Článek
Představte si starověký Řím. Těhotná žena umírá, a s ní i její nenarozené dítě – pokud někdo nezasáhne. Právě proto vznikl zákon, podle něhož bylo nutné z těla zemřelé matky dítě vyjmout. Šlo o náboženský i právní příkaz: pohřbít těhotnou ženu bez „záchrany“ plodu bylo tabu. Operace měla sice vznešený název – caesarea sectio – ale její výsledek byl tragický téměř vždy. Matka už byla mrtvá, a dítě často nemělo šanci.
Až do konce středověku se císařský řez prováděl téměř výhradně na mrtvých nebo umírajících ženách. Chirurgie byla v plenkách, anestezie neexistovala a pokus o zásah na živé rodící ženě znamenal rozsudek smrti: vykrvácení, infekce, sepse. Lékaři věděli, že nemají jak pomoci.
První záblesky naděje se objevily s legendárním příběhem švýcarského kastrátora prasat Jakoba Nufera na přelomu 15. a 16. století. Jeho žena umírala při porodu, a tak se rozhodl jednat: provedl řez, který znal z praxe se zvířaty. Podle pozdějších záznamů přežila matka i dítě. A nejen to – žena měla později dalších pět dětí. Byl to ojedinělý úspěch, o kterém se dlouho pochybovalo, zda se vůbec stal.
Skutečná proměna přišla až s vědeckou revolucí 19. století. Objev antiseptik, zavedení anestezie, krevních transfuzí a nových šicích technik znamenaly, že se císařský řez stal šancí na život, ne rozsudkem smrti. Místo pohřebního zákroku šlo konečně o porodnický výkon, který mohl zachránit matku i dítě. A dnes? V některých zemích končí císařským řezem až každá druhá těhotenství – a místo zoufalství často rozhoduje plán a pohodlí.
Z pohřebního zákroku se tak stala operace, která symbolizuje pokrok medicíny. A přesto v sobě dodnes nese ozvěnu těch temných začátků, kdy byl řez poslední nadějí ve chvíli, kdy už zbývalo jen modlit se za zázrak.
Jak to celé vzniklo a vyvíjelo se?
Operace na živých ženách dlouho selhávaly
Až do 19. století znamenalo otevření dělohy prakticky jisté vykrvácení či sepsi – tehdejší chirurgové neměli účinnou anestezii, transfuze ani sterilní prostředí.
Zoufalé (a někdy odvážné) pokusy
Příběh Jakoba Nufera a později Jesse Bennetta ukazuje, že někdy riziko podstoupili laici či lékaři až jako poslední možnost při zadrženém porodu. Úspěchy byly zcela výjimečné a často zůstávaly nedůvěryhodné. en.wikipedia.org
Vědecký zlom koncem 19. století
Antisepsie (Lister, 1867) snížila sepse.
Éter/chloroform (od 1846) umožnily klidný operační výkon.
Transfúze (od 1901, Landsteiner) řešily krvácení.
Sängerovy stehy učinily dělohu opět „vodotěsnou“.
Díky těmto inovacím klesla mateřská mortalita z >50 % na jednociferná % v první polovině 20. století. en.wikipedia.org
Proč dnes říkáme „císařský“ řez?
- Etymologie: zřejmě odvozeno od „caedere“ (řezat) nebo z označení dětí narozených tímto způsobem (caesones).
Shrnutí
- První doložené provedení: v Římě 8. st. př. n. l. – ale jen na mrtvé matce.
- První věrohodný úspěch se živou matkou: Jakob Nufer (Švýcarsko, kolem 1500), byť prameny nejsou soudobé.
- Skutečně bezpečnou operací se císařský řez stává až po roce 1880 díky antisepsi, anestezii a technice šití dělohy.
Kolik císařských řezů se dělá v ČR?
Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS):
- V ČR končí přibližně 20–25 % porodů císařským řezem.
- Tento podíl se dlouhodobě drží zhruba na této úrovni (od začátku 21. století stoupl z cca 10 % na současnou úroveň a dále už významně neroste).
Pro srovnání:
Ve světě je podíl hodně různý — např. ve Skandinávii kolem 15 %, v jižní Evropě (např. Itálie, Řecko) i 35–40 %, v Brazílii i přes 50 %.
Kdy se císařský řez dělá?
Císařský řez se provádí buď:
Plánovaně (elektivní císařský řez) – předem určený termín, obvykle mezi 38. a 39. týdnem těhotenství.
Důvody:
- poloha koncem pánevním (dítě „sedí“),
- placenta vcestná (překrývá porodní cesty),
- vícečetné těhotenství (dvojčata, trojčata),
- některé zdravotní komplikace matky (např. srdeční choroby, oční komplikace po sítnicové operaci),
- opakovaný císařský řez po předchozím porodu (dle stavu jizvy a dalších okolností).
Akutně (urgentní císařský řez) – během porodu, pokud se objeví nečekané komplikace:
- ohrožení plodu (např. zpomalení srdeční akce),
- nedostatečný postup porodu,
- odloučení placenty,
- jiné náhlé komplikace.
