Článek
Buzici byli ve své době jedním z nejvýznamnějších rodů a první písemné záznamy o nich pochází z 12. století. Patřili k nim například páni z Valdeka, Házmburka, Rožmitálu či ze Šelmberka. Po dobu několika staletí jeho členové sloužili českým knížatům a králům. Od 16. století rozsáhlý rod postupně vymíral a poslední písemné zprávy o něm pochází z 18. století.
O životě nejstarších příslušníků tohoto středověkého rodu se dochovaly jen útržkovité písemné zprávy, z nichž je obtížné sestavit ucelený životopis. Přesto se na jejich základě pokusíme přiblížit osudy prvních prokazatelně doložených členů rodu.
Kde se vzalo bohatství a moc nejstarších českých šlechtických rodů
V době vlády přemyslovských knížat patřili k jejich nejbližším takzvaní družiníci, věrní bojovníci, kteří je doprovázeli na zahraničních cestách, diplomatických jednáních, účastnili se válečných tažení a pomáhali spravovat zem. Tato raná šlechta byla částečně finančně závislá na panovníkovi a na příjmech, které od něj získala. Panovník časem svěřil družiníkům některé důležité úřady a pověřil je správou hradů, pozemků a dalších statků. Z toho jim plynuly nemalé příjmy v podobě podílu na výnosech a díky úředním pravomocím získali také politický vliv. Od 12. století si někteří z nich začali nemovitosti postupně přivlastňovat, možná i s vědomím či souhlasem panovníka. V praxi to fungovalo i tak, že po otci, který měl majetek ve správě pouze dočasně a jeho držba byla oficiálně nedědičná, ji převzal syn. Svěřený majetek, který družiníci z titulu své služby pouze spravovali, tak postupně přecházel do soukromých rukou. Tento majetkový přesun ve 13. a 14. století přeměnil ranou šlechtu ve vlivnou a majetnou šlechtu pozdního středověku
Buzici
Za prapředka je považován udatný Dětříšek, syn Buzův, řečený Tuří roh, o němž se zmiňuje už kronikář Kosmas. Podle kroniky patřil Dětříšek k družiníkům knížete Svatopluka a po jeho zavraždění roku 1109 byl vyslán pro Svatoplukova bratra Otu Olomouckého. Později sloužil knížeti Vladislavovi I. a roku 1110 padl v boji u Trotiny. Podle Kosmova líčení vedl do boje asi stovku mužů, které před útokem povzbudil odvážnou řečí, sám se pak vrhl mezi nepřátele, při boji byl zasažen mnoha ranami a zemřel. Podle množství zápisů v kronice byl ve své době známou a vysoce váženou osobou. Jeho synem byl údajně Jiřík, který kolem roku 1147 zahynul během druhé křížové výpravy.
O Dětříškovi se vypráví také pověst, kterou zaznamenal kronikář Dalimil. Tou se zřejmě inspiroval i Václav Hájek z Libočan při psaní pověsti o Bivojovi. Příběh později převyprávěl také Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých. „Mezi Čechy byl jeden jmenovaný, jinoch dobrý a velmi kázaný. Dětříšek Buškovic to bieše, mezi hrdinami jako tuří roh slovieše. Ten byl někdy divokú svini za uši jal, a pro to byl na ščíte sviní hlavu i přijal.“ Hlava divoké svině se skutečně objevuje na erbech pozdějších větví rodu, ale žádný důkaz o tom, že ji používal Dětříšek, se nedochoval. Nejstarší doložené vyobrazení tohoto znaku se nachází na pečeti Oldřicha Zajíce z Valdeka z roku 1269, tedy více než 150 let po Dětříškově smrti.
Bivoj svini lapil za uši – ilustrace z Hájkovy kroniky ve vydání z roku 1819
Dětříška a Oldřicha Zajíce nelze s jistotou příbuzensky spojit. V později vytvořeném rodokmenu se sice objevují Jiřík Jiříkovic, Oldřich a Jan, ale chybí písemné důkazy dokládající jejich příbuzenské vztahy a spojení s pozdějšími Buzici. Nejstarší část rodokmenu je tak založena spíše na domněnkách. Označení Buzici / Buzicové vzniklo až v době národního obrození a bylo odvozeno od jména Dětříškova otce Buza, kterého zmiňuje kronikář Kosmas. Název měl, stejně jako u jiných dodatečně vytvořených názvů rodů, usnadnit historikům orientaci v rodových vztazích.
V průběhu staletí se Buzici rozdělili do řady větví, které postupně přijímaly jména podle svých sídel. Historická literatura rozlišuje dvě rané větve rodu, Zajícové z Valdeka a Lvové z Rožmitálu. Jejich rozrod byl natolik rozsáhlý, že není možné podrobně popsat celou historii Buziců.
Prvním prokazatelně doloženým příslušníkem rodu a zároveň prvním z rodové větve Zajíců z Valdeka je Oldřich I. Narodil se pravděpodobně roku 1220 a patřil k významným šlechticům na dvoře krále Přemysla Otakara II. Zastával úřad královského číšníka, působil jako purkrabí hradu Lokte a později také Pražského hradu. Po boku Přemysla Otakara se roku 1260 zúčastnil vítězné bitvy u Kressenbrunnu proti uherskému králi Bélovi IV. Je považován za zakladatele hradu Valdek v Brdech, který se stal jeho sídlem a podle jeho názvu přijal také své rodové jméno. Na počátku šedesátých let 13. století založil nedaleko dnešního Zaječova augustiniánský klášter, později známý jako Svatá Dobrotivá. Oldřich zemřel roku 1271 a byl pohřben v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie u Zaječova. Zanechal po sobě tři syny, Oldřicha II., Zbyslava (Zdislava) z Třebouně a Budislava, který se stal mělnickým proboštem.
Rekonstruovaný rodokmen Buziců
K nejstarším doloženým příslušníkům druhé rané větve Buziců patřil Oldřich z Rožmitálu. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1251, kdy byl jedním ze svědků na listině Přemysla Otakara II. Není jisté, zda zastával úřad královského číšníka, protože jediná zpráva o této funkci pochází z falšované listiny ze 14. století. Roku 1257 se zúčastnil neúspěšného válečného tažení do Bavorska, během něhož padl do zajetí. Poslední písemná zpráva o něm pochází z roku 1264.
Oldřich měl tři doložené syny, Protivu, Budislava a Oldřicha. Není vyloučeno, že jeho synem byl také Sezema. O životě Oldřichových synů víme jen málo. Dochované zprávy o nich pochází především z dobových listin a záznamů o soudních sporech. Protiva z Rožmitálu byl roku 1285 jedním ze svědků na listině Václava II. Jeho bratr Budislav se roku 1318 obrátil na zemský soud se žalobou proti Habardovi ze Lnář, kterého obvinil z odcizení části dědictví ve vsi Hajany v hodnotě 100 hřiven. Ještě téhož roku se však Budislav, uváděný také jako Buz z Rožmitálu, sám ocitl v roli obžalovaného. Hynek z Kutny po něm vymáhal nesplacený dluh 50 hřiven. O rok později se Hynek soudil také s jeho bratry Protivou a Oldřichem, které spolu s dalšími šlechtici obvinil ze způsobení škod.
K dalším známým příslušníkům rozsáhlého rodu Buziců patřila například Johana z Rožmitálu, druhá manželka českého krále Jiřího z Poděbrad, její bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu, Zdeněk Lev z Rožmitálu, jeden z nejmocnějších českých šlechticů první třetiny 16. století, a Vilém Zajíc z Valdeka, významný šlechtic z doby Jana Lucemburského.
Zdroje:
www.veduta-nakladatelstvi.cz/download/1245784946cs__1_pani_z_rozmitalu_nahled_(1).pdf
