Článek
Řecko se nestalo symbolem evropské dluhové krize přes noc. Jeho problém nevznikl jediným špatným rozpočtem ani jedním politikem. Desítky let se postupně vrstvily vysoké veřejné výdaje, rozpočtové deficity, slabý výběr daní, nízká konkurenceschopnost a politická neochota říct voličům nepříjemnou pravdu: že stát nemůže dlouhodobě rozdávat více, než kolik vybere.
Když pak po roce 2008 zmizela důvěra finančních trhů, ukázalo se, že systém stojí na mnohem slabších základech, než se předpokládalo. Řecko se následně nedokázalo samo financovat a muselo požádat o mezinárodní pomoc. Evropský stabilizační mechanismus popisuje jako klíčové faktory právě rostoucí deficity, slabý výběr daní, rychlejší růst mezd než produktivity a nepřesnosti ve vykazování veřejných financí.
Řecký příběh totiž není varováním pouze před vysokým dluhem. Je především varováním před politickým mechanismem, který k vysokému dluhu vede. A právě tento mechanismus začíná být v České republice stále viditelnější.
Od Babiše k Fialovi a zase k Babišovi
Když se dnes mluví o českých veřejných financích, často se debata zjednodušuje na spor: „Může za to Babiš“, nebo „může za to Fiala“. Realita je však složitější a nejsprávnější odpověď by byla, že za to mohou oba výše jmenovaní politici.
Babišova vláda nastartovala řadu změn, které výrazně zhoršily strukturální bilanci veřejných financí. Pandemie samozřejmě představovala mimořádnou situaci a vysoké schodky v letech 2020 a 2021 nelze posuzovat stejně jako běžné hospodaření státu. Jenže vedle mimořádných covidových výdajů přišla i opatření s dlouhodobým dopadem.
Nejvýraznějším příkladem bylo zrušení superhrubé mzdy a změna zdanění práce na které se tehdejší opoziční ODS v čele s Petrem Fialou podílela. Samotné ministerstvo financí tehdy uvádělo, že daňový balíček znamenal přibližně 99 miliard korun výpadku příjmů včetně pojistného.
To nebyla jednorázová pomoc během pandemie. Byla to trvalá změna příjmové stránky rozpočtu. A jakmile jednou vláda zvýší výdaje nebo sníží příjmy způsobem, který se stane trvalým, přichází další problém: budoucí vláda má obrovský politický problém tento krok vrátit. Přesně zde se začíná rodit strukturální deficit.
Vláda, která škrtat nechce, a vláda, která škrtat nedokáže
Fialova vláda převzala veřejné finance v mnohem horším stavu, než v jakém byly před pandemií. Část problému se pokusila řešit konsolidací a zvýšením některých daní.
Jenže současně nedošlo k takovému omezení výdajů, které by české veřejné finance vrátilo do dlouhodobě vyrovnanějšího stavu. A to je možná největší politická lekce posledních let: Jakmile stát jednou rozdá peníze, je velmi těžké je vzít zpět.
Důchodce nechce přijít o zvýšení důchodu. Zaměstnanec státu nechce přijít o zvýšení platu. Ministerstvo nechce přijít o svůj rozpočet. Obec nechce přijít o dotaci. Podnik nechce přijít o podporu. Každá jednotlivá skupina má přitom dobrý důvod svůj výdaj obhajovat. Jenže účet za všechny tyto „dobré důvody“ nakonec platí daňový poplatník.
Dluh neroste jen v jednom volebním období
Důležitější, než samotné číslo dnešního dluhu je jeho vývoj. Pandemie přinesla mimořádné schodky, ale některé změny z tohoto období se staly trvalou součástí českých veřejných financí. Výsledkem je, že jsme se během několika let posunuli z úrovně veřejného dluhu kolem třiceti procent HDP na 44,3 %.
Protože u veřejných financí není rozhodující pouze otázka: Kolik dlužíme dnes? Mnohem důležitější je: Kam se dostaneme, pokud budeme stejným způsobem hospodařit dalších deset nebo patnáct let?
Právě proto je návrh rozpočtu na rok 2027 tak znepokojivý. Vláda Andreje Babiše plánuje schodek 389 miliard korun. Celkové výdaje mají dosáhnout přibližně 2,578 bilionu korun při příjmech kolem 2,189 bilionu korun.
To není covid. Není to globální finanční krize. Není to situace, kdy bychom museli zachraňovat celý bankovní systém. Je to běžný rozpočtový rok.
Ano, vláda argumentuje rekordními investicemi. Návrh počítá s kapitálovými výdaji 289,6 miliardy korun a s výrazným navýšením prostředků na zdravotnictví a obranu. A tady je potřeba být férový. Investice nejsou totéž, co spotřeba. Půjčit si na dálnici, železnici, energetickou infrastrukturu nebo obranu může mít ekonomický smysl, pokud tyto výdaje zvýší budoucí produktivitu, bezpečnost nebo ekonomický potenciál země.
Ale právě proto bychom měli chtít znát odpověď na jednoduchou otázku: Kolik z rostoucího dluhu financuje budoucí ekonomický potenciál a kolik pouze dnešní spotřebu? Protože pokud si stát půjčí na investici, která zvýší budoucí příjmy ekonomiky, může být dluh rozumným nástrojem. Bohužel u současného návrhu státního rozpočtu investiční potenciálně vidět nejde.
Řecká lekce
To je důležité zdůraznit. Řecká zkušenost neříká, že každý deficit automaticky znamená státní bankrot. Říká něco jiného: Nebezpečný je okamžik, kdy se deficit stane normou.
Když stát jeden rok hospodaří se schodkem kvůli recesi, válce, pandemii nebo mimořádným investicím, je to něco jiného než situace, kdy každá další vláda zdědí vysoké výdaje, přidá další a zároveň odmítne některé staré výdaje zrušit.
Potom vzniká spirála: vyšší výdaje - vyšší deficit - vyšší dluh - vyšší úroky - ještě vyšší výdaje - další deficit a tak stále dokola. Řecko tento mechanismus zažilo v extrémní podobě. Po vstupu do eurozóny získalo přístup k levnějšímu financování, což umožnilo dlouho odkládat strukturální reformy. Když následně přišla ztráta důvěry investorů, náklady na financování prudce vzrostly a země už nebyla schopna svůj dluh běžně refinancovat.
Česká republika je od tohoto scénáře zatím daleko a máme možnost se mu vyhnout, ale nesmíme přijmout vysoké strukturální deficity a další zadlužování jako normální způsob fungování státu.
389 miliard je varovný signál
Český veřejný dluh ve výši 44,3 % HDP rozhodně není řecký. Právě proto máme ještě čas. Česká republika stále disponuje něčím, co Řecku v okamžiku krize chybělo: relativně nízkým zadlužením a důvěrou finančních trhů. Jenže tyto výhody nejsou automatické a nejsou nekonečné.
Největší chyba by byla říct: „Máme dluh jen 44 procent HDP, takže se nic neděje.“ Ale musíme se ptát: Kam se bude dluh a deficit ubírat za pět, deset nebo patnáct let, pokud budeme pokračovat stejným směrem?
Pokud budeme dlouhodobě hospodařit se schodky v řádu stovek miliard korun, dluh poroste. A s ním porostou i úrokové náklady. Peníze, které dnes můžeme použít na školství, zdravotnictví, infrastrukturu nebo obranu, budeme jednoho dne používat na splácení minulých rozhodnutí.
Největší nebezpečí není jeden Babišův rozpočet
Paradoxně není největším problémem samotných 389 miliard. Největším problémem je, že každým rokem se schodky zvyšují. A lidé si na tuto situaci pomalu začínají zvykat a navíc nikdo nechce, aby úspory zasáhly právě jeho.
Pokud příští vláda řekne, že přece nemůže rušit to, co zavedla vláda předchozí, a zase přidá důchody, platy, dotace a nové programy. A bude vysvětlovat, že právě její výdaje jsou ty jediné oprávněné. To je přesně mechanismus, který může z relativně zdravé ekonomiky postupně udělat ekonomiku závislou na dluhu.
Ne přes noc. Ne během jednoho volebního období. Ale postupně. A právě proto bychom měli řecký scénář brát jako varování, nikoli jako něco, co se nám stát nemůže.
Anketa
Zdroje:
Důvody Řecké finanční krize, Vývoj státního dluhu, Rozpočet 2021, Zrušení super hrubé mzdy, Dluh vůči HDP, Rozpočet 2027, Autor textu člen hnutí Generace Jakub Coufal
