnost jí neustále dělaly její sestry a ignorovaný Leopold začal žít vlastním životem. Chodil do kaváren, podnikal výlety po okolí a zahradničil. Nechal se také zapsat na curyšskou polytechniku, kde studoval přírodní vědy. Jeho manželka podle jeho pamětí „mezitím trávila čas tím, že pilně jedla, pila, kouřila a spala, pokud zrovna nebyla zaneprázdněna důvěrným klábosením se sestrou nebo čtením lehkých románků“. Vilemína téměř neopouštěla domov a neúčastnila se společenského života. K manželské krizi zřejmě přispěla i skutečnost, že manželství zůstávalo navzdory přání Leopolda bezdětné.

V Zugu se manželé Wölflingovi spřátelili se členy takzvaného společenství přírodních lidí, kteří hlásali důsledný návrat k přírodě. Žili v jednoduchých hliněných chatkách, oblékali se do hadrů, případně chodili nazí, a živili se výhradně syrovým ovocem a zeleninou. Na Vilemínu udělali takový dojem, že se jí podařilo přesvědčit manžela, aby se ke společenství přidali. Oslavy měsíčního svitu, pohlavní zdrženlivost a vegetariánství však bývalému arcivévodovi nevyhovovaly a nakonec přiměl svou ženu k návratu.

Doma se Vilemína odmítala vzdát přírodního způsobu života. Zanedbávala svůj zevnějšek a životu v souladu s přírodou přizpůsobila celou domácnost. Propustila kuchařku i služebnou a protože sama nejevila o domácnost nejmenší zájem, musel se o vše starat Leopold. Nakonec ho vyhnala i z ložnice, kterou „jako důsledná vegetariánka odmítala sdílet s masožravým manželem“. 1.července 1907 bylo manželství rozvedeno. Později byla Vilemíně diagnostikována progresivní paralýza jako následek v minulosti prodělané syfilidy.

Leopold se z první manželské zkušenosti nepoučil. V den rozchodu s první manželkou potkal v kavárně, dle jeho slov, naprosto okouzlující dívku. Tou byla třicetiletá Marie Magdalena Ritterová, která se živila jako úředně registrovaná prostitutka. Aby se mohla stát jeho partnerkou, musel ji vyplatit částkou 10 tisíc marek. Manželství bylo uzavřeno 26. října 1907 v Regensdorfu u Curychu. Podobně jako v případě první manželky se i u Marie brzy začaly projevovat příznaky vážné duševní choroby. Byla paranoidní, dělala svému manželovi žárlivé scény a údajně se ho pokusila zabít. Její stav nakonec donutil Leopolda v červnu 1912 Marii natrvalo umístit do ústavu. Manželství bylo později rozvedeno a Marie zemřela roku 1924.

Po rozpadu druhého manželství se Leopold přestěhoval do podnájmu v Mnichově. Dočista ztratil soudnost a opakovaně navazoval známosti s dívkami pochybné pověsti. Ty zneužívaly jeho samoty a pod příslibem vztahu ho obíraly o peníze. Z bývalého arcivévody se pomalu, ale jistě stávala troska. Nespal, hodně kouřil, pil kořalku, velké množství čaje s rumem a často plakal. Žil ze dne na den a zadlužoval se, protože výživné nestačilo pokrýt jeho životní náklady.

Na začátku první světové války se v něm zřejmě probudilo vlastenecké cítění a Leopold projevil přání hájit bývalou vlast se zbraní v ruce. Císař to odmítl a Wölfling se cítil hluboce uražen. Po smrti Františka Josefa I. a nástupu Karla I. na trůn se Leopold pokusil získat souhlas k občasným pobytům na půdě monarchie. Stýskalo se mu po matce a sourozencích a chtěl se setkat s příbuznými a přáteli. Nikdo neměl snahu mu pomoci ani předat jeho žádost císaři, a tak se vrátil do Švýcarska. Znovu se zapsal na curyšskou polytechniku a následující válečná léta žil ze své renty v relativním pohodlí. Konec války jej zastihl v Berlíně, kam se krátce předtím přestěhoval.

Po skončení první světové války a rozpadu rakousko-uherské monarchie byl habsburský rod nucen přizpůsobit se zcela novým poměrům. Doživotní renta, která mu byla rodinou vyplácena, byla poválečnou inflací zcela znehodnocena. Jeho výživné představovalo pouhé 3 šilinky a 60 grošů ročně.

Aby se uživil, musel si v padesáti letech poprvé v životě najít zaměstnání. Vystřídal jich celou řadu. Nadepisoval adresy na obálky, krátce pracoval pro berlínského lichváře, sestavoval rodokmen pro švédského zbohatlíka, překládal a tlumočil z italštiny a srbštiny a také třídil známky pro bohatého muže, jehož koníčkem byla filatelie. Později Leopold zkoušel štěstí jako prodavač - nejprve v obchodě se železným šrotem, pak s nemovitostmi a nakonec prodával párky na berlínském nádraží. Všechna zaměstnání byla mizerně placená a výdělky stačily sotva na pronájem malého pokojíku.

V červnu 1921 se Leopold poprvé od roku 1902 znovu podíval do Vídně a rozhodl se zůstat. I zde se pokoušel najít si trvalou práci a stejně jako v Berlíně se mu to ani zde nedařilo. Pokus, jak přijít bez práce k penězům, podnikl bývalý arcivévoda poté, co mu bylo roku 1924 uděleno rakouské státní občanství. Obrátil se na Spolkové ministerstvo financí s žádostí o vyplácení penze, byl však odmítnut. Nakonec Leopold Wölfling začal sepisovat paměti, ale ani spisovatelská činnost mu trvalý příjem nepřinesla.

Roku 1922 učinil bývalý arcivévoda další překvapivý krok a adoptoval dceru. Již dospělá dívka se jmenovala Aloisie Anna Stariková a byla dcerou Wölflingova bytného. V listopadu 1921 na něj Aloisiin otec převedl všechna otcovská práva a povinnosti a po jeho smrti byla 2. ledna 1922 uzavřena smlouva o adopci. Poté, co se Aloisie provdala za Johanna Böhma, přestěhoval se Wölfling v červnu 1926 za novomanželi do jejich bytu. Böhmovi si zařídili hokynářství, kde Leopold osobně obsluhoval zákazníky. Podniku Böhmových se však příliš nedařilo a již počátkem října 1927 museli obchod prodat.

Po osmi letech strávených v Rakousku se bývalý arcivévoda vrátil do Berlína a potřetí se oženil. Jeho vyvolenou se stala o čtyřiadvacet let mladší Clara Grögerová, s níž se údajně seznámil již během první světové války v jedné z berlínských kaváren. Svá poslední léta Leopold strávil společně s Clarou ve skromném bytě v naprosté chudobě. Když 4. července 1935 umíral, odcházel ze světa jako velmi nemocný a zlomený muž. Jeho skandální život připomínalo jen krátké smuteční oznámení ve vídeňských novinách.

Příště: Černá ovce rodu Habsburského: Luise von Österreich-Toskana

Zdroje: