Dělaly z nás vlády schválně nadrženější lidi, aby se rodilo víc dětí?

Představte si, že vám vláda oznámí, abyste zítra nechodili do práce, zůstali doma a věnovali se svému partnerovi. Země totiž potřebuje více dětí. A pokud se vám podaří potomka počít tak, aby se narodil v určený den, můžete za to dokonce vyhrát automobil. Připadá vám to absurdní? Něco velmi podobného se skutečně stalo. A rozhodně nejde o jediný případ, kdy politici projevili nečekaný zájem o to, co lidé dělají ve svých ložnicích.

Při pátrání po historických pokusech zvýšit porodnost jsem narazil na příběhy, které mě překvapily. Někde vlády rozdávaly odměny, jinde posílaly zaměstnance dříve domů a některé režimy dokonce přijaly opatření s tragickými následky. Nabízí se proto trochu provokativní otázka: Snažil se někdy stát ovlivnit nejen to, kolik budeme mít dětí, ale přímo naši chuť na sex?

Psal se rok 2007 a ruská Uljanovská oblast se potýkala s úbytkem obyvatel. Tamní guvernér Sergej Morozov se rozhodl, že s nepříznivým vývojem něco udělá. Jeho nápad ovšem připomínal spíše scénář komedie než běžné politické opatření. Vyzval obyvatele, aby si 12. září vzali volno, zůstali doma se svými partnery a pokusili se počít dítě. Akce se oficiálně jmenovala Den rodinného soužití, ale média ji rychle překřtila na den početí nebo jednoduše den sexu. A aby motivace byla dostatečná, úřady připravily také ceny.

Rodiče, kterým se narodilo dítě 12. června, tedy přesně o devět kalendářních měsíců později na ruský státní svátek, mohli získat televizor, ledničku nebo jinou odměnu. Hlavní cenou byl dokonce terénní automobil UAZ Patriot. Ten ovšem nezískával automaticky každý úspěšný pár, o vítězi rozhodovala komise. Podle dobových zpráv se soutěž konala opakovaně a místní představitelé ji považovali za jeden ze způsobů, jak podpořit porodnost.

Představte si něco podobného v České republice. Vláda by vyhlásila den volna, lidem doporučila, aby místo práce zamířili do ložnice, a za dítě narozené přesně za devět měsíců by nabídla novou škodovku. Nejspíš bychom se nejprve smáli, potom pohádali a nakonec by někdo začal počítat, zda se mu taková soutěž vyplatí. Jenže za celým ruským experimentem byl vážný problém. Obyvatel ubývalo a politici hledali způsoby, jak tento vývoj změnit.

Ještě pozoruhodnější příběh přišel v roce 2010 z Jižní Koreje. Tamní ministerstvo zdravotnictví, sociální péče a rodiny se rozhodlo bojovat s nízkou porodností poněkud netradičně. Každou třetí středu v měsíci měli zaměstnanci končit včas, protože v sedm hodin večer se v budově ministerstva zhasínala světla. Úředníci byli vybízeni, aby přestali pracovat přesčas a trávili více času se svými partnery a rodinami. Jedním z otevřeně přiznávaných cílů bylo, aby se rodilo více dětí.

Opatření se samozřejmě netýkalo celé země, ale konkrétního ministerstva. Přesto vyvolalo pozornost zahraničních médií. A když nad tím člověk přemýšlí, vlastně se za neobvyklým nápadem skrývala docela jednoduchá úvaha. Pokud lidé tráví většinu dne v práci, možná jim na společný život nezbývá dostatek času. Jenže znamená více volného času automaticky také větší chuť na sex? Nebo pouze vytváří příležitost, aby se partneři mohli více věnovat jeden druhému?

Snahy politiků ovlivňovat porodnost přitom nejsou výmyslem posledních desetiletí. Italský diktátor Benito Mussolini zahájil ve dvacátých letech minulého století takzvanou bitvu o porodnost. Chtěl početnější národ, více pracovníků a především budoucích vojáků. Jeho režim proto v roce 1926 zavedl zvláštní daň pro svobodné muže. Kdo se neoženil, mohl být finančně znevýhodněn. Početné rodiny naopak získávaly různé výhody. Rozhodnutí zůstat svobodný a bezdětný tak přestalo být v očích režimu čistě soukromou záležitostí.

Mnohem tvrdší postup ale zvolilo komunistické Rumunsko. V roce 1966 nařídil diktátor Nicolae Ceaușescu výrazné omezení interrupcí a přístupu k moderní antikoncepci. Výsledkem byl prudký nárůst porodnosti. Zatímco před zavedením opatření připadalo na jednu ženu přibližně 1,9 dítěte, v roce 1967 se tento ukazatel zvýšil zhruba na 3,6. Z pohledu samotných čísel mohl režim slavit úspěch, jenže skutečnost byla mnohem temnější. Ženy podstupovaly nebezpečné nelegální interrupce, rostla mateřská úmrtnost a mnohé rodiny byly nuceny přivést na svět děti, které neplánovaly.

Právě rumunský případ odhaluje něco zásadního. Vláda skutečně dokázala během krátké doby dramaticky zvýšit počet narozených dětí, aniž by jakkoliv prokazatelně zvýšila sexuální touhu obyvatel. Stačilo omezit lidem možnost rozhodovat o vlastním rodičovství. Je to děsivá připomínka toho, kam až může politická snaha o vyšší porodnost zajít.

Ani v našich dějinách nemusíme hledat příliš dlouho. V sedmdesátých letech zažilo Československo mimořádnou populační vlnu, jejíž nejsilnější ročníky dodnes označujeme jako Husákovy děti. Vrchol přišel v roce 1974, kdy se na území tehdejší České socialistické republiky narodilo 194 215 živých dětí. Komunistický stát podporoval mladé rodiny prostřednictvím novomanželských půjček, přídavků na děti a bytové výstavby. K vysoké porodnosti ovšem přispěla také početná generace poválečných dětí, která právě dospívala do rodičovského věku.

Nikdo samozřejmě netvrdí, že tehdejší vláda dokázala lidem zvýšit sexuální apetit. Ale dokázala ovlivnit podmínky, ve kterých se rozhodovali založit rodinu. Když mladý pár věděl, že díky sňatku a dětem může snáze získat bydlení nebo finanční podporu, mohlo to jeho rozhodování výrazně změnit. A to je na celé věci možná zajímavější než jakákoliv představa tajných afrodiziak.

Když se podíváme na všechny zmíněné příběhy, napadne nás jedna věc. Pokud vlády tolik stály o vyšší porodnost, nemohly se některé pokusit ovlivnit přímo sexuální touhu obyvatel? Z biologického hlediska totiž libido není žádná neměnná vlastnost. Ovlivňují ho hormony, zdraví, psychika, partnerské vztahy, stres i některé léky. Moderní medicína dobře ví, že určité látky mohou sexuální touhu zvyšovat nebo naopak potlačovat. Samotná myšlenka, že by se někdo mohl pokoušet libido ovlivnit, tedy není biologicky nesmyslná.

Jenže právě tady musíme oddělit zajímavou hypotézu od historických skutečností. V dostupných věrohodných pramenech jsem nenašel důkaz, že by některá vláda plošně a tajně podávala obyvatelům látky na zvýšení sexuální touhy s cílem zvýšit porodnost. Doložené jsou ekonomické pobídky, propagandistické kampaně, společenský tlak a v některých režimech dokonce tvrdé zásahy do reprodukčních práv. Tajné chemické zvyšování libida celé populace však z těchto případů vyvozovat nemůžeme.

A možná je celá otázka ještě zajímavější, než se na první pohled zdá. Vyšší sexuální aktivita totiž automaticky neznamená více dětí. Dvojice spolu může mít sex několikrát týdně a zůstat bezdětná, zatímco jiný pár může mít několik potomků při mnohem méně častém milování. Rozhoduje plodnost, antikoncepce, zdravotní stav a především to, zda oba partneři děti skutečně chtějí. Stejně tak nižší porodnost neznamená, že lidé ztratili zájem o sex.

Nakonec mě na celé historii zaujalo něco jiného než samotná představa tajných látek na zvýšení sexuálního apetitu. Vlády totiž často dokázaly ovlivňovat reprodukční rozhodnutí obyvatel mnohem jednoduššími prostředky. Někde nabízely odměny, jinde finančně zvýhodňovaly rodiny, posílaly zaměstnance dříve domů nebo vytvářely společenský tlak. A bohužel existovaly také režimy, které lidem možnost svobodného rozhodování o rodičovství přímo omezovaly.

Možná tedy není nejzajímavější otázkou, zda z nás někdo v minulosti záměrně dělal nadrženější lidi. Mnohem pozoruhodnější je, jak výrazně dokázala státní politika ovlivnit jednu z nejintimnějších oblastí našeho života, aniž by se vůbec musela dotknout našich hormonů.

Důkaz, že vlády tajně zvyšovaly sexuální touhu obyvatel, nemáme. Že se ale opakovaně snažily ovlivňovat, kolik dětí lidé přivedou na svět, je historickou skutečností. A někdy při tom zašly mnohem dál, než bychom dnes považovali za přijatelné.

A tak mě napadá poslední otázka. Pokud by dnes vláda vyhlásila den volna, nabídla odměnu za narozené dítě a vyzvala občany, aby se více věnovali svým partnerům, brali bychom to jako sympatickou podporu rodin, nebo už jako nepřípustné zasahování do soukromí?

Co si o tom myslíte vy? Mají politici právo motivovat lidi k větší porodnosti, nebo by naše ložnice měli nechat úplně na pokoji?