Článek
Sbalili jsme saky paky a vyrazili autem na týdenní rodinnou dovolenou. Jeli jsme vstříc dobrodružství, letní pohodě, odpočinku v krásné přírodě…
Když jsme vyrazili z domova, počasí bylo trochu zamračené. Moje mamka si přála podívat se do kostela Narození Panny Marie, který je součástí Želivského kláštera. Proto jsme si naši první zastávku udělali právě tam, na Vysočině, v obci Želiv.
Po zhlédnutí této národní kulturní památky jsme si dali sváču, řízek proložený chlebem a k tomu nějakou zeleninu ze zahrady, mňam! Potom jsme vyrazili dál, cesta nám dobře utíkala, hráli jsme totiž slovní kopanou a pěkně jsme se u toho nasmáli.
Cílová stanice: Zvíkovské Podhradí nás přivítala nádherným počasím. Zaparkovali jsme auto a ztuhlé nohy jsme si procvičili na schodech, které vedly do našich pokojů.
Protože už uběhlo spoustu času, a my měli znovu hlad, tak nás naše další kroky zavedly na oběd. Po malé odpolední siestě jsme šli k bazénu, kde bylo velice příjemně.
Hráli jsme se synovcem v hloubce na chytanou, když jsem uviděla tu malou, asi čtyřletou holčičku, která šla po dně bazénu z nízkého do hlubokého a najednou se potopila, neměla rukávky a evidentně ani neuměla plavat… Připlavala jsem k ní a okamžitě ji vytáhla. Holčička se sice trochu naglgala (jak říkáme my Moraváci), otřepala se a šla za maminkou.
Představte si, ta její matka tam měla ještě jedno dítě a vůbec se o ně nestarala! Seděla na lehátku a s někým se důležitě vybavovala po telefonu.
Víte, pracuji ve školství, a na naší práci je asi nejobtížnější komunikace s rodiči, většina z nich všechno ví lépe a nemají rádi, když je někdo konfrontuje. Proto jsem to neřešila, otočila se a pokračovali jsme se synovcem ve vodních hrách.
Na večeři jsme měli rýži s masem a s hnědou omáčkou, mělo to takovou zvláštní neidentifikovatelnou chuť. Ti z nás, kteří byli plnoletí, jsme si dali pivo na vytrávení a šli jsme ven na menší procházku.
V noci se nám spalo výborně. Druhý den po snídani jsme se vydali na Zvíkov. Vyrazili jsme na sever od Zvíkovského Podhradí a šli jsme procházkou necelé dva kilometry. Cestou jsme si dělali srandovní selfíčka, jak jdeme od nejmenšího po největšího člena naší rodiny po silnici za sebou.
K hradu jsme přicházeli po mostu, na každé straně jiná řeka: na jedné Vltava, na druhé straně Otava. Kolem nás dokola se rozprostírala Orlická přehrada. Šli jsme dál, prošli vstupní tzv. Píseckou brannou, kolem opevnění a vpravo se vypínající vysoké věže, které se říká Hláska.
Moc se mi tam líbilo, a když jsme přišli na mě známé místo, které jsem viděla ve filmu Jan Žižka (2022) tak jsem se usmála. Nechali jsme se vyfotit, celá rodina, od jedné paní, která procházela náhodou kolem, udělala nám pěkné momentky.
V koutě u jedné polorozpadlé zdi byl pán, který tam měl samostříl, klasické luk, šípy a terče. Nechali jsme se zlákat, můj synovec byl samozřejmě nejlepší!
Pokračovali jsme cestou dál, až jsme došli ke královskému paláci. Zakoupili jsme si vstupenky a vešli na arkádové nádvoří paláce. Procházeli jsme volně bez průvodce, podle šipek a četli si popisky. V přízemí jsou archeologické nálezy a z prvního poschodí je výhled na Vltavu a její soutok s Otavou. Prohlédli jsme si uprostřed atrium, křížovou chodbu a také Hlízovou věž.
Atrium, lemované křížovou chodbou
Synovci se líbil model hradu, mamce zase kaple. Mě se líbilo všechno, staré zdi i to, co bylo vystaveno, ale hlavně výhledy do okolí.
Do zdrojů přikládám i odkaz na všechno, co bylo na tomto hradu natočeno, je toho dohromady 55 pořadů/filmů.
Šli jsme dál, směrem k další bráně, kde jsem si v krámku koupila velký žlutý keramický hrnek. Cesta nás zavedla do přístaviště, kde jsme házeli do vody žabky, a soutěžili, komu dál kamínek doskáče. Voda byla plná sinic, taková sytá vodnická zelená, na plavání to nebylo.
Přístaviště Zvíkov
Na zpáteční cestě jsme si dali oběd v občerstvení u parkoviště a vrátili se pomalu kolem pivovaru Zvíkov na hotel. Zašli jsme si opět do bazénu.
Večeře byla fajn. Potom jsme se vypravili s bráchou a synovcem na promítání filmu, které se konalo ve velkém sále. Mamka si četla.
Třetí den jsme zajeli do Písku, abychom si prohlédli město. Navštívili jsme zde Prácheňské muzeum, kde jsem se nemohla odtrhnout od ryb, které tam měli v akváriích (okoun říční, štika, lín, karas, kapr…). Potom jsme šli na prohlídku do nejstarší hydroelektrárny v Čechách.
Kamenný most v Písku
Zašli jsme si také na výborný oběd a potom se prošli po slavném Kamenném mostu a obdivovali jsme na nábřeží sochy z písku. Byl to krásný den plný zážitků. Po návratu na hotel jsme zůstali u bazénu, mamka si četla a my jsme se koupali.
Čtvrtý den jsem se vypravila s knihou na Zvíkov, abych si tam sedla na zídku a užívala si přírody a sluníčka. Relaxovala jsem a pozorovala turisty, kteří se tam čas od času objevili. Mamka s bráchou a synovcem hráli společenské hry u bazénu, a potom když jsem se vrátila, tak jsme si zašli na oběd.
Den proběhl poklidně, po večeři jsme šli se synovcem na promítání filmu. Každý den se hlasovalo, jaký film se bude promítat. Hurá, tento večer konečně vyhrál film, který jsme si vybrali. Bylo to něco od Marvelu. A pak jsme šli spokojeně spát.
Pátý den jsme si udělali výlet na zámek Orlík. Mamka seděla dole na nádvoří a my jsme jí mávali z věže, na kterou jsme vyšlapali 162 schodů. Byla to paráda, a ty výhledy, za mě super! Procházeli jsme se pak v zámeckém parku a dali si tam malé občerstvení.
Zámek Orlík
Vzhledem k mé zálibě, která se týká ryb, jsme navštívili, samozřejmě Akvárium Orlík, ze kterého jsem byla úplně unešená! Nemohli mě odtud dostat, museli na mě dlouho čekat, protože jsem s úžasem sledovala ryby v akváriích a nemohla jsem se od nich odtrhnout.
Na večeři jsme si objednali krupicovou kaši. Co myslíte? Protože za A) tam na výběr nic lepšího nebylo nebo za B) protože jsme si chtěli připomenout dětská léta. Krupice byla víceméně fajn, jen pití se k tomu vybíralo obtížně, s pivem to nešlo dohromady. A mají pravdu ti, kteří hádali za A).
Večer jsme se šli ještě projít ke Zvíkovskému mostu, který se klene přes řeku Vltavu, jen kousek od Zvíkovského Podhradí. Užili jsme si krásný západ slunce.
Šestý, poslední den, po snídani jsme se sbalili, dali si věci do auta a Zvíkovské Podhradí byla už jen vzpomínka. Cestou jsme se zastavili v Táboře. Pozvala jsem všechny do Muzea Čokolády a marcipánu, zdálo se mi to jako skvělé zakončení naší parádní dovolené.
Muzeum čokolády a marcipánu Tábor
Byli jsme překvapení, co všechno je tam k vidění. Od obrazů nakreslených čokoládou, pohádkových figurek, filmových doplňků – malých i velkých, všechno z čokolády a marcipánu. Na závěr jsme si dali čokoládové pohoštění a vyrazili jsme domů.
Cesta byla ještě daleká, ale po čokoládových dobrotách se zdála o něco sladší a méně únavná. Zpívali jsme si a v autě byla pohoda. Dovolená se krásně vyvedla a vůbec nám nevadilo, že doma bylo deštivo. Aspoň byla zalitá zahrada a hřály nás vzpomínky na naši prima dovolenou!
Zdroje:
