Článek
Kdybych tu větu měla říct nahlas ještě jednou, možná bych se znovu zarazila. Ne proto, že by byla sprostá. Ale proto, že je nepohodlná. Nepatří do běžných rozhovorů, ani do partnerských „jak ses měl“ dialogů.
Ten muž byl cizí. Neměl obličej, neměl minulost, neměl budoucnost. Měl jen hlas. A zájem. A možná právě to bylo nejnebezpečnější. Nic jsem mu nedlužila a on nic nechtěl kromě přítomnosti v daném okamžiku. Nemusel mě znát, nemusel mě chápat, nemusel se mnou žít. Stačilo, že mě poslouchal.
V tu chvíli jsem si nepřipadala nevěrná. Nepřipadala jsem si ani špatná. Byla jsem soustředěná na sebe. Na tělo, které jsem si na chvíli vzala zpátky. Bez role, bez očekávání, bez hodnocení. Až později mi došlo, že právě to je podstata problému.
Protože když to skončilo, neodezněl klid. Přišla otázka. Ne ta, jestli se to „smělo“. Ale jestli o tom mám mlčet.
Mlčení je pohodlné. Chrání vztah, ale ničí důvěru zevnitř. A já jsem věděla, že pokud to zůstane jen ve mně, něco se změní. Ne navenek. Uvnitř. Tak jsem to řekla.
Bylo to trapné. Bolestně trapné. Vysvětlovat něco, co se těžko obhajuje, protože to vlastně ani obhajovat nechci. Vidět reakci člověka, kterému jste ublížili, aniž byste chtěli. A slyšet otázku, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď: „Proč?“
Proč jsem to udělala? Ne proto, že bych chtěla odejít. Ne proto, že bych ho přestala milovat. Ale proto, že jsem se cítila sama ve vztahu, který zvenčí fungoval. A protože jsem na chvíli chtěla být jen ženou, ne součástí dohody.
Je to nevěra?
Záleží, koho se zeptáte. Pro někoho je nevěra až fyzický kontakt. Pro jiného už samotná intimita sdílená jinde. Pravda je, že nevěra není univerzální definice. Je to porušení hranice, na které se dva lidé – často mlčky – dohodli.
A já jsem tu hranici překročila.
Nejtěžší na tom všem není samotný čin. Nejtěžší je přiznání, že něco ve vztahu chybělo. Že jsem nehledala sex, ale pocit blízkosti. Že jsem si vybrala zkratku místo rozhovoru. A že ten telefonát byl symptom, ne příčina.
Dnes už vím, že otázka „je to nevěra?“ není ta správná. Správnější je jiná: Co mi to mělo nahradit? A proč jsem si netroufla říct si o to dřív?
Možná to byla nevěra.
Možná jen varování.
Ale rozhodně to byl moment, který mě donutil přestat si lhát.
A někdy je právě tohle začátek – ne konec?
