Hypertrichóza: výjimečná diagnóza a překvapivě důstojný život v době renesance

Hypertrichóza lanuginosa označovaná také jako Ambrasův syndrom, patří k nejunikátnějším genetickým poruchám, které medicína zná. Je zdokumentováno méně než 100 případů. Projevuje se nadměrným růstem jemných chlupů po celém těle, s výjimkou dlaní, chodidel a sliznic. Právě tato extrémní vzácnost, spojená s nápadným vzhledem, způsobila, že lidé s touto diagnózou jsou po staletí vnímáni jako zázraky přírody či kuriozity. Příběh rodiny Pedra Gonzalese je jedním z nejlépe doložených historických svědectví o tom, jak se s takovou odlišností žilo v době renesance.

V populárních článcích o této rodině se objevuje řada nepodložených tvrzení. Podle těchto příběhů měl být Pedro držen v kleci a krmen syrovým masem, jeho žena údajně omdlela u oltáře, když ho poprvé spatřila, jejich děti jim měly být po narození odebírány a celá rodina byla obětí krutého experimentu. Ověřené historické prameny však ukazují, že skutečnost byla trochu jiná.

Pedro Gonzales (Petrus Gonsalvus) se narodil roku 1537 na ostrově Tenerife a byl s velkou pravděpodobností příslušníkem původního guančského obyvatelstva. Patří k prvním historicky doloženým lidem s vrozenou formou hypertrichózy. Není jisté, jak se jako desetiletý ocitl ve Francii. Některé zdroje uvádějí, že byl přivezen otrokáři, jiné zase popisují chlupaté dítě, které jeho otec předváděl po celém Španělsku. Vzhledem k extrémní vzácnosti této poruchy je možné, že šlo skutečně o Pedra, a že to mohl být jeho vlastní otec, kdo ho nakonec daroval či prodal francouzskému králi.

Panovnické rody jevily o takovéto „zázraky přírody“ a anatomické kuriozity zájem už po staletí. Ani renesance nebyla výjimkou a lidé s neobvyklým vzhledem se tehdy dostávali na evropské dvory jako dary, prostřednictvím obchodníků nebo dokonce vlastní rodiny. Byli vnímáni jako symbol prestiže a pro učence představovali cenný předmět studia. Do tohoto prostředí se jako chlapec dostal i Pedro Gonzales.

Jindřich II. chtěl dokázat, že i z „divocha“ lze vychovat šlechtice. Pedro proto žil u dvora a dostalo se mu královského vzdělání. Sám král vybral významné úředníky jako jeho učitele a opatrovníky. Archivní záznamy potvrzují, že později studoval na univerzitě v Poitiers, kde se stal znalcem kanonického práva. Po smrti krále v roce 1559 převzala odpovědnost za dvůr královna vdova Kateřina Medicejská.

Právě Kateřina domluvila roku 1570 sňatek Pedra s krásnou Catherine Raffelin, dcerou pařížského obchodníka. Nebylo to žádné experimentování a snaha „zkřížit divocha s kráskou“, jak tvrdí některé příběhy. Catherine vstupovala do manželství s mužem, který byl vzdělaný, finančně zajištěný a sociálně chráněný. Nebyla to služka, jak se někdy uvádí, ale dcera vážené pařížské měšťanské rodiny. Do manželství přinesla věnem polovinu domu na Rue Saint-Victor a v archivech je označována jako demoiselle, tedy respektovaná mladá žena. O tom, jaký byl jejich vztah, nic nevíme. Dochované portréty, na nichž má Catherine ruku položenou na Pedrovo rameni, však naznačují něhu a blízkost.

Rodina žila relativně klidný a obyčejný život. Pedro a Catherine měli sedm dětí a u pěti z nich se objevila stejná genetická odchylka jako u otce. Děti byly pokřtěny, měly kmotry z vysoké aristokracie a získaly vzdělání. Stejně jako Pedro přitahovaly pozornost dobových lékařů a umělců také jeho děti. Jejich obrazy dodnes visí v evropských muzeích například na hradě Ambras v rakouském Innsbrucku a v muzeu Château de Blois ve Francii.

Antonietta drží na této malbě papír se italským textem ,,Don Pietro, divoch objevený na Kanárských ostrovech, byl poslán Jeho Jasnosti Jindřichovi, králi Francie, a odtud Jeho Excelenci vévodovi z Parmy. Já, Antonietta, jsem se z něj narodila a dnes mě lze nalézt u dvora paní Isabelle Pallavicinové, Ctihodné markýzy ze Soragny.“

V roce 1589 zemřela Kateřina Medicejská, patronka rodiny. Ve stejném roce byl zavražděn i její syn Jindřich III. a Francie byla plná občanských a náboženských nepokojů. Právě v této době vstoupil do Paříže Alessandro Farnese, vévoda parmský, který město roku 1590 osvobodil jako velitel katolických vojsk. Krátce poté se Gonzalesovi objevují v Itálii pod ochranou jeho rodu. Několik let žili jako čestní hosté na farneských panstvích. V Parmě Pedro stále využíval své vzdělání, sloužil jako posel knih a rodina se zapojovala do společenského života. Později se usadili ve vesnici Capodimonte, která byla majetkem rodiny Farnese, a prožili zde zbytek života. Některé z dětí pobývaly jako chráněnci u různých šlechtických rodů v Itálii. Pedro zemřel kolem roku 1618 a Catherine o několik let později.

I přes svou odlišnost prožil Pedro plnohodnotný život. Dostalo se mu vzdělání, oženil se, vychoval děti a měl kolem sebe lidi, kteří ho podporovali. Jeho příběh z renesanční doby je nakonec překvapivě obyčejný a překvapivě lidský.

Příště: To, jak se chováme ke starým lidem, vypovídá víc o nás než o nich. A jak tomu bylo v historii?

Zdroje:Touba Ghadessi: Portraits of Human Monsters in the Renaissance: Dwarves, Hirsutes, and Castrati as Idealized Anatomical Anomalies; Sabine Vincenot - The girl with the hairy face; Madsen: Not So „Happily Ever After“ for the Beauty and the Beast; Were beauty and the beast real people petrus and catherine gonsalvus; Wikipedie : Guanches; Wikipedie : Capodimonte; Wikipedia : Alessandro Farnese (1545–1592); Merry Wiesner-Hanks : The Marvelous Hairy Girls: The Gonzales Sisters and Their Worlds (Yale University Press, 2009); Kunsthistorisches Museum Wien, Ambras Collection; Musée des Beaux-Arts de Blois ; Farnese Archive / Archivio di Stato di Parma; Orphanet – „Congenital hypertrichosis lanuginosa“.