Článek
„Když si svůj vnitřní stav neuvědomíme, přihodí se nám navenek jako osud.“ Carl Gustav Jung
Pád do temnoty: v mém případě špatné došlápnutí, když jsem scházela dolů po schodech. Během vteřiny bylo hotovo a co následovalo, připomínalo zlý sen.
Měsíc před tím jsem se prala s vnitřními pocity, které ke mě přicházely hlavně před usnutím. Však to znáte, mohutný příděl dalších (nových) úkolů a zodpovědností a ta trocha pohody, kterou jsem zažívala po zapracování se v nové práci a vzpomínka na skvělý konec minulého školního roku, tak toto všechno nenávratně zmizelo.
Jak trefně vyjádřil pan Svěrák ve Vratných lahvích (2007) „Já už tady nebudu učit, já už tady nejsem rád“. Moje duše něco podobného křičela, ale já tomu nevěnovala pozornost, mávala jsem nad tím rukou jako nad nezvaným a otravným hmyzem. Poslušně jsem chodila, běhala, stresovala se, skákala, jak druzí pískali…
A pak to přišlo. Nejdřív tak jakoby nenápadně se objevila bolest zad, a pak kotník…
V nemocnici na chirurgii, po čtyřech a půl hodinách čekání mezi všemi ostatními lidmi, kteří tam byli s různými zraněními, jsem konečně přišla na řadu. Po absolvování všech vyšetření diagnóza zněla: zlomený kotník. Dali mi sádrovou dlahu a podpažní berle.
Po příjezdu domů, jsem bojovala se schody, kterých doma máme opravdu hodně. Vylezla jsem schodiště nahoru po kolenou a vyčerpaná si lehla do postele, která mi od toho dne byla bližší než kdy dřív.
Ten večer mě čekal ještě silnější zážitek a to byla má první injekce do břicha na ředění krve. Protože nebyl nikdo, musela jsem si to píchnout sama. Na internetu jsem se dívala na video, jak se to aplikuje, a pak jsem asi hodinu držela injekci v ruce, než jsem se odvážila k činu. Bojím se jehel, braní krve, a tak to pro mě byl děsivý zážitek, při kterém mi tekly slzy, prostě nic příjemného.
Následujících deset večerů injekce zpestřovaly moje večery, poslouchala jsem u toho nesmrtelnou skladbu „Let it be“ která mi pomáhala se přenést přes nesnáze a nechávat to být!
Jak se vyrovnat s tím, že nemůžete chodit, a během vteřiny je z vás ležák? Jeden den chodíte, běháte, skáčete, tančíte a pak… Byla jsem jakoby paralyzovaná. Tento stav mě vůbec netěšil, a nedokázala jsem myslet na nic jiného než na moji bolavou nohu a na to, proč se mi to asi stalo.
Jak jsem tak skákala po zdravé noze, abych se o sebe postarala, a nebyla velkou přítěží pro své okolí, tak jsem si způsobila bolest zad. Bohužel to došlo tak daleko, že jsem se nemohla hnout, a když jsem nad tím asi hodinu přemýšlela, tak jsem si tu záchranku nakonec zavolala.
Přijeli, dali mi kapačku a injekci a postavili mě do slova a do písmene na nohy, protože jsem ležela bezmocně na zemi s nohou v sádře. Znovu jsem se vnitřně rozpadla na kousky. Naštěstí u mě byli moji nejbližší, kteří o mě s láskou pečovali. Spadl mi kámen ze srdce, že jsem mohla v léčení pokračovat doma. Pobytů v nemocnici jsem si za svůj život užila už dost.
Začala jsem číst jednu knihu za druhou, abych se nějak zaměstnala, protože ležet v posteli „jen tak“ bylo příliš náročné, hlavou mi běhaly mraky myšlenek, což mě přivádělo akorát k šílenství.
Stávalo se, že jsem třeba dočítala knihu i ve dvě hodiny ráno. Intenzivně jsem se věnovala četbě a také studiu italštiny, tyto dvě věci naplňovaly mé předlouhé dny i noci na lůžku. Chyběla mi příroda, normální chození, procházky po lese…
Po sundání sádry mi lékaři diagnostikovali trombózu v lýtku. Dostala jsem další, ještě větší injekce, které jsem si tentokrát musela píchat 2× denně.
Moc děkuji mojí kamarádce M, díky jejíž radě jsem si koupila aplikátor Tugi. S touto věcičkou mi to šlo snadněji. Po deseti dnech mi lékař předepsal konečně na ředění krve prášky a já odložila růžového slona (aplikátor) na dno šuplíku.
Den za dnem ubíhal, používala jsem ortézu a díky berlím jsem se mohla hýbat, ale stále ze mě byl smutný člověk. Kotník bolel v klidu i při došlapu a svůj stav jsem brala jako trvalý, nedokázala jsem si představit, že budu ještě někdy normálně chodit, to pro mě byla do slova a do písmene nepředstavitelná vidina.
Přijela mě navštívit kolegyně a další kamarádky, a tak jsem postupně začala přicházet na jiné myšlenky. Poslouchala jsem hodně hudbu, klasickou, italskou… skladbu „Ó sole mio“ při které jsem si představovala jak bruslím na ledu anebo tančím. Naladila jsem po dlouhé době zase kytaru a začala hrát, poslouchat zajímavé podcasty o díle a teoriích Carla Gustava Junga.
Začala jsem chodit na rehabilitaci a po všech těch dnech bezmoci, úzkosti, nespavosti, vzteku a depresí jsem získala opět naději, že se všechno zahojí.
Moje tělo se rozpadlo na malé kousíčky, aby to, co mě dřív svazovalo, mohlo odejít, a mohlo zároveň vstoupit něco nového, a mnohem lepšího. Je to pro mě nová zkušenost a doufám, že v mém životě bude více místa pro pokoru, vděčnost, lásku a otevřenost, pokusím se o to!
Děkuji za tuto zkušenost, díky které jsem se něco naučila. Zdravím tímto po nečekané tříměsíční pauze všechny svoje čtenáře, přátele a kamarády. Ať jste zdraví, plňte si své sny a na nic už nečekejte. Mě čeká ještě 7 rehabilitací a můj kotník se lepší.
Zdroje:
https://www.mozkoherna.cz/blog/ja-uz-tady-nejsem-rad-vyhorelych-ucitelu-pribyva/
