Jeho život měl skončit dřív, než vůbec začal. Jenže se stal něčím, co nepředvídal nikdo

V portugalské vesnici Conqueiros se roku 1992 narodila čtyři štěňata. Bylo to na farmě rodiny Costa, která už tehdy měla více psů, než bylo únosné. Štěňata přišla na svět bez předchozího souhlasu a v době, kdy rodina věděla, že další krky neuživí.

Byla to běžná praxe – štěňata se utratila krátce po narození. Otec rodiny je vzal a odnesl. Vyřešeno. Ale co přesně se stalo, nikdo dnes neví. Podle pozdějšího vyprávění se zdá, že jedno štěně přežilo.

Fenka Gira se neustále vracela do staré dřevěné kůlny u statku. Pořád tam něco hledala, neodcházela, nejedla. A tehdy si její synové, mladí kluci, všimli něčeho zvláštního – pod hromadou dřeva, skryté a tiché, leželo jedno hladové štěňátko.

Zachránili ho. Tajně ho krmili. Ukryli ho před otcem tak dlouho, dokud neotevřel oči.

A pak nadešel ten den a pohled štěněte se střetl s pohledem muže, který ho kdysi chtěl poslat pryč ze světa.

Na chvíli bylo ticho. Jen oči – malého psa a starého chlapa.
A pak otec uhnul pohledem.
„Zůstane,“ řekl. A víc už o tom nikdy nemluvil.

Tak dostal jméno. Bobi.

Bobi nikdy nežil na řetězu. Nikdy neslyšel příkaz „lehni“ k ničemu jinému než k odpočinku. Jedl domácí jídlo, žádná granule, žádné chemie. Měl svobodu. Procházel se po okolních lesích, žil pod širým nebem, ale vždycky se vracel domů. Žil v tichu venkova. Bez stresu. Bez plotů.

Psovi Bobimu z Portugalska bylo, dá se říct, 217 let – to ovšem při přepočtu na lidské roky. V těch svých psích Bobi oslavil 31. narozeniny. Podle Guinnessovy knihy rekordů je tak nejstarším psem na světě. Uznání přišlo 26. května 2023.

V říjnu téhož roku Bobi zemřel. Zemřel doma. Se svými lidmi. Ve vesnici, kde byl málem pohřben jako štěně – a místo toho se stal psím třicátníkem, jakého svět nikdy předtím neviděl.

Byl vítězstvím nad samozřejmostí smrti.
A připomínkou, že kde zůstane láska, tam se někdy i čas zastaví.