Článek
„Mnozí lidé jsou tak uvězněni ve své mysli, že pro ně krása přírody vůbec neexistuje.“ — Eckhart Tolle
Zdroj: https://citaty.net/citaty/282902-eckhart-tolle-mnozi-lide-jsou-tak-uvezneni-ve-sve-mysli-ze-pro/
Cílem naší první cesty, po odjezdu z domova, bylo městečko Memmingen. Moji přátelé se tam jeli účastnit firemní akce, a já jsem si chtěla projít památky a parky.
V průvodci slibovali, že to stojí za to. A tak jsem se vypravila do Turistických informací na náměstí Markplatz. Nabídli mi prohlídku v několika variantách: prohlídka pamětihodností na Roter Weg (červená trasa), dále parky a část hradeb na Grüner Weg (zelená trasa) nebo Glücksucherweg (cesta hledače štěstí) což jsou historická místa a budovy, anebo poslední Stadtmauer (cesta podél hradeb).
Nejdříve jsem se vydala podle mapky po červené trase, a pak jsem po dvou hodinách skončila v parku. Tak schválně, tady je pár nej tipů:
Na náměstí Markplatz, kde se konají trhy, jsem si koupila u jednoho prodavače pomeranče, protože nádherně voněly a byly z Itálie. Do radnice jsem se bohužel nedostala, protože se tam chystala svatba, ochranka mě zastavila a vrátila zpět na náměstí. Musím říct, že i zvenku to byla krásná historická budova.
Navštívila jsem katolický kostel St. Johann z 15. století.
Za zmínku stojí Hermansbau, což je jeden ze čtyř barokních městských paláců. Nachází se zde Městské muzeum s galerií a Vlastivědné muzeum. Všechno bylo krásně popsané, a pokud nemáte problém s jazyky, tak doporučuji navštívit.
Z Memmingen jsme společně autem pokračovali dál, do Durachu, kde bylo naše ubytování.
Náš byt byl prostorný, měl velkou koupelnu, všude bylo dost místa, součástí byl i balkón, ze kterého jsem pozorovala blížící se bouřku s blesky a hromy. V noci sprchlo a vzduch se vyčistil.
Jedinou nevýhodou pro nás dlouhány byl fakt, že to byl podkrovní byt, a tak jsme se „občas“ třískali do hlavy. A tím občas myslím ironicky, že to bylo ze začátku hodně moc. A právě z tohoto důvodu jsem si svoji postel umístila hned první den doprostřed pokoje.
Další den byla neděle, navštívili jsme kostel sv. Vavřince v městečku Kempten. Já se pak vydala do místního muzea. Poté jsem byla představena panu (budeme mu říkat: Herr Keller), pracovnímu kolegovi mých přátel, a ten nás vzal na první túru, do místa Hochgrat.
Cesta na Hochgrat
Hochgrat se svými 1834 m. n. m. je jeden z vrcholů Algäuských Alp. Je také součástí přírodního parku Nagelfluhkette. Cesta na vrchol nám trvala přibližně 2,5 hodinky. Viděli jsme nádherné panoramatické výhledy, a zdůrazním, že to byla moje první německá vysokohorská túra, moc jsem si to užila.
Moji přátelé komunikovali s naším průvodcem v angličtině, nicméně byly i úseky, kdy jsem s ním konverzovala v němčině, (to jsem byla ve svém živlu), protože tento jazyk přece jenom ovládám lépe. Povídali jsme si o mé zálibě filmů v němčině, ať už to jsou filmy od Tila Schweigra, ale nejvíc jsme se nasmáli nad filmem „Zlaté rybky“, který doporučuji. https://www.csfd.cz/film/687821-zlate-rybky/prehled/
Na cestě jsme viděli pasoucí se dobytek, také koně, a protože už bylo pozdní odpoledne, tak tam bylo i méně lidí.
Třetí den jsme se vydali do Tyrolska do Tannheimer Tal. Vyjeli jsme lanovkou Tannenheimer Bergbahnen a z Gundhütte jsme se vydali cestou po Neunerköpfle až do Landsbergerhütte.
Cesta to byla kouzelná, představte si, když jsme vystoupili z lanovky, padla mlha, neviděli jsme vůbec nic, to nás ale neodradilo. Dokonce jsme šli úsekem, kde byly na zemi ještě hromady ledových krup po bouři, která se tam právě prohnala. Nakonec se nádherně vyčasilo a my jsme byli odměněni nádhernými výhledy. Na cestách jsme potkávali pasoucí se dobytek a další turisty.
Občas mi došel dech, ale protože jsme nespěchali, tak jsme si užívali přestávky na svačinu. Ukazatele cest nebyly v kilometrech, ale v hodinách, my to šli cca 2,5 hodiny, bylo to kolem 6,5 km. Někteří z nás (ti odvážní zdolali vrchol Schochenspitze 2069 m. n. m). Scházeli jsme kolem jezera Lache, a potom k chatě. Posilněni točeným místním pivem z pivovaru Algäu a k tomu párečky s křenem a hořčicí a s domácím chlebem jsme se vraceli dolů, kolem jezera Traualpsee zpět do místa pod lanovkou v Tannheimu.
Nahoře Landsbergerhütte a dole jezero Traualpsee
Čtvrtý den jsme chtěli dopřát našim nohám klid, a proto jsme se vydali za kulturou, na zámek Neuschwanstein. Po zaparkování na místním parkovišti jsme vyrazili po asfaltové cestě nahoru. Byla možnost si koupit jízdu kočárem nebo se nechat svézt autobusem. My tu cestu šli (jako spousta ostatních) po svých až k Marienbrücke, což je volně přístupný mariánský most, (neustále přeplněný turisty), protože právě z něho je krásný výhled na zámek a také na vodopád.
Prošli jsme se zahradami a po okolí zámku. Koupila jsem si tam několik pohledů, které jsem poslala tradiční poštou svým přátelům do Německa, do Irska a na Moravu. Trochu jsme tam zmokli a já si zapomněla deštník v krámku pro turisty, kde jsem obdivovala minerály a jiné suvenýry.
Jak se říká: „Kdo nemá v hlavě, má v nohách“, a proto jsem se po těch vysokých schodech zase vrátila. Byl to můj oblíbený z Irska (lehký, hnědo-bílý ) deštník. Bylo mi líto ho tam jen tak nechat. Přátelé na mě zatím čekali na parkovišti.
Předposlední den si náš průvodce, Herr Keller, vzal v práci volno, aby nás provedl v přírodním parku Reutte. Šli jsme s ním na vysokohorskou túru, cca 10 km. Vyrazili jsme z Betzigau z parkoviště Urisee po horských cestách a lesem do Koflerjoch se zastávkou na oběd v Dürrenberg Alm.
Tam jsme si v chatě vybrali na jídlo specialitky, což byly plněné knedlíky na různé způsoby: se špekem, špenátem, se sýrem, nebo s kysaným zelím… já jsem trhla partu a zvolila si tradiční Currywurst, protože knedlíky nejsou moje oblíbené jídlo.
Dali jsme si i místní kořalku, bohužel si nevzpomenu na název, ale byla výborná. Pokračovali jsme dál, a to se nám juchalo, ani nám nevadilo, že jsme trochu zmokli.
Nějak mi docházely síly, a proto jsem šla vzadu a vypadalo to, že tam ani nedojdu. Nicméně asi po dvou hodinách jsme se vyškrábali na Koflerjoch (1861 m. n. m.). Až teprve po výstupu jsem se dozvěděla, že to byla velmi obtížná stezka (označením černá), což jsem netušila.
Výhled z Koflerjochu
V nejvyšším bodě, u kříže jsme si vydechli a kochali se výhledy, ty byly kouzelné a vynahradily mi všechny ty útrapy cesty i nevyzpytatelné počasí (jak už to na horách běžně bývá).
S panem Kellerem jsme si zazpívali cestou zpátky na rozloučenou písničku, kterou mě naučila moje babička Anička (posílám pozdrav tam nahoru). Je to píseň o Tyrolácích s názvem „Die Tirole sind lustig, die Tirole sind froh…“
Tato dětská píseň mi zaručeně vylepší náladu, když je mi ou-vej. Ale pozor, je to písnička pro děti. Posílám ji všem pro radost, a také všem svým hejtrům pro zklidnění (tzn. těm, kdo mají hanlivé a provokativní poznámky k mým článkům).
Poslední den na cestě domů jsme se rozmýšleli, kde si uděláme přestávku. Volba padla na Regensburg. Prošli jsme si centrum města. Dala jsem se přemluvit na zmrzlinu (já ji vlastně nemám ráda, tak jsem toho nakonec jako vždy litovala).
A jak jsem k tomu vlastně přišla? Pomáhala jsem vyrábět zmrzlinu a ještě v tekutém stavu jsem ji jedla velkou lžičkou, byla to lísko-oříšková příchuť… A proto pokaždé, když na jazyku ucítím zmrzlinu, tak se mi vybaví ten moment a už si to nevychutnám.
Regensburg, česky Řezno, je město na Dunaji. Prošli jsme se po slavném Kamenném mostu, který je nejstarším mostem v Německu, a po katedrále je druhou nejvýznamnější památkou celého Regensburgu. Udělali jsme pár nákupů domů a už jsme si to frčeli směrem Česká Republika a cíl Morava.
Díky M a P za dobrodružství strávené ve vaší společnosti. Bylo to nezapomenutelné!
