Článek
Nahlas. Před celou čekárnou. Jako by ji soudil. Jako by to nebyla mladá holka se strachem, ale veřejná hrozba. Přezíravé slovo, které píchlo víc než jakákoli jehla.
Vyšly jsme ven. Ona mlčela. Slova se jí vpila do kůže jako tetování studu. Nechtěla nikam jít. Nechtěla už nic slyšet. Dospívání je křehké i bez toho, aby vás někdo v ordinaci přibil na kříž.
Ale šly jsme. Do anonymní laboratoře. Bez jména. Jen číslo. V čekárně pestrá směs příběhů, které nikdo nahlas neřekne. Starší muž a mladá dívka. Dva muži. Jiná máma s dcerou. Všichni jsme tam stáli frontu na druhou šanci. Na odpověď. Na úlevu.
Aby dcera nebyla sama, rozhodla jsem se test podstoupit také. (prožít to s ní) A záměrně jsem odpovídala na vstupním pohovoru tvrdě a s klidem:
„Ano, skupinový sex. Ano, s cizincem. Ano, bez ochrany. Ano, se ženou.“
Mladý administrátor na mě zíral, jako by právě slyšel kompletovaný příběh všech morálních katastrof poslední dekády. Zrudl a navrhl „kompletní panel“.
Za dva týdny jsme si odnášely výsledky – negativní. A já jsem dostala červenou mašličku. Symbol. Památku. Uložila jsem si ji. Ne jako výstrahu. Jako připomínku, že i z trapna se dá vykřesat důstojnost. A že empatie by měla být standardní součástí každé lékařské učebnice. Hned vedle kapitoly o anatomii.
Proč si takovou větu lékař nemůže dovolit? Protože nestačí mít titul. Musíte mít i svědomí.
— Prevalence HIV v Česku se drží pod 0,1 % v populaci ve věku 15–49 let. To z nás činí jednu z nejbezpečnějších zemí v Evropě. Tak proč strašit každého puberťáka bez relevantní anamnézy? Nejde jen o necitlivost – jde o plýtvání zdroji. (zdroj: TradingEconomics)
— Počet nově diagnostikovaných případů HIV v ČR stále klesá. Ročně jde o zhruba 2–3 případy na 100 000 obyvatel. Statistiky neukazují „rozvolněnou generaci“. Ukazují lékařovu lenost – místo dotazování soudí, místo vyšetření kárá. (zdroj: Expats.cz, SZÚ)
— Výzkumy mezi středoškoláky ukazují, že právě strach ze stigmatu a odsouzení je nejčastější překážkou prevence. Místo otevřeného rozhovoru vzniká mlčení. A mlčení v medicíně může zabíjet. (zdroj: CEJPH)
— Diagnózu nebo podezření nesdělujete nahlas před cizími lidmi. Je to v rozporu s lékařskou etikou, zákonem i lidskostí. Co řeknete pacientovi, nemá slyšet celý sál. A pokud ano – pak to není medicína. Je to veřejné ponížení.
— Psychický dopad slov pronesených „jen tak“ je reálný. Stres, stud, ztráta důvěry ve zdravotní systém. Tělo, které se bojí, se hůř léčí. Ticho z hanby může oddálit důležité vyšetření. A lékařova nevhodná poznámka se tak může stát prvním článkem v řetězci skutečné tragédie.
Proto jsem si nechala tu mašličku. Abych nezapomněla.
Ne na test. Ale na to, jak málo stačí k tomu, aby se z ordinace stal rozsudek. A jak moc může změnit přístup, který začíná jediným slovem: empatie.
