Článek
„Znám jednu starou zahradu, kde hedvábná je tráva…“ Miluji tuto pohádku. Věděli jste, že její klíčové scény se natáčely na zámku v Bojnicích a v Blatné?
To proto je Blatná na seznamu mých top míst, která chci navštívit. Hurá! Počínaje dneškem se mi toto přání splní.
Byla jsem plná očekávání, jaké to bude, až uvidím na vlastní oči park, nádvoří, vodní příkop… všechna ta místa, která jsou natočená v „Šíleně smutné princezně“. A mimochodem, je to moje nejoblíbenější pohádka.
Byl krásný slunný den. Zaparkovali jsme na parkovišti u jednoho supermarketu, potřebovali jsme doplnit tekutiny. Ušetříme na parkovném, splním si sen a nakonec si vychutnáme skvělý oběd, to byl náš plán!
Přišli jsme krok za krokem k zámku, obklopenému vodním příkopem. Ve vodě si hrály kačeny a já hledala ten nejlepší úhel, abych zachytila tu krásnou atmosféru, která mi na chvíli sebrala dech.
Vešli jsme přes most na nádvoří. Můj přítel se nečekaně vzdálil a vrátil se za okamžik se vstupenkami na prohlídku zámku. Byl trochu zklamaný, protože jsem se netvářila dost nadšeně. Proto jsem mu odpověděla: „Ale já opravdu nevím, jestli se mi tam chce jít.“
Zatímco jsme čekali na nádvoří, tak jsme si prohlíželi krámky, ve kterých se prodávaly ručně vyrobené svíčky, hračky, šátky a jiné věci. Byly tam i stánky s jídlem a pitím a také stánek s vystaveným „Tureckým potěšením“ nebojte, není to žádná prasečinka, je to měkká cukrovinka. Říká se jí také lokum. Ty barevné sladkosti vypadaly hodně lákavě.
Ruku na srdce, mě se na prohlídku nechtělo, byla jsem zvědavá na ten zámecký park a vodní příkop kolem. Naše mladá průvodkyně toho věděla opravdu hodně, což je chvályhodné. Komu čest, tomu čest.
S čím jsem ale nepočítala, bylo to, že nás poprosila, abychom nefotili, protože zámek je v soukromém vlastnictví. Respektovala jsem zákaz. Pokud byla možnost, nakukovala jsem okny do zámecké zahrady. Prohlídku jsem si na rozdíl od mého přítele neužila.
Uplynulo nekonečných 40 minut strávených v zámeckých komnatách, a jestliže někteří v tom okamžiku slyšeli padat kamení, tak to bylo tím, jak se mi ulevilo, že už je to za námi! Honem jsem běžela koupit lístky do zámeckého parku.
Konečně! Vešli jsme branou do parku, po dřevěném mostě nad vodním příkopem a zdálky už nás vábily ty obrovské stromy a daňci, kteří se popásali na šťavnaté trávě, na kterou se nesmělo vkročit. Bylo tam pár míst u chodníku, u kterých se srocovali lidé, krmili daňky mrkví, jablky…
Zámecký park
Šli jsme dál a posadili se na lavičku, abychom si v tom vedru ve stínu vychutnali chládek a doplnili pitný režim. Seděli jsme pod dubem a prostě jsme měli štěstí, protože ve větru padající žaludy, které padaly kolem, naštěstí minuly naše těla a netrefily nás do hlavy. Něco takového jsem dosud nezažila, myslím tím ten úžasný žaludový tanec kolem nás. Seděli jsme a koukali, byla to krása.
Ti obrovští velikáni, listnatí i jehličnatí, kteří nám poskytovali stín, byli ve své kráse majestátní. Přečetli jsme si, že se tento park rozkládá na ploše 42 hektarů a má jak přírodní, tak i historickou hodnotu.
Původně to byla obora, kterou Ferdinand Hildprandt v 19. století přetvořil na anglický krajinářský park. Najdete tam širokou škálu dřevin. Jehličnaté i listnaté stromy, například různé druhy borovice a také můj oblíbený jírovec maďal.
Vydali jsme se dál, a narazili na pána s dcerou, krmící pětici daňků. Jejich batoh praskal do slova a do písmene ve švech, byl nacpaný mrkví. S úžasem jsem to pozorovala, s pusou otevřenou… ti daňci si brali mrkev z jejich dlaní, byli to mladí daňci nebo holky, kterým se říká daněla, nepoznám to, prostě zatím neměli žádné paroží. Bylo to úžasné!
Nabídla jsem pánovi, že je vyfotím, dal mi svůj mobil a já je několikrát zvěčnila, na památku. Byli to příjemní lidé a nabídli mi mrkev, abych si to také vyzkoušela.
Jejich návrh mě překvapil, mrkev jsem si vzala a s třesoucí se rukou jsem ji nabídla jednomu daňkovi, který si ji opatrně chtěl vzít, ale když se přiblížil, že si ji ode mě vezme, tak jsem se lekla a mrkev mi spadla na zem. Měla jsem respekt před tím zvířetem.
Dívala jsem se jak oni dva je bez obav krmí a usmívají se u toho. Tak jsem sebrala odvahu na druhý pokus. Daněk si vzal mrkev a pošimral mě na dlani, bylo to krásné a já jsem byla na sebe hrdá, že jsem neucukla.
Jenže při třetím pokusu ve mně zvítězil opět strach a já jsem vykřikla, daněk se lekl a utekl chudák pryč.
Daňci v zámeckém parku
Pán mi podával opět mrkev a říkal, že se nemám čeho bát, že mě nekousnou, tak jsem se překonala a se zavřenýma očima jsem podala daňkům mrkev z obou dlaní naráz. Opatrně si ji vzali, a když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak spokojeně chroupají a čekají na další příděl. Překvapilo mě, kolik toho ti sudokopytníci spořádají, vypadalo to, že pořád nemají dost. Líbilo se mi, že se dali během krmení na chvilku i pohladit.
Ještě teď tomu nemohu uvěřit a pořád si to video pouštím. Ano, je to tak, můj přítel mě na památku vyfotil a dokonce natočil i video, jak krmím daňky. To abych náhodou na ten kouzelný zážitek nezapomněla. Pokaždé, když se na to video podívám, tak se musím smát. To by mě mohlo třeba rozesmát, až budu smutná jako ta „Šíleně smutná princezna“.
Obešli jsme park v celé jeho délce i šířce. Posadili jsme se u rybníka na lavičku a vychutnávali si pohodu a klid. Přitulila jsem se ke svému milému na lavičce a nechala se líbat a hladit po zádech.
Ještě jednou jsme pak potkali pána s dcerou a popřáli jim krásný den. A vraceli jsme se pomalu zpátky. Udělali jsme si spoustu selfíček a taky fotek daňků a těch nádherných stromů kolem.
Na nádvoří mi přítel koupil Turecké potěšení, ovocné a kokosové, má radost byla veliká, protože tady se ukázalo, že jen on umí splnit moje přání dřív, ještě než ho vyslovím. Tu prohlídku zámku jsem nakonec s odstupem času přehodnotila a nebylo to zas až tak hrozné.
Když nám oběma začalo v jednom okamžiku kručet v břiše, uvědomili jsme si, že zámečtí daňci jsou sice nacpaní k prasknutí, ale nám že už pěkně vyhládlo.
Proto jsme se rozloučili posledním pohledem na zámek a vypravili se do města, kde jsme si v hotelové restauraci s poetickým názvem Beránek, dali výbornou svíčkovou.
Zámek Blatná
S plným žaludkem a super zážitky jsme se vraceli kolem kostela zpátky k autu a vydali se na cestu domů.
Tady je pár hlášek ze zmíněné pohádky: Princ Václav: „Teď se lísáš, viď? Klidně bys mi dala setnout hlavu.“ Princezna Helena: „Pochop, to jen kvůli lidem.“ Princ Václav: „Páni! A do týhle rodiny já se mám přiženit. Tatíček nemůže vidět krev, a tak pořádá popravy.“ Princ Václav: „Jak bys mě asi představila? Milý tatíčku, tohodle chlápka jsem já poznala v base. Krávu má zaparkovanou za parkem, ale jinak je éňo ňéňo.“
Moc si přeji, abych se do zámeckého parku mohla vrátit znovu. Třeba za rok? Kdoví! Určitě si s sebou přibalím tašku s mrkví a jablky, chci znovu zažít šimrání na dlani a spokojené chroupání daňků. Budu trénovat krmení, pokud narazím na nějaké ochotné zvíře. A začnu hned u nás doma, s tím, kterého zmiňuji ve svém článku „Koťátko aneb můj Zorbík“.
Zdroje:
Webové stránky Toulavé šlápoty: Navštivte Blatnou, kde se procházela šíleně smutná princezna
Webové stránky zámku Blatná: Park
