Článek
John Emil List se narodil 17. září 1925 v Bay City ve státě Michigan. Byl jediným dítětem německých přistěhovalců. Rodiče ho vychovávali přísně a nábožensky, v luteránské víře. Ta se pro něj stala středem života. Chodil do kostela, později učil v nedělní škole. Byl tichý, pečlivý, nenápadný. Nikdo by o něm neřekl, že je nebezpečný.
Ve druhé světové válce sloužil v armádě jako laboratorní technik. Po válce vystudoval na Michiganské univerzitě obchod a účetnictví. Během korejské války byl znovu povolán a díky účetnickým schopnostem přidělen k finančnímu sboru. V prosinci 1951 se oženil s Helen Taylorovou, válečnou vdovou. A v polovině padesátých let se jim narodily tři děti – dcera Patricia a synové John Frederick a Frederick.
Kariéra se zpočátku vyvíjela slibně. List pracoval jako účetní v Detroitu, pak v Kalamazoo, v papírenské firmě a v roce 1960 ve slavné společnosti Xerox v Rochesteru. V roce 1965 přišlo povýšení, o kterém mnozí sní – stal se viceprezidentem a hlavním účetním banky v Jersey City. Úspěšný muž, vážený člen komunity, otec tří dětí.
Rodina se přestěhovala do Westfieldu, příjemného městečka zhruba čtyřicet kilometrů od New Yorku. Koupili tam obrovský viktoriánský dům zvaný Breeze Knoll. Devatenáct pokojů a dokonce taneční sál. Na zálohu přispěla Listova matka Alma, která se k rodině nastěhovala a bydlela v podkrovním bytě.
Děti chodily do místních škol, rodina navštěvovala luteránský kostel a sousedé ji znali jako slušnou, i když trochu uzavřenou. Podle těch, kdo rodinu znali, byl List přísný a velmi zbožný otec, který si zakládal na pořádku a víře. Na první pohled idylka. Jenže za zdmi honosného domu se skrývaly problémy.
Listova kariéra se začala hroutit. Dlouho se nikde neudržel. A v roce 1971, kdy banka v Jersey City zanikla, přišel o práci. Rodině to ale neřekl. Každé ráno se oblékl, vzal aktovku a odešel z domu, jako by šel do kanceláře. Místo toho prý celé dny vysedával na nádraží a četl si noviny.
Peníze docházely. List začal tajně brát peníze z matčina účtu, aby mohl splácet hypotéku. Děti povzbuzoval, aby si našly brigády. A zatímco navenek předstíral, že je všechno v pořádku, uvnitř se v něm hromadil strach.
K finančním problémům se přidaly i rodinné. Manželka Helen byla vážně nemocná a trpěla závislostí na alkoholu. A List měl pocit, že se jeho rodina vzdaluje víře. Hlavně dcera Patricia, šestnáctiletá živá a talentovaná dívka, která snila o tom, že bude herečkou. Hrála ve školním divadle a měla přátele, se kterými trávila čas. Otec s jejím snem nesouhlasil.
Podle psychiatra, který ho později vyšetřoval, List viděl jen dvě možnosti. Buď přijme sociální podporu a rodina se ocitne v chudobě. Nebo udělá něco nepředstavitelného. A on si vybral to druhé. Ve své pokřivené logice prý věřil, že tím zachrání duše svých blízkých. Že když zemřou teď, dostanou se do nebe dřív, než je chudoba odvede od víry.
Devátého listopadu 1971 zavraždil List ve svém domě matku, manželku a všechny tři děti. Alma Listová, jeho matka, byla osmdesátičtyřletá. Manželka Helen čtyřicet sedm let. Patricii bylo šestnáct, Johnovi patnáct a Fredericku třináct. Pět lidí, kteří Johnovi Listovi věřili nejvíc na světě.
Pak udělal věc, která celý případ ještě víc zamrazí. Chladnokrevně všechno připravil tak, aby si nikdo dlouho ničeho nevšiml. Do škol a v práci dětí oznámil, že rodina odjela navštívit nemocnou babičku do Severní Karolíny. Zrušil dodávky novin a mléka. V celém domě nechal rozsvícená světla a podle dobových popisů i zapnuté rádio.
A ve své pracovně nechal pětistránkový dopis pro svého pastora. Vysvětloval v něm, proč to udělal. Psal o penězích, o strachu z chudoby a o tom, že chtěl zachránit duše své rodiny. Pak sedl do auta a odjel.
Dům ve Westfieldu svítil celé dny i noci. Sousedé si toho všimli, ale nejdřív nic neřešili. Rodina přece odjela. Jenže týdny ubíhaly a nikdo se nevracel. Žárovky jedna po druhé dohořívaly. A lidé začali mít obavy.
Nejvíc se strachovali Patriciini přátelé a její učitel divadla Ed Illiano. Dívka, která divadlo milovala, najednou nechodila na zkoušky a nikomu se neozvala. Dívka, která milovala jeviště, najednou zmizela beze slova. Nakonec se 7. prosince 1971, téměř měsíc po vraždách, dostali do domu. A to, co uvnitř našli, otřáslo celou Amerikou.
Celé město bylo v šoku. Policie zahájila pátrání. Listovo auto našli na parkovišti newyorského letiště Johna F. Kennedyho. Vypadalo to, že odletěl. Jenže žádný důkaz, že nastoupil do letadla, se nenašel. List mezitím cestoval vlakem do Michiganu a odtud do Colorada. A pak zmizel. Doslova. Muž, kterého hledala celá Amerika, se rozplynul.
Pátrání trvalo roky. Vyšetřovatelé prověřovali stovky stop. Někteří si dokonce mysleli, že by List mohl být záhadným D. B. Cooperem, únoscem letadla, který v listopadu 1971 vyskočil i s výkupným padákem nad americkým severozápadem a nikdy nebyl dopaden. Žádný důkaz ale Lista s tímto případem nespojil. Jiní věřili, že se List zabil a jeho tělo nikdy nenajdou. Případ postupně chladl.
Případ se stal legendou. Noviny psaly o „westfieldském strašidle“. V srpnu 1972 Breeze Knoll vyhořel. Žhář nebyl nikdy dopaden. A po Johnu Listovi nebylo ani vidu, ani slechu.
Jenže John List nikam neodletěl. Na začátku roku 1972 se usadil v Denveru ve státě Colorado. Přijal jméno Robert Peter Clark – jméno svého bývalého spolužáka z univerzity. A začal žít úplně nový život. Nebo spíš ten starý, jen pod jiným jménem.
Bob Clark byl přesně takový, jaký býval John List. Tichý, slušný, pečlivý. Pracoval jako účetní. V letech 1979 až 1986 byl hlavním účetním firmy, která vyráběla papírové krabice. Vstoupil do luteránské církve a pro její členy organizoval spolujízdu autem do kostela. Kolegové na něj vzpomínali jako na spolehlivého a klidného člověka. „Zvládl cokoli, co přišlo, aniž by se zbláznil nebo reagoval negativně,“ popsal ho jeden z nich. A dodal, že Clark byl posedlý historií. „Muselo pro něj být velmi těžké pohřbít vlastní historii.“
Na jednom církevním setkání se Bob Clark seznámil s Delores Millerovou, která pracovala v armádním obchodě. Sblížili se a v roce 1985 se vzali. Delores netušila nic. Pro ni byl Bob laskavým, pracovitým a věřícím mužem.
V únoru 1988 se manželé přestěhovali do Midlothianu ve Virginii. Clark tam pracoval v účetní firmě. Bydleli v klidné čtvrti. Sousedé ho popisovali jako obyčejného souseda. „Byl to prostě průměrný člověk,“ řekl jeden z nich. „Když chcete psát o sousedovi odvedle, píšete o Bobovi.“ Správkyně domu si ho pamatovala podobně. „Byl velmi nenápadný. Nedělal nic, čím by na sebe upozornil.“
Bob nosil do práce svačinu v papírovém sáčku, jezdil skromným autem a ve volném čase hrál válečné hry s miniaturními armádami. Nikdo by nevěřil, že tento tichý účetní nese na svědomí pět životů. Skrýval se tak dokonale, protože se vlastně vůbec neskrýval.
Policie ve Westfieldu ale na případ nezapomněla. Uplynulo sedmnáct let a vyšetřovatelé pořád doufali. A pak přišel nápad. Případ nabídli americkému televiznímu pořadu America's Most Wanted, který pomáhal pátrat po hledaných zločincích.
Jenže problém byl jasný. Měli jen fotografie Johna Lista z doby, kdy mu bylo čtyřicet šest let. Jak asi vypadá o osmnáct let později? Producenti oslovili forenzního sochaře Franka Bendera z Filadelfie. Ten se proslavil tím, že dokázal z fotografií vymodelovat podobu lidí po letech.
Bender spolupracoval s kriminálním psychologem Richardem Walterem. Ten vytvořil Listův psychologický profil. Podle něj byl List muž, který se nijak nezmění. Nepodstoupí plastickou operaci, nebude držet dietu ani cvičit. Bude pořád stejně konzervativní, upjatý a pedantský. A tak Bender vymodeloval stárnoucího muže přesně takového, jakým podle profilu List nejspíš byl – upjatého, konzervativního, bez snahy cokoli na sobě měnit.
Paralelně s Benderem pracoval i specialista FBI, který Listovu starou fotografii počítačově upravil. Přidal mu šedivé vlasy, ustupující čelo a povislé tváře. Oba výsledky ukazovaly muže, kterého by nikdo na ulici nepoznal – kdyby ho ovšem neznal jako souseda.
Zajímavé je, že jedna z bývalých sousedek Clarkových v Coloradu měla podezření už dřív. Už v roce 1987 uviděla v jednom bulvárním plátku fotografii Johna Lista a podoba jí vrtala hlavou. Jenže tehdy nic neudělala. Kdo by věřil, že laskavý Bob ze sousedství je hledaný vrah?
Pořad o Johnu Listovi se vysílal v květnu 1989. Na obrazovce se objevila Benderova busta. A v Coloradu ji uviděla bývalá sousedka Clarkových. Busta jí byla až neuvěřitelně podobná muži, kterého znala jako Boba Clarka. Do redakce pořadu se ozval telefonát. „Osoba, kterou hledáte, je na této adrese,“ řekl hlas na druhé straně. A zavěsil.
Prvního června 1989 přišli agenti FBI nejdřív za Delores. Pak zatkli jejího manžela v účetní firmě v Richmondu, kde pracoval. „Bral to celé tak nějak bez emocí,“ popsal zatčení mluvčí FBI.
Bob Clark tvrdil, že žádný John List není. Extradiční dokumenty podepsal jako Robert Clark. Jenže otisky prstů se shodovaly s otisky na Listově žádosti o zbrojní pas. A na těle měl jizvy, které odpovídaly Listovým. Teprve 16. února 1990, po porovnání s jeho vojenskými záznamy, přiznal svou pravou totožnost.
Pro Delores to byl šok. „Muž, kterého popisují, není Bob Clark, kterého jsem si vzala,“ svěřila se sousedovi. Odjela na čas k rodině a novináři ji pronásledovali na každém kroku. Jejich manželství skončilo ještě téhož roku. Šok zažili i kolegové. Jeho bývalá sekretářka přiznala: „Cítila jsem se, jako by mi zemřel blízký přítel.“ A prozradila, že jí List z vězení zavolal, aby se omluvil za všechen ten rozruch.
Soud začal v roce 1990. List se hájil tím, že v době činu nebyl duševně v pořádku. Jeho obhájci tvrdili, že trpěl posttraumatickou stresovou poruchou z války. „Mám pocit, že kvůli mému tehdejšímu duševnímu stavu jsem nebyl odpovědný za to, co se stalo,“ řekl. Porota mu nevěřila. Dvanáctého dubna 1990 ho uznala vinným z pěti vražd prvního stupně.
Soudce byl nekompromisní. Odsoudil ho k pěti doživotním trestům, nejvyššímu trestu, jaký tehdy zákon umožňoval. „John Emil List je bez výčitek svědomí a bez cti,“ prohlásil.
Zdroje:
https://jsharkey.substack.com/p/the-list-family-murders-50-years
https://www.washingtonpost.com/archive/local/1989/07/01/a-double-life-for-17-years/e6ea9055-c690-428c-bbe2-75c86adc82a4/
https://www.washingtonpost.com/archive/local/1989/06/09/va-man-innocent-wife-says/569c22d6-5c15-47b1-82a5-b68e0444261b/
https://www.washingtonpost.com/archive/national/1989/06/02/tv-show-helps-trap-suspect/2a55b61d-0cf3-46f9-9584-7195889d811e/
https://www.dummies.com/article/academics-the-arts/science/forensics/forensics-case-picturing-john-list-138138/
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1990-05-01-mn-423-story.html
https://abcnews.com/2020/story?id=132646
https://www.inquirer.com/dailynews/national/20080325_N_J__lifer_who_killed_family_in_71_dies_of_illness.html
https://books.google.com/books/about/Death_Sentence.html?id=wUKjDQAAQBAJ
https://en.wikipedia.org/wiki/John_List_(murderer)
