Článek
Vracela jsem se z práce unavená, otevřela notebook a mezi emaily našla zprávu od neznámého odesílatele. Žádný předmět, jen příloha. Chvíli jsem váhala, jestli to vůbec otevřít, takhle se přece posílají emaily, které vám potom zavirují počítač, ale zvědavost byla silnější.
Někdo vyfotil můj obývák
V souboru se nacházela fotka mého obýváku. Můj gauč, moje polštáře i hrnek s čajem na konferenčním stolku. Jenže já žádnou takovou fotku nepořizovala. Byla z úhlu, který by odpovídal webkameře na mém notebooku. Nechávala jsem ho doma, když jsem šla do práce. Je možné, aby se do něj někdo naboural, i když byl vypnutý?
Za pár hodin přišel další email. Krátká věta o tom, jak mám krásné závěsy, a smajlík. Naskočila mi husí kůže. Okamžitě jsem přelepila kameru a začala prohledávat byt, jestli tu není ještě nějaká skrytá kamera. Nic jsem nenašla.
Skončila jsem na policii
Další den přišla další fotka – tentokrát večer, se zapnutou lampou a otevřenou knížkou na stole. Bylo jasné, že musela být pořízená v době, kdy jsem byla doma. Ale můj notebook byl vypnutý, kamera zalepená, takže z počítače být nemohla. Přesto to očividně byla fotka z předchozího večera.
Když jsem napsala zpátky, že tohle je obtěžování, odpověď byla rychlá a překvapivá. Dotyčný si asi myslel, že mě uklidní, ale vůbec se mu to nepovedlo: „Jen hledám bezpečnostní chyby. Nemusíte se ničeho bát.“ Jenže ať to byl kdokoli, věděl, kdy jsem doma a co dělám. Napsala jsem, že si tuhle pozornost nepřeju, ale fotek jsem dostala ještě několik.
Nakonec jsem zavolala na policii a nechala si vyčistit notebook i telefon. Doufala jsem, že na něco přijdou, ale nikdy jsem se nedozvěděla, kdo to byl. Pokaždé, když se posadím na gauč, si uvědomím, že už nikdy nebudu mít jistotu, že mě nikdo nesleduje.
