Článek
Na začátku sedmdesátých let už pro něj v Praze nebylo místo. Z Činoherního klubu ho vyhodili a mladý režisér Ivan Rajmont ho přetáhl jako dramaturga do divadla v Karlových Varech. Dlouho tam nevydržel.
Otec se tam pohádal s ředitelem divadla, jakýmsi Bartošem, vyprávěl po letech jeho syn David. Nadal mu do komunistů, strčil mu hlavu do záchodové mísy a spláchl.
Výbuchy vzteku k němu patřily stejně jako dobrota. Doma prý vůbec nevěděl, co je přísnost. „Byl to svéráz, ale jinak jsem hodnějšího člověka zatím nepotkal,“ řekl o něm David.
Otce udali, že nenosí hvězdu
Narodil se 15. února 1932 ve Varnsdorfu. Otec Pavel jezdil po republice jako obchodní cestující s nádobím značky Norma. Rodina byla takzvaně smíšená. Když bylo Leošovi šest a začaly platit norimberské zákony, poprvé pochopil, že je něco špatně. Děti ve škole pokřikovaly na jeho sestru urážky kvůli židovskému původu.
Za války sedávala rodina celé hodiny u stolu a nahlas si předčítala Gončarovovu Fregatu, cestopis o plavbě kolem světa. Pak kdosi otce udal, že chodí bez žluté hvězdy. Gestapo ho zatklo a odvezlo do Mauthausenu. Zemřel tam v dubnu 1945, pár týdnů před osvobozením tábora. Pocit, že patří k pronásledovaným, se ho podle jeho vlastních slov už nikdy nepustil. Celý život žil v jakémsi neurčitém ohrožení. Každou ránu, která na něj dopadla, si mohl vykládat tak, že je to kvůli jeho původu.
Hercem chtěl být odmalička. Bál se ale, že bude jen průměrný. Na DAMU proto šel studovat historii a teorii divadla, brzy vstoupil do komunistické strany a dostal nabídku, o které ostatní spolužáci jen snili: studium v Moskvě. Do Moskvy odjel ještě za Stalina a zůstal tam do roku 1957. Pochybovat ho tehdy nenapadlo. Věřil i oficiální verzi politických procesů, které mezitím probíhaly doma. Rusky se naučil tak dokonale, že ho místní měli za svého.
Na škole se zamiloval do spolužačky, baletky Toni. Vzali se a narodil se jim syn Pavel. Příteli Janu Kačerovi z té doby nikdy nevyprávěl celé historky, jen útržky. Jak stávali s Toňou ve dveřích bytu a počítali do tří. Na „tři“ vyběhla do mrazu a než přeběhla náměstí k divadlu, kde tančila, málem zmrzla.
Snažil se mezi Rusy nijak nevyčnívat. Pak mu žena vyprala košile a pověsila je ven. „Udal ho chlap, když viděl na balkoně viset flanelovou košili, kterou oni neměli,“ vyprávěl Kačer. Takové košile tehdy v Moskvě nikdo nenosil, a tak bylo jasné, že tam bydlí cizinec.
Suchařípu si předvolala tajná služba. Na výběr měl vyhoštění, nebo sibiřský gulag. Podepsal spolupráci. Syn ho po letech hájil: v padesátých letech v Rusku podle něj člověk buď byl hodně silný a skončil v táboře, nebo podepsal. Agent z něj prý žádný nebyl, na nikoho nedonášel. Z Ruska si přivezl ženu, syna, celoživotní lásku k Čechovovi a Gogolovi a jeden zvyk. Vodku pil ze dvoudecových sklenic.
Kritik, který rozplakal herečky
Toňa s ním odjela do Prahy, po třech letech se ale rozvedli. Suchařípa nastoupil do Divadelních novin a vypracoval se až na šéfredaktora. V redakci potkal stážistku Helenu. Hned ji přejmenoval na Míšu a ta přezdívka jí zůstala. V roce 1962 se vzali a narodil se jim syn David a dcera Lucie.
Jako kritik byl bystrý, důkladný a nemilosrdný. Některé herečky dokázal rozplakat jedinou otázkou: proč jsou vlastně u divadla. Pamatoval si to herec Jan Hrušínský, se kterým později prošel tři angažmá. V polovině šedesátých let se stal dramaturgem Činoherního klubu. Na jeviště se tam dostal spíš z nouze, když ho Kačer obsadil do Gogolova Revizora.
Pak přišel jeho první překlad Čechova, Višňový sad. Vznikl po invazi, kdy v Praze panovala nechuť ke všemu ruskému. Suchařípa ale dokázal oddělit Čechova od Brežněva. Starší překlady se hemžily zdrobnělinami a hrály si na ruský svéráz. Jeho Čechov byl moderní myslitel se smyslem pro humor a Kačerovi podle jeho slov navždy změnil pohled na ruskou klasiku. Když do Činoherního klubu přijeli herci slavného moskevského MCHATu, poslouchali Suchařípu s otevřenými ústy.
Když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, bylo mu šestatřicet a Davidovi tři roky. S okupací nesouhlasil a ze strany vystoupil. Tím jeho kariéra skončila. Nesměl učit a jeho překlady se téměř nehrály. Režim z Činoherního klubu vyhnal nejvýraznější osobnosti a Suchařípa byl mezi nimi. Racka, kterého pro divadlo přeložil, uvedli až po jeho odchodu.
Po karlovarské epizodě se Ivan Rajmont stal ředitelem divadla v Ústí nad Labem a Suchařípu vzal s sebou. Dramaturgem už být nesměl, a tak v Činoherním studiu nastoupil jako herec. Režim, který mu vzal všechno ostatní, mu tak nevědomky splnil sen, ke kterému sám neměl odvahu. Tak to aspoň později viděl jeho syn.
První větší rolí byl markýz v Jakubovi fatalistovi a i Rajmont musel uznat, že je dobrý. Jaroslav Vostrý ho postavil jako rovnocenného protihráče proti Petru Čepkovi. Kačera v Ústí překvapilo, že nejlepším hercem souboru je právě Suchařípa.
Roky v Ústí
Dny měly pevný řád. Ráno zkouška, v poledne oběd v hospodě, kde se zkoušelo dál, večer představení a pak flám do noci. Sám později říkal, že nebyl čas všímat si nepříjemností, třeba polorozpadlého domu nebo pondělních odjezdů od rodiny.
Na víkendy jezdil do Prahy. Někdy s Hrušínským, a to se cestou stavili u Suchařípů na skleničku. Z křesel se zvedli až v neděli večer, když bylo potřeba jet zpátky do Ústí.
Pil hodně, ale podle Kačera ne z bujnosti. Bral to jako obřad a nikdy nebylo vidět, že by se mu to vymklo. Rajmont zase tvrdil, že kdyby Suchařípu zavřeli do knihovny nebo archivu, uchlastal by se.
Ani Helena nesměla pracovat ve svém oboru, a tak léta dělala pod cizím jménem vyčerpávající korektury. Děti vyrůstaly s tátou na dva dny v týdnu. „Narodil jsem se v roce 1965, takže mi komunisti vzali tátu,“ povzdechl si po letech David. Chartu 77 měli Suchařípovi doma. Podle syna by ji otec podepsal, kdyby byl sám. Měl ale ženu a dvě děti, které by bez jeho platu neměly z čeho žít.
Jeho jméno se mezitím potichu vracelo na plakáty. V roce 1982 uvedl Činoherní klub Gogolovy Hráče v jeho překladu a hrál je skoro deset let. Divadlo, které ho vyhodilo, odehrálo jeho text 223krát.
Stárnoucí faun z Malé Strany
Brzy nato si ho vybrala Věra Chytilová. Spolu se scenáristkou Ester Krumbachovou chystala film podle povídky Jiřího Brdečky o stárnoucím svůdci. O roli stál Miloš Kopecký. Chytilová ho odmítla. Bála se, že jeho image svůdníka by byla předvídatelná a že by ho režijně neukočírovala. Chtěla herectví „ze života“. U Suchařípy oceňovala, že dokáže být zároveň groteskní a civilní.
Ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne z roku 1983 hraje Karla, elegána z Malé Strany, který na chodnících, v kavárnách i v kanceláři loví mladé ženy. Stáří ho ale dohání: vousy mu šediví a do schodů se zadýchá. Kamera mezitím snímá zrychleně plující mraky a vadnoucí listí, jako by čas utíkal i jemu.
Do kin se film dostal v říjnu 1984 a o půl roku později ho promítali i v kalifornském Berkeley, kde program vyzdvihl Suchařípovo energické ztvárnění poskakujícího satyra. Faun zůstal jeho životní rolí.
Krátce po natáčení přišla druhá, těžká mrtvice. Suchařípa ochrnul na pravou polovinu těla a přestal artikulovat. Musel se znovu učit mluvit. Do každého slova se musel opřít, aby ho vůbec vyslovil. Tak vzniklo jeho pověstné ráčkování a pomalá, těžká dikce.
Hrát ale nepřestal. „To, že dneska takhle mluvím, je díky tomu, že jsem nepřestal hrát,“ řekl později.
Diváci podle Kačera na jeho postižení po třech minutách zapomněli a někteří si mysleli, že to tak má být. Jan Potměšil s ním na konci osmdesátých let hrál Steigerwaldovu Neapolskou chorobu. Pracně vyslovovaná slova mu tehdy připadala jako přesná parodie na řeči funkcionářů. Jak vážně nemocný Suchařípa byl, mu došlo až o mnoho let později.
Ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze hrál profesora Solferina. Když mu kolega Sejkora v podání Jana Přeučila hlásí, že mladý medik Šafránek při praktických cvičeních cosi přeřízl, profesor s nadhledem odvětí: „Ale Sejkoro, to se mu v životě stane ještě mockrát!“
Hrál skoro do konce. Jeho poslední rolí na Zábradlí byl Andrej Prozorov ve Frielově hře Afterplay. V lednu 2005 zkolaboval přímo na jevišti během představení Strýčka Váni. Po pauze se vrátil. Lékařských rad ale příliš nedbal a kouření ani vodky se úplně nevzdal.
Měsíc po svých třiasedmdesátých narozeninách skončil v pražském IKEMu. Podstoupil cévní operaci, jeho stav se ale dál zhoršoval. Vdova Helena později vyprávěla, že ještě týden před koncem to vypadalo nadějně. Léčba a dialýza ho ale vyčerpaly a selhal mu imunitní systém. Leoš Suchařípa zemřel 14. června 2005.
O posledním rozloučení měl jasno dávno předtím. Když v roce 1994 zemřel Petr Čepek, jeho někdejší protihráč z pražského Činoherního klubu, rozhodl se, že žádný pohřeb s oficialitami nechce. Helena jeho přání dodržela.
Zdroje:
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73840/leos-sucharipa.html
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-david-sucharipa-vetsina-naroda-je-deformovana-komercni-produkci-160651
https://cnn.iprima.cz/show-time/leos-sucharipa-zil-na-sibiri-a-miloval-vodku-pred-smrti-ochrnul-a-musel-se-ucit-znovu-mluvit-353873
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/646781/15-let-od-smrti-leose-sucharipy-73-spoluprace-s-kgb-mu-zachranila-zivot-pak-ochrnul.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/790259/tajemstvi-herce-davida-sucharipy-59-utajeny-bratr-z-ruska-co-tam-jeho-otec-leos-73-delal.html
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/faunovo-velmi-pozdni-odpoledne
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/faun-zamilovany-do-ruskeho-dramatu-206545
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-glosa-hrstka-poznamek-k-prave-koncici-divadelni-sezone-40477720
