Článek
„Mamí, já jsem dneska nic neslyšela pravým uchem.“ „Brněla mi ruka.“ „Ve třídě jsem omdlela.“
Počítala jsem v duchu – kolik dní už je bez nálady, bez chuti, bez radosti. Kolik nocí prokašlala. Kolikrát jsem jí řekla, že přehání. Kolikrát jsem jí nevěřila.
Tentokrát jsem zavolala na pediatrii hned. Lékařka si nás vyslechla, dlouze se na dceru zadívala a bez jediného slova vytiskla žádanku. „Neurologie. Urgentně.“
Bylo to poprvé, kdy jsem v sobě ucítila chlad. Takový ten, co neleze po zádech, ale sedne si do hrudníku a odmítá odejít.
Nemocniční chodby mají zvláštní zvuk. Takové to pípání a šeptání ve vzduchu. Čekárna plná vážných tváří, tlumeného světla a prázdných automatů na kávu. Dceři brní celá levá strana těla. Lékařka ji prohlíží, testuje reflexy. Pak zazní verdikt:
„Cysta. V hlavě. Tlačí na mozkomíšní mok. Musíme ji odstranit. Co nejdřív.“
Na chvíli všechno ztichlo. I moje myšlenky. Jen dcera se podívala na lékařku a zeptala se:
„A přijdu o vlasy?“
Ten tón. Tak statečný, tak klidný, jako by se ptala, jestli dostane antibiotika nebo kapky do nosu. Až mě to zabolelo.
„Ne. Půjdeme laparoskopicky,“ ujistila ji primářka.
Dcera jen kývla. Jako by šlo o písemku z fyziky.
Operace trvala dvě hodiny. Dvě hodiny, kdy jsem nevěděla, co dělat s rukama. Dvě hodiny, kdy jsem nenáviděla každého, kdo prošel kolem a neměl strach. Když ji pak vezli zpět, usmála se. Ospale, ale s tím jejím typickým ironickým koutkem.
„Neomdlela jsem. To se počítá, že jo?“
Počítá.
Domu si nesla jizvu velikosti knoflíku. V hlavě jí zůstalo o něco víc prostoru – a v srdci o hodně víc síly. Do školy se vrátila o tři týdny později. Připraveni jsme nebyli. Spolužáci chtěli důkaz. Něco dramatického. Holou hlavu. Sádru. Náplast přes čelo.
„To sis vymyslela!“ slyšela několikrát denně.
„Jsi líná. Jen ses chtěla ulít.“
Nepochopení dětí je rychlé. Ale přebolí.
Protože jednoho dne, když jsem ji vyzvedávala po škole, měla v ruce papír s jedničkou z fyziky. A jen tak mimochodem řekla:
„Řekla jsem jim, že se jim omlouvat nemusím. Mně se omluvili oni.“
Moje dcera má za uchem malou jizvu a v očích světlo, které tam dřív nebylo. Od té doby věří víc sobě než cizím řečem. A já? Já jsem pochopila, že i když dítě vypadá „jen“ unaveně, v jeho těle může zuřit tichá bitva.
Naučila jsem se poslouchat ne to, co říká, ale jak to říká. Neřešit jen známky, ale i ticho mezi větami :-)
