Článek
Přestala jsem si holit nohy.
Přestala jsem se malovat, když se mi nechce.
Přestala jsem se omlouvat, když mluvím nahlas.
Přestala jsem nosit podprsenku „ze slušnosti“.
Přestala jsem zatahovat břicho, když míjím výlohu.
Přestala jsem hlídat, jestli náhodou nejsem moc.
A víš co? Najednou mi je líp. Fakt líp.
Malý výčet věcí, které jsem roky dělala „protože se to tak dělá“.
Holení nohou každé tři dny, i když jsem plánovala zalézt pod deku a koukat na seriály.
Líčení tak dlouho, až jsem v zrcadle nepoznala vlastní obličej.
Smích stažený do „dámského úsměvu“, aby nerušil.
Podprsenka i při PMS, kdy prsa bolí a kůže křičí.
Automatické „pardon“, „promiňte“, „můžu?“, jako bych se pořád měla omlouvat, že existuju.
Dneska? Kašlu na to.
Co se stalo, když jsem se na to všechno vykašlala?
Za prvé – nikdo neumřel.
Za druhé – nikomu to nepřišlo tak tragické, jak jsem se bála.
Za třetí – některým lidem se to dokonce líbilo. Ale víš co? Hlavně já jsem se začala líbit sobě. A to je, přátelé, droga nejčistšího kalibru.
A má to i praktický efekt:
Čas: Získala jsem zpět asi tři hodiny týdně. Za rok? To máš skoro týden volna navíc.
Peníze: Když neholíš, nenakupuješ pěny, gely, holítka, peelingy a podobné kraviny.
Kůže: Nepodrážděná – fyzicky ani psychicky. Moje pokožka si oddechla. A chloupky? No a co. Dýchá.
A něco hlubšího?
Že „krása“ není něco, co si musíš odmakat, ale stav, kdy se cítíš dobře ve vlastní kůži.
A že svět se nezhroutí, když půjdeš ven nenamalovaná.
Že tvůj hlas má váhu, i když nezní jako z rádia.
A že tvůj zadek? Je naprosto v pohodě, i když si žije svůj vlastní chlupatý život.
Takže?
Neříkám, že teď musíš udělat to samé.
Možná miluješ holení. Možná tě make-up baví. A to je skvělý.
Ale pokud děláš něco jen proto, že „se to má“ – zeptej se proč. A pokud ta odpověď nestojí za moc…
Zkus to prostě vypnout. Na zkoušku.
Možná zjistíš, že ti vlastně nic nechybí. A že najednou máš víc – sebe.
