Článek
Když se řekne poznávací zájezd, většina lidí si představí idylické památky z katalogu.
Skutečnost je ale často mnohem pestřejší – plná nevyspání, kulturních šoků, ale i momentů, které vám vyrazí dech.
Přesně takhle vypadala moje cesta do Turecka s programem Orient Express od Čedoku.
Nenechte se ale zmýlit názvem. Není to o cestování v luxusním vlaku ani o belgickém detektivovi se srandovním knírkem (kterého tak ráda sleduji a mám zhlédnuté snad všechny díly), nýbrž o intenzivním cestování autobusem napříč zemí.
Noční horor v Antalyi
Všechno to začalo odletem z Brna. Do Antalye jsme přiletěli až těsně před půlnocí.
Únava pracovala a vidina měkké postele byla lákavá. Realita prvního hotelu mě ale rychle probrala. Nestál téměř za nic.
V přízemí na nás čekala chabá studená večeře. Vypadala tak hrozně, že jsem se jí raději ani netkla.
Na pokoji mě čekalo další dilema. Klimatizace sice chladila, ale foukala přímo na moji postel. Musela jsem se celá schovat pod prostěradlo.
Když jsem ji vypla, okamžitě mě sevřelo nesnesitelné vedro. Otevřít okno? Nemožné. Vedlo přímo do ulice, odkud se valil obrovský hluk. Nejsem žádná cimprdlína, nasadila jsem si špunty do uší a pokusila se tu noc přežít.
Travertinový zázrak a tanec dervišů
Po příšerné noci a stejně příšerné snídani přišel obrat k lepšímu.
Nastoupili jsme do nového, skvěle vybaveného autobusu. Naším kapitánem byl sympatický turecký řidič a doprovázela nás sehraná dvojice – česká průvodkyně a její turecký kolega.
Po obědové pauze jsme dorazili do provincie Denizli, k vyhlášeným travertinovým terasám Pamukkale. Dostali jsme na výběr dvě trasy:
1. Projít si celý areál ruin starověkého města.
2. Sejít dolů přímo po kluzké travertinové terase ve vodě, kde na konci čekal autobus.
Zvolila jsem první možnost a udělala jsem dobře.
Ten mokrý travertin totiž neskutečně klouzal. Jen jsem sledovala lidi, jak tam padají do vody i se všemi svými věcmi, a hned mi bylo jasné, že zkoušet vodotěsnost svého telefonu dneska vážně nechci.
Lázně pod širým nebem
Bylo sice obrovské vedro, slunce nemilosrdně pálilo, ale ta nádhera za to stála.
Procházela jsem ruiny starověkého města Hierapolis, obdivovala antické silnice a divadlo a navštívila i místní muzeum.
Starověké divadlo v antickém městě Hierapolis
Večer jsme dorazili do druhého hotelu – Polar Thermal Hotel. A to už byla úplně jiná liga! Pokoj i večeře byly na skvělé úrovni a postel byla konečně měkká a příjemná.
Tento den ale ještě nekončil. Zaplatila jsem si fakultativní výlet na představení „Tančící derviši“.
Vyrazila jsem s průvodkyní do setmělého sálu. Bylo to úžasné, hypnotické a plné tajemné mystiky, celé představení se samozřejměp nesmělo fotit.
Zákaz focení naštěstí neplatil pro samotný závěr, a tak vznikl tento snímek, který mi zážitek dodnes připomíná.
Tanec dervišů
Splněný sen s italským temperamentem
Budíček bolel. Vstávala jsem ještě před úsvitem, unavená, ale plná očekávání.
Čekal mě můj vůbec první let balónem. Tranzitem nás ještě za tmy odvezli na pole, kde už se připravovala snad stovka dalších balónů. Většina z nich už byla napůl nafouklá a kolem se srocovaly davy turistů.
Příprava horkovzdušných balónů na start
Letěli jsme v gigantickém balónu s unikátní konstrukcí: v centrálním oddílu stál pilot a kolem něj byly čtyři samostatné kóje, z nichž každá nesla čtyři pasažéry.
Vyfasovala jsem skupinu Italů. Svůj zážitek prožívali tak neuvěřitelně hlasitě, že mě to zpočátku rušilo a nedokázala jsem si ten moment plně vychutnat.
Pak mi to ale začalo být jedno. Všechno přehlušila ta krása pod námi.
Balón s námi neustále stoupal a zase klesal, takže se nám z různých výšek otevíraly zajímavé pohledy na Pamukkale a travertinová jezírka.
Sice panovala nízká oblačnost a ranní opar, ale krajina v tomto tlumeném ranním světle měla i tak své magické kouzlo. Nebylo to kýčovité, bylo to magické a kouzelné.
Let trval zhruba 50 minut. Přistání dopadlo skvěle, balón s námi sice trochu poskočil, ale pozemní personál nás hned zachytil.
Pak už zbývalo jen vystoupit a přiťuknout si šampaňským na úspěšný let.
Z té výšky a krásy mi šla ještě celý den hlava kolem, v tašce jsem měla certifikát o svém prvním letu balónem s fotkou Pamukkale. Sen byl splněn!
Člověk si na takové cestě rychle uvědomí, že zážitky prostě nedostane zadarmo.
Jeden večer nadáváte na hotel a litujete, že jste vůbec jeli, a druhý den koukáte s pusou dokořán na balóny nebo derviše.
Nakonec si ale z té dovolené pamatujete jen to dobré a ty nepříjemné věci se změní ve vtipné historky.
Pamukkale bylo vrcholem mé cesty za splněným snem, ale naše putování tureckým vnitrozemím tím neskončilo.
Z horkého jihu jsme zamířili rovnou na sever – do kolébky osmanské historie, zelené Bursy, a nakonec do samotného srdce pulzujícího Istanbulu.
Ale o tom všem si povíme zase příště v samostatném ohlédnutí za tureckou historií.
A co vy? Jaké největší překvapení vás na cestách potkalo? Podělte se se mnou o své zkušenosti v komentářích.
❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil na Seznam Medium: Giovanna Arancione - Médium.cz. Každý týden vydávám nové články, tak ať vám neuteče můj příští cestovatelský průvodce! Stačí kliknout na tlačítko „Sledovat“.
A co vy? Chystáte se také do Turecka? Napište mi své zkušenosti do komentářů! ��
Za slušné upozornění na nesrovnalost v textu budu jen ráda.
A vzkaz pro hejtry? Každé vaše rýpnutí mi jen zvedá čísla, takže směle do toho 😉
