Článek
Jsem žena. Samoživitelka. Unavená, ale pořád živá. Každý den balancuju mezi prací, dětmi, povinnostmi a tichými večery, kdy dům konečně zmlkne – a se mnou zůstane jen hlava plná myšlenek. A pak je tu on. Muž z práce. Pohledy, které nejsou náhodné. Věty, které se dotýkají víc, než by měly. Flirt. Pozornost. Pocit, že mě někdo znovu vidí jako ženu, ne jen jako roli.
A problém? Je ženatý.
Tohle dilema nezačíná sexem. Začíná tím, že se do práce těším o něco víc. Že se směju jinak. Že mi chybí. Že mi někdo po dlouhé době připomněl, že mám tělo, touhu, potřebu blízkosti. Po letech samoty je to omamné. A zároveň nebezpečné.
Pak přijde otázka, kterou si nechávám pro sebe, ale pálí: mám se s ním vyspat, nebo ne?
Krátkodobě je odpověď svůdná. Úleva. Dotek. Pocit chtěnosti. Někdo, kdo mě chce teď a tady. Bez seznamování, bez vysvětlování, bez čekání. Jen okamžik, který patří mně. Jen já a on.
Jenže pak je tu to „potom“.
Ženatý muž nikdy nepřichází celý. Přichází po částech. Mezi schůzkami, mezi výmluvami, mezi tichem, která bolí víc než hádky. A já – samoživitelka – už jednoho muže „na půl“ znám. Nepřítomnost. Čekání. Přizpůsobování se. A vím, že tohle už znovu nechci.
Nejde jen o jeho manželku. Jde o mě. O to, jestli se chci stát tou, která čeká na zprávu. Tou, která se spokojí s drobky pozornosti, protože má strach, že na víc už nemá nárok. Tou, která potlačí vlastní hodnotu výměnou za pár krásných chvil.
Flirt bere víc, než se zdá. Bere klid. Bere hranice. Bere jasno. A sex s ženatým mužem často není o vášni, ale o nerovnováze – muž má všechno a žena se učí spokojit s málem.
Touha není slabost. Samota není selhání. Ale slevovat ze sebe ano.
A možná to nejtěžší rozhodnutí není podlehnout. Možná je to říct si: chci víc. Chci muže, který přijde celý. Ne mezi pracovní dobou a rodinnou večeří. Ne potají. Ne napůl.
Nevím, jestli je to správně. Vím jen, že si tohle dilema nekladu sama.
A teď se ptám vás, čtenářů – upřímně:
Anketa
Děkuju moc za radu!
