(III.) Jádro Starého zákona: 20 příběhů o lidskosti, právu a čistém soucitu

V době, kdy v antickém světě platilo právo silnějšího, kdy handicapovaní lidé byli pokládáni za prokleté a zvířata byla jen nástrojem, přicházeli izraelští proroci a zákonodárci s vizemi míru, empatie a lidských práv.

Představujeme vám další část naší série – dalších 20 kompletních starozákonních textů (v nezkráceném překladu Bible 21), které dodnes tvoří morální základy západní civilizace a ukazují schopnost člověka projít revoluční vnitřní proměnou.

Zatímco králové starověku se na stélách chlubili tisíci zabitými nepřáteli, prorok Izajáš jako jeden z prvních lidí v historii lidstva představil vizi světa, ve kterém budou zbraně navždy zničeny a nahrazeny zemědělskými nástroji.

„On bude soudit národy, on ztrestá mnohé kmeny. Tehdy ze svých mečů ukují pluhy a ze svých kopí srpy. Národ proti národu nepozvedne meč, už nikdy se nebudou chystat do boje.“

Když egyptský faraon nařídí genocidu a přikáže porodním bábám zabíjet všechny židovské chlapce, tyto ženy ukážou obrovskou morální odvahu. Z úcty k životu králův zákon poruší a děti tajně zachraňují, za což jim Bůh požehná.

„Egyptský král přikázal hebrejským porodním bábám (jedna se jmenovala Šifra a druhá Pua): „Když pomáháte Hebrejkám při porodu, dívejte se, co je to. Bude-li to syn, zabijte ho; bude-li to dcera, ať žije.“ Porodní báby se ale bály Boha a nedělaly, co jim egyptský král přikázal. Nechávaly chlapce naživu. Egyptský král si porodní báby předvolal a řekl jim: „Co to děláte? Proč necháváte chlapce naživu?“ Porodní báby faraonovi odpověděly: „Hebrejky nejsou jako egyptské ženy; jsou plné života. Než k nim porodní bába přijde, už mají po porodu.“ Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobro a lid se množil a velmi sílil. A protože se porodní báby bály Boha, dal jim hojné potomstvo.“

Škodolibost a jásot nad smrtí nepřítele byly pro vítěze ve starověku běžnou odměnou. Biblická moudrost se však proti tomuto chování tvrdě vymezuje a požaduje pokoru i tváří v tvář poraženému protivníkovi.

„Neraduj se, když tvůj nepřítel padne, když klopýtne, ať tvé srdce nejásá, nebo to Hospodin uvidí a bude se mu to nelíbit; odvrátí od něj svůj hněv.“

Když Abrahamova manželka Sára ze žárlivosti vyžene egyptskou otrokyni Hagar s dítětem do pouště, aby tam zemřeli, Bůh se nepostaví na stranu bohatých mocných. Zjevuje se plačící cizince na dně jejích sil a zázračně jí zachraňuje život.

„Abraham tedy vstal časně ráno, vzal chléb a měch s vodou, dal to Hagar na ramena, dal jí i chlapce a propustil ji. Šla a bloudila po Beer-šebské poušti. Když voda v měchu došla, odložila chlapce pod jedním keřem. Odešla a posadila se opodál, asi na dostřel luku. Řekla si totiž: „Nemohu se dívat, jak to dítě umírá!“ Jak tam tak opodál seděla, dala se do hlasitého pláče. Bůh ale uslyšel chlapcův hlas. Boží anděl zavolal na Hagar z nebe: „Co je ti, Hagar? Neboj se, neboť Bůh uslyšel chlapcův hlas tam, kde je. Vstaň, zvedni chlapce a vezmi ho za ruku, neboť z něj učiním veliký národ.“ Tehdy jí Bůh otevřel oči a uviděla studni s vodou. Šla, naplnila měch vodou a dala chlapci napít.“

Hluchým a slepým se lidé často posmívali nebo je zneužívali. Starý zákon tento přístup ostře zakazuje a vkládá ochranu postižených přímo do srdce náboženského zákona.

„Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku. Boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.“

Prorok Elijáš uteče do pouště, je naprosto vyčerpaný, depresivní a chce zemřít. Bůh k němu nepřichází s kritikou ani ho nenutí k dalšímu výkonu. Místo toho se k němu chová s nesmírnou něhou, nechá ho vyspat a dává mu jídlo.

„Sám pak šel den cesty do pouště, až přišel a posadil se pod jedním trnitým keřem. Přál si umřít. Řekl: „Už je toho dost! Hospodine, vezmi si můj život. Nejsem o nic lepší než moji otcové.“ Pak si pod tím trnitým keřem lehl a usnul. Náhle se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez.“ Rozhlédl se a hle, u hlavy měl chlebovou placku pečenou na žhavém kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu ulehl. Hospodinův anděl se ho však přišel dotknout podruhé a řekl: „Vstaň a jez, neboť cesta před tebou je příliš dlouhá.““

Král Šalomoun řeší spor dvou žen o jedno dítě. Jeho geniální rozsudek ukazuje, že skutečná mateřská láska je definována naprostým odhozením vlastního sobectví – matka raději daruje dítě cizí lhářce, než aby ho nechala ublížit.

„Král poručil: „Přineste mi meč!“ Přinesli tedy před krále meč. Král pak nařídil: „Rozetněte to živé dítě vejpůl! Dejte polovinu jedné a polovinu druhé!“ Tu se v ženě, jejíž dítě žilo, pohnul soucit k jejímu synu a zvolala ke králi: „Prosím, můj pane, dejte to živé nemluvně jí! Jen je nezabíjejte!“ Ta druhá ale říkala: „Ať není moje ani tvoje! Rozetněte je!“ Král na to odpověděl: „Dejte to živé nemluvně té první! Nezabíjejte je; to je jeho matka.““

Během obnovy Izraele se projevil obrovský problém – elity půjčovaly chudým na úrok, čímž je uvrhly do dluhového otroctví. Nehemjáš proti tomu rázně vystoupí. Následuje neuvěřitelná chvíle vnitřní proměny: boháči v sobě zlomí chamtivost, činí veřejné pokání a dluhy odpouštějí.

„Když jsem slyšel jejich nářek a tato slova, hrozně jsem se rozhněval. Rozhodl jsem se s tím něco dělat. Vytkl jsem šlechticům a předákům: „Vy přece lichvaříte na vlastních bratrech!“ Svolal jsem proti nim veliké shromáždění a řekl jim: „My jsme v rámci svých možností vykupovali naše židovské bratry prodané pohanům. A vy byste teď své bratry prodávali, abychom je pak zase museli kupovat?“ Tehdy zmlkli a nezmohli se na slovo. Řekl jsem: „To, co děláte, není dobré. Neměli byste žít v bázni před naším Bohem, abychom nebyli k smíchu okolním pohanům? Vždyť já, moji bratři i moji služebníci jim také půjčujeme peníze a obilí. Odpusťme jim prosím ty dluhy! Vraťte jim hned dnes jejich pole, vinice, olivové háje i domy a upusťte od úroků z peněz, obilí, vína i oleje, jež na nich vymáháte.“ „Vrátíme jim to,“ odpověděli. „Už od nich nebudeme nic vymáhat. Uděláme všechno, co říkáš.““

Základ moderní advokacie a ochrany lidských práv. Silný a mocný člověk nesmí svou moc využít pro sebe, ale má povinnost stát se štítem a hlasem pro ty, které společnost ignoruje.

„Otevři ústa za němé, za práva všech, kdo hroutí se. Otevři ústa, suď spravedlivě, zastaň se chudáka a ubožáka!“

Jedno z nejranějších ekologických nařízení v historii. Dokonce i v době kruté války nesměli vojáci plošně drancovat přírodu. Zákaz kácení ovocných stromů bránil tomu, aby po válce nezůstala v zemi mrtvá pustina bez jídla.

„Když budeš po mnoho dní obléhat nějaké město a bojovat proti němu, abys je dobyl, nezničíš jeho stromy. Nebudeš na ně vztahovat sekeru. Smíš z nich jíst, a tak je nebudeš kácet. Je snad strom na poli člověk, abys ho obléhal? Smíš pokácet a zničit jen ty stromy, o nichž víš, že nenesou ovoce k jídlu. Z nich si postavíš obléhací valy proti městu, které s tebou válčí, dokud nepadne.“

Král Saul Davida léta pronásledoval po pouštích s cílem ho zabít. Když se David dozví o Saulově smrti v bitvě, nepropukne v jásot nad tím, že jeho nejhorší noční můra zemřela a on má volnou cestu k trůnu. Reaguje s hlubokou, lidskou bolestí nad tragédií zmařeného života.

„David popadl své roucho a roztrhl je; a tak i všichni muži, kteří byli s ním. Kvíleli, plakali a postili se až do večera kvůli Saulovi a jeho synu Jonatanovi, kvůli Hospodinovu lidu i kvůli domu Izraele, že padli mečem.“

Humanismus Starého zákona se nevztahoval jen na lidi. Spravedlivý člověk je definován tím, jak se chová ke zvířatům, která mu slouží. Utýrat zvíře pro vlastní užitek byla známka mravní zvrácenosti.

„Spravedlivý cítí i se svým dobytčetem, srdce darebáků je však ukrutné.“

Bůh Starého zákona se aktivně zajímá o spravedlnost na trhu. Používání dvou různých závaží (jednoho na nákup a druhého na prodej) k okrádání zákazníků je v textu přímo označeno za ohavnost.

„Nebudeš mít ve váčku dvojí závaží, větší a menší. Nebudeš mít doma dvojí míru, větší a menší. Budeš mít přesné a poctivé závaží. Budeš mít přesnou a poctivou míru, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Každého, kdo dělá takové věci, každého, kdo jedná nepoctivě, totiž Hospodin, tvůj Bůh, chová v ohavnosti.“

Místo ohně padajícího z nebe přináší prorok Elíša praktickou záchranu. Zoufalé vdově, které hrozí odebrání dětí exekutorem do otroctví, zázračně rozmnoží olej, aby mohla dluhy zaplatit a žít důstojně dál.

„Jedna z žen prorockých žáků volala k Elíšovi: „Můj muž, tvůj služebník, zemřel! Víš přece, že tvůj služebník ctil Hospodina. Teď ale přišel věřitel a chce si vzít oba mé syny za otroky!“ Elíša jí řekl: „Co pro tebe mohu udělat? Pověz mi, co máš doma.“ „Tvá služebnice nemá doma vůbec nic,“ odpověděla, „jenom džbánek oleje.“ „Jdi a půjč si zvenčí nádoby od všech svých sousedů,“ řekl jí. „Prázdné nádoby. A ať jich není málo! Pak jdi domů, zavři za sebou a za svými syny dveře a do všech těch nádob nalévej. Co bude plné, dáš stranou.“ Odešla tedy od něj. Když za sebou a za svými syny zavřela dveře, oni jí podávali nádoby a ona nalévala. Když byly nádoby plné, řekla synovi: „Podej mi další.“ „Už tu žádná není,“ odpověděl. A olej tehdy přestal téct. Když to pak šla oznámit Božímu muži, řekl jí: „Jdi, prodej ten olej a zaplať svůj dluh. Ze zbytku pak budeš se svými syny žít.““

Nádherná filozofická báseň, která zpochybňuje bezhlavou honbu za úspěchem na úkor přátelství. Autor si uvědomuje, že největší životní silou proti úzkosti je druhý člověk.

„Dvěma je lépe nežli jednomu, za svoji námahu mají dobrou odměnu. Jestliže padnou, jeden druhého zvedne. Běda však samotnému, když padne, když nemá druhého, kdo by jej zvedl! Také když leží dva, zahřejí se, ale jak se má zahřát jeden? A kdyby jednoho někdo přemohl, dva se mu dokážou postavit. Trojitý provaz se hned tak nepřetrhne.“

Nezištná laskavost v praxi. Zámožná žena netvoří hromadný majetek, ale rozhodne se vybudovat útočiště pro cizího muže, jen aby si mohl na cestách fyzicky a duševně odpočinout.

„Jednoho dne šel Elíša do Šunemu. Byla tam jedna zámožná žena a ta ho přesvědčila, ať u ní pojí chléb. Kdykoli pak šel kolem, zastavil se tam na jídlo. Jednou řekla svému muži: „Podívej se, vím jistě, že ten, co k nám chodí, je svatý Boží muž. Pojďme mu nahoře přistavět malý zděný pokoj a dát mu tam postel, stůl, židli a lampu. Až k nám přijde, může se tam uchýlit.““

Toto je z hlediska dějin práva monumentální zlom. Ve starověku, když někdo spáchal závažný zločin, nechal vládce běžně popravit pachatele i s jeho rodinou a dětmi. Starý zákon tento barbarský zvyk absolutně zakazuje a zavádí osobní zodpovědnost.

„Otcové nebudou usmrcováni za syny a synové nebudou usmrcováni za otce. Každý bude usmrcen za svůj vlastní hřích.“

Zacharjáš demontuje jakékoliv náboženství, které by se opíralo o prázdné rituály a neřešilo sociální situaci utiskovaných. Pravá spiritualita se projevuje aktivním milosrdenstvím k těm nejslabším.

„Takto praví Hospodin zástupů: Suďte podle pravdy a spravedlnosti; ať každý prokazuje svému bratru lásku a milosrdenství. Neutiskujte vdovy ani sirotky, cizince ani chudáky, a nikdo z vás ať ve svém srdci nechystá na bratra žádné zlo.“

Pohanské mýty často popisovaly bohy, kteří pohrdali lidskou slabostí a vyžadovali hrdinské činy. Autor žalmů naproti tomu představuje Boha, který nevyhledává siláky, ale je nejblíže lidem traumatizovaným, zlomeným a depresivním.

„Když spravedliví křičí, Hospodin slyší, ze všech úzkostí je vysvobodí. Hospodin je blízko těm, kdo mají zkroušené srdce, zachraňuje lidi se zlomeným duchem.“

Závěrečný prorocký text není o fyzické záchraně, ale ukazuje samotný cíl Starého zákona. Větší než dobývání měst a vnější obřady je podle Ezechiela naprostá vnitřní proměna člověka – transplantace bezcitného sobeckého srdce za srdce, které dokáže milovat.

„Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Vezmu z vašeho těla kamenné srdce a dám vám srdce masité. Vložím do vašeho nitra svého Ducha a způsobím, abyste se řídili mými pravidly, dodržovali mé zákony a jednali podle nich.“