Článek
Jsem zrzka. Ne taková ta, co připomíná plamínek svíčky nebo měděný drát. Spíš jako liška v podzimním lese – jemná, nenápadná, skoro neviditelná, dokud na mě nedopadne světlo.
Letos jsem k narozeninám dostala depilační vosk. Krabička růžová se zlatým písmem. „Pro tvoje nožky,“ řekla teta s úsměvem, který čekal vděčnost. Jenže já vosk nepotřebuju. Moje chloupky na nohách jsou tak světlé, že si musím sáhnout, jestli tam vůbec nějaké jsou. Stejně tak na rukou. A stejně tak moje intimní partie – sice tam pár chloupků je, ale tak jemných a zrzavých, že by si je člověk spletl s broskvovým chmýřím. Taková průsvitná, hebká krajina, ne holá planina ani ostře zarostlé pole.
Jsem jako broskev – hladká, jemná, s něčím, co nikdo jiný nemá. A tahle neviditelnost nezačala u noh.
Jako malá jsem měla tak řídké vlasy, že z nich nešel udělat ani culík. Spíš smutný obláček, co sklouzl z gumičky dřív, než jsem doběhla na hřiště. Holčičkám ve třídě jsem záviděla copánky, pletence, pestrobarevné sponky, které u mě nikdy neměly co držet. Každé léto mě babička ostříhala nakrátko. Prý aby vlasy zhoustly. Nezhoustly. Ale já tomu dál věřila a brečela pokaždé.
Jednou mi sestřenice řekla: „Ty máš tak málo vlasů, že jsou ti vidět pěšinky úplně všude. Ale máš nádherně čistou kůži.“ V tu chvíli jsem slyšela jen tu první větu. Dnes už vím, že měla pravdu v obou.
Vlasy mi nakonec začaly růst. Pomalu, nesměle. První trvalá – vlasy najednou jako sen někoho jiného. Ale nepřišla hustota, nepřišla revoluce. Jen smíření. Přijetí. Tohle jsem já.
A tady je pár pravd, které si nosím jako tajný talisman: přírodní zrzky téměř nešediví. Pigment v našich vlasech se postupně vytrácí tak pomalu, že nenadělá šum – barva vybledne do zlatavé a pak do světla, až nakonec zbude hebká bílá, žádný uhlově šedý prach. Každé vlákníčko je silnější než pramen brunetky; máme jich na hlavě míň, ale příroda vsadila na robustní kvalitu místo kvantity, a proto naše hříva působí plnější, i když statistiky říkají opak.
Bledá kůže, co mě nutí skrývat se před sluncem, má vlastní super-schopnost: umí vyrábět vitamín D rychleji než u kohokoli jiného – genetické dědictví MC1R, aby naše kosti nehladověly po světle v zemích, kde slunce jen líně klouže po obloze. Na tomtéž genu však visí i varování: při zákroku v ordinaci mi musí dát víc anestetika, protože jinak všechno cítím, prý až o čtvrtinu ostřeji, a i bolest mám napsanou trochu jiným inkoustem než ostatní.
A tak vosk zůstal v koupelně, neotevřený. Možná z něj udělám pečetě na dopisy, které už nikdo neposílá. Moje nohy vosk nepotřebují, moje vlasy jsou lehké jako sen, moje číča je sametová a moje zrzavost se naučila být vidět. Až jednou zestárnu, nebudu šedivá. Měděná zář tiše přejde do bílé – plamen nezhasne, jen ztlumí svůj jas, jako by ve mně pořád hořelo světlo, jen o něco tišší.
