Článek
Jako velká fanynka viděla moje kamarádka tuto pohádku v češtině i v němčině a je schopna v německé verzi dabovat princeznu, má úžasný hlas a zná slovo od slova. Je to výzva pro nějakou dabingovou společnost - tak to jí říkám pořád!
Plánovaly jsme to téměř rok, a konečně nadešel ten den, kdy jsme vyrazily na cestu. Do Klatov jsme přijely odpoledne, měly jsme tam zajištěné ubytování.
Prošly jsme se po náměstí, vyfotily si Černou věž a barokní lékárnu „U bílého jednorožce“ a zašly si do pizzerie na náměstí na jídlo.
Klatovy náměstí s Černou věží a kostelem
Byl krásný teplý večer, a nám se ještě nechtělo jít spát. Na programu letního kina jsme objevily animák „Odvážná Emma“. Sice to byla pohádka pro děti, ale nechtěly jsme házet flintu do žita a daly jsme tomu šanci.
Vrátily jsme se pro teplejší oblečení, vzaly deku z auta a vyrazily. Bylo to humorné a zábavné, takže dobré.
Na cestě z kina na nás ze zahrádky mávali dva mladí muži. Pozvali nás na drink, tak jsme se k nim přidaly. Pořád jsme se jen smály – jejich místní dialekt byl přímo k popukání - myslím to samozřejmě v dobrém. Třeba už jenom to jejich „kampa?“ nebo „tuto“ nebo „vošouch“…
Abychom tomu daly korunu, naučily jsme je pro změnu něco našeho. Tak došlo na „fuchtlu“, „erteplu“, „šufánek“ a taky „duchnu“. Rozloučily jsme se a ještě při odchodu jsme se popadaly za břicha.
Po drinku se nám usínalo snadno a brzy nás unášely sny do neznámých míst… jako například mě se zdálo o „vošouchovi“ což není nic jiného než poctivý bramborák. Ještě ráno jsem se s chutí oblizovala a slíbila si, že jestli to jen trochu půjde, tak si cestou nějaký dám!
Ranní ptáče dál doskáče. Vyskočily jsme z postele jako „Jája a (P)Ája“, oblékly si šaty, sbalily věci a vyrazily na snídani.
Nasedly jsme do auta a za 15 minut jsme byly v cíli - u hradu Švihov. Wow! To je ono? Zněly naše hlasy sborově před hradem. Trochu nás zaskočilo, že jsme u cíle, o kterém jsme tak dlouho snily. Koupily jsme vstupenky a začaly nadšeně prozkoumávat nádvoří.
Hrad Švihov
Protože byl ještě čas, zašly jsme do občerstvení na ovocnou limonádu. Ája ji nemohla otevřít, tak poprosila o pomoc jednoho pána. Ten na to šel zřejmě s příliš velkým nasazením, měl takovou sílu, že plechové očko vyrval a o ostrou hranu se řízl do prstu. Sehnaly jsme lékárničku a Ája mu zranění ošetřila. Pán nám byl tak vděčný, že jsme se ho nemohli zbavit, šel s námi dokonce i na prohlídku.
Naše první prohlídka se jmenovala „Život na šlechtickém sídle“, šlo o základní okruh včetně výstupu na Červenou baštu (věž). Mladá průvodkyně nás provedla všemi prostorami (vstupní síň, hodovní síň, taneční sál…). Vyprávěla velmi poutavě a Ája ji zasypávala dotazy na věci a místa, spojená s natáčením Popelky.
Výhled z věže
Další na řadě byl okruh: „Kuchyně“. Tentokrát už s námi onen pán nebyl, skupinku jsme tvořily jen my dvě a jedna babička se dvěma vnučkami. Dostaly jsme se do míst, kam hradní panstvo běžně nezavítalo. Ve sklepích jsem se necítila příliš dobře, ale jinak to bylo zajímavé.
Třetí okruh: „Věž“ jsme mohly s klidem vynechat, protože na tu už jsme vystoupaly v rámci první prohlídky.
Zato čtvrtý okruh: „Loďka, po vodě kolem hradeb“ zněla fantasticky. Proto jsme neváhaly a šly do toho, žijeme přeci jenom jednou! Vzhledem k tomu, že už mám nějaké zkušenosti s pádlováním na Jedovnickém rybníku, ujala jsem se pádel. Chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostala, ale nakonec jsme si plavbu užily i bez nuceného koupání.
Plavba byla perfektní a všem ji doporučuji! Na trase je osm zastávek, u kterých si můžete přečíst nějakou zajímavost, my jsme se kochaly výhledy na hrad a užívaly si pohody na vodě. Nějak jsme nedávaly ten čas, představte si, že těch 30 minut se nám zdálo málo, vrátily jsme se s malým zpožděním, ale bylo to v pohodě.
A protože jsme toho pořád neměly dost a kdoví jestli sem ještě někdy zavítáme, tak jsme šly i do posledního pátého okruhu: „Popelka – za tajemstvím Popelčina střevíčku“. Tahle část byla bez průvodce a k vidění jsou tu filmové fotografie či scénáře. Zlatým hřbetem pro nás bylo samozřejmě vyzkoušení Popelčina střevíčku.
Jenže když jsme vyšly ven, čekalo tam na nás překvapení. Stál tam ten „náš pán“ byl zdvořilý a milý a lákal nás na procházku k rybníku Mezihoří, kde se natáčela scéna s prádlem a kam se zřítil kočár s macechou a Dorou.
Z pána jsme měly trochu strach, proto jsme prchly do auta a na zmíněný rybník jsme raději zapomněly. Hlad byl silnější a my jsme si řekly, že pro dnešek už dobrodružství stačilo.
Nehledejte v tom žádnou logiku, ale i když to byla zajížďka, vrátily jsme se do Klatov. V naší oblíbené pizzerii jsme si daly pořádné jídlo a teprve pak vyrazily na cestu domů.
Přijely jsme až pozdě večer, unavené, ale plné zážitků. Stálo to za to. Takovou parádní dámskou jízdu si určitě ještě někdy zopakujeme, viď Ájo!
