(IV.) Starý zákon: 20 příběhů o milosrdenství, rovnoprávnosti a naději

Kdo však umí číst pozorně, narazí na fascinující morální revoluci. Tisíce let před Všeobecnou deklarací lidských práv v OSN stáli izraelští proroci a zákonodárci proti tyranii, hájili zvířata před týráním, chránili zranitelné ženy a požadovali rovnoprávnost pro cizince.

Toto je dalších 20 mimořádně silných starozákonních příběhů a zákonů, které doslova otřásly dobovou morálkou a staly se základem pro novozákonní učení o lásce a soucitu.

V době genocidy, kdy egyptský král nařídil vyhladit všechny hebrejské chlapce, se jeho vlastní dcera postaví proti rasové a státní nenávisti. Když najde v rákosí cizí dítě odsouzené na smrt, zvítězí v ní lidský soucit nad politikou.

„Tehdy faraonova dcera sestoupila, aby se koupala v Nilu. Její dvorní dámy se zatím procházely po břehu. V rákosí uviděla košík a poslala svou otrokyni, aby jej přinesla. Otevřela ho a uviděla dítě – plačícího chlapečka! Slitovala se nad ním a řekla: „To je jedno z hebrejských dětí.““

Na rozdíl od starověkého světa, kde byla žena brána spíše jako majetek a manželské smlouvy byly ekonomickou záležitostí, Starý zákon obsahuje celou knihu (Píseň písní) oslavující svobodnou, smyslnou a nezkorumpovatelnou lidskou lásku.

„Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na svou paži. Silná jak smrt je totiž láska, vášeň neúprosná jako hrob. Šlehat z ní začínají plameny, Hospodinův žár! Lásku neuhasí ani velké vody, proudy řek ji neodplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dát vše, co má v domě, sklidil by jenom pohrdání.“

V okolních kulturách měli občané říše mnohem větší práva než podrobené národy nebo cizinci. Starý zákon tento dvojí metr radikálně ruší a nařizuje slepou spravedlnost, která nesmí diskriminovat cizince.

„Budete mít jeden a týž zákon – pro přistěhovalce jako pro domorodce. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

Pohané si bohy představovali jako ničivou sílu ohně, blesků a zemětřesení. Když prorok Elijáš čeká na Boží zjevení, prochází ohromujícím zjištěním, že podstata Boha není v ničení, destrukci a hluku, ale v jemnosti.

„Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin jde kolem! Před Hospodinem veliký a silný vítr, rval hory a drtil skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin v tom ohni nebyl. Po ohni tichý, jemný hlásek.“

Starověké chrámy byly často vyhrazeny jen pro čistokrevné, zdravé muže z elity. Prorok Izajáš toto exkluzivní rozdělení boří a představuje Boha, který vítá lidi z jiných národů a otevírá svůj dům úplně všem.

„A cizince, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili, aby milovali Hospodinovo jméno a byli jeho služebníky, každého, kdo zachovává sobotu bez znesvěcení a drží se mé smlouvy – ty všechny přivedu na svou svatou horu a potěším je ve svém domě modlitby. Jejich zápaly a oběti mi budou na oltáři vítané, neboť můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy.“

Ve striktně patriarchální společnosti nemohly ženy dědit půdu; pokud muž neměl syna, majetek propadl příbuzným mužům. Dcery jistého Celofchada se proti tomu postaví. Bůh dává za pravdu ženám a zavádí historicky nevídaný precedent v ochraně ženského majetku.

„Přistoupily dcery Celofchada, syna Cheferova, syna Gileádova, syna Machirova, syna Manasesova. Tento Celofchad patřil k rodům Manasesa, syna Josefova, a jeho dcery se jmenovaly Machla, Noa, Chogla, Milka a Tirca. Postavily se před Mojžíše, před kněze Eleazara, před vůdce i před celou obec ke vchodu do Stanu setkávání a řekly: „Náš otec zemřel na poušti. Nebyl v tom vzbouřenecké zástupu, která se pod Korachovým vedením srotila proti Hospodinu, ale zemřel pro svůj vlastní hřích. Nezanechal po sobě syny. Proč má jméno našeho otce vymizet z jeho rodu jen proto, že neměl syna? Dejte nám majetek mezi bratry našeho otce!“ Mojžíš předložil jejich případ Hospodinu. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Celofchadovy dcery mají pravdu. Jistě jim dáš dědičný majetek mezi bratry jejich otce; převedeš na ně dědictví jejich otce.““

Zatímco válka ve starověku běžně znamenala braní otroků, Starý zákon zavedl ten nejpřísnější možný trest pro kohokoliv, kdo by ze ziskuchtivosti unesl svobodného člověka a udělal z něj zboží.

„Kdo by někoho unesl, musí zemřít – ať už ho prodal nebo ať byl dotyčný nalezen v jeho moci.“

Davidův syn Absolon provedl zradu nejvyššího kalibru – svrhl svého otce z trůnu, veřejně ho ponížil a chtěl ho zabít. Když je však Absolon při povstání zabit, David nereaguje jako tvrdý, uražený panovník, ale jako zlomený, milující otec, který by za svého zrádného syna obětoval vlastní život.

„Král se zachvěl, vystoupil do přístřešku nad bránou a plakal. Zasténal a takto naříkal: „Můj synu Absolone! Můj synu, můj synu Absolone! Kéž bych zemřel místo tebe! Absolone, můj synu, můj synu!““

Když prorok Elíša zázračně uzdraví aramejského (nepřátelského) generála Námana z malomocenství, vděčný milionář mu nabízí nesmírné bohatství. Elíša to však radikálně odmítá, čímž dává najevo, že Boží soucit a milost se nedají koupit.

„Potom se s celým svým doprovodem vrátil k Božímu muži, postavil se před ním a řekl: „Nyní už vím, že na celé zemi není Bůh, jedině v Izraeli! Přijmi prosím od svého služebníka pozornost.“ On ale odpověděl: „Jakože je živ Hospodin, před jehož tváří stojím, nevezmu si nic.“ I když na něj naléhal, aby si to vzal, on odmítl.“

Mladá vdova Rút má všechny důvody opustit svou starou tchyni a začít nový život ve své zemi. Její rozhodnutí zůstat se starou a zlomenou ženou představuje jeden z nejsilnějších slibů lidské věrnosti a lásky ve světové literatuře.

„Rút však řekla: „Nenuť mě, ať tě opustím a odvrátím se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, a kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde zemřeš ty, zemřu i já a tam chci být pochována. Ať mě Hospodin potrestá a přidá mi, jestliže mě od tebe rozdělí něco jiného než smrt.““

I když měl někdo platný dluh, věřitel nesměl narušit bezpečí a důstojnost dlužníkova domova tím, že by si tam vynuceně pro věci došel.

„Když svému bližnímu poskytneš jakoukoli půjčku, nevejdeš do jeho domu, abys od něj vzal zástavu. Postavíš se venku a muž, jemuž jsi půjčil, ti zástavu vynese ven.“

Bůh dbá i na drobné detaily zvířecích práv. Pokud majitel zapřáhl býka, aby mu těžkou prací vymlátil obilí, nesměl ho tyranizovat tím, že by mu zamezil v ochutnání plodů jeho vlastní práce.

„Nedáš náhubek býku, když mlátí zrní.“

Nekompromisní starověká ekologie. Lidé nemohli ždímat půdu do morku kostí. Každý sedmý rok museli ekonomiku zastavit, dát půdě odpočinek a nechat divoká zvířata a chudé lidi, aby jedli volně rostoucí plody.

„Šest let budeš osévat svou zemi a sklízet její úrodu. Sedmého roku ji ale necháš ležet ladem a odpočinout. Ať z ní jedí chudí tvého lidu, a co po nich zbude, ať sežere polní zvěř. Totéž uděláš se svou vinicí i se svým olivovým hájem.“

Sabat (den odpočinku) nebyl stvořen jen jako náboženský předpis pro lidi, ale doslova jako sociální zákon chránící pracující, cizince a zvířata před utýráním bezohledným kapitalismem starověku.

„Šest dní budeš dělat svou práci, ale sedmého dne odpočineš, aby si odpočinul tvůj býk i osel a aby mohl vydechnout syn tvé otrokyně i přistěhovalec.“

Starý zákon zde definuje revoluční teologickou myšlenku: bída druhého člověka se týká přímo Boha. Jakýkoli soucit a materiální podpora adresovaná utlačovanému je chápána, jako by byla odevzdána do Božích rukou.

„Kdo se smilovává nad chudákem, půjčuje Hospodinu; on mu jeho dobrodiní odplatí.“

Ve světě, kde si každý hleděl svého nebo těžil z neštěstí druhého, Bible zavádí zákon aktivní pomoci. Nemůžete jen odvrátit zrak, když vidíte cizí ztracené zvíře, i kdyby to byl majetek člověka, kterého vůbec neznáte.

„Uvidíš-li, že se zatoulal býk nebo ovce tvého bratra, nebudeš je přehlížet. Spolehlivě je svému bratru vrátíš. Pokud tvůj bratr nebydlí blízko, anebo ho neznáš, odvedeš zvíře k sobě domů a bude u tebe, dokud je tvůj bratr nezačne hledat. Pak mu je vrátíš. Totéž uděláš s jeho oslem, s jeho pláštěm a s jakoukoli ztracenou věcí, která tvému bratru upadla a ty jsi ji našel. Nesmíš to přehlížet.“

Dnes je svět postaven na úrocích. Starý zákon ale přísně zakazoval využívat toho, že je bližní ve finanční tísni. Půjčka chudému byla aktem záchrany a solidarity, nikoliv byznysem pro osobní obohacení.

„Půjčíš-li někomu z mého lidu peníze, chudákovi, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok.“

Toto je zřejmě ten nejvíce šokující a nejkrásnější verš k boření nacionalismu. Egypt a Asýrie byly pro Izrael dvě nejděsivější říše, které ho zotročovaly a ničily. Prorok Izajáš tu ovšem prorokuje den, kdy Bůh obejme všechny tři národy se stejnou, rovnocennou láskou.

„V ten den povede silnice z Egypta do Asýrie. Asyřané budou chodit do Egypta a Egypťané do Asýrie a Egypťané budou s Asyřany sloužit Hospodinu. V ten den se Izrael stane třetím k Egyptu a Asýrii a stane se požehnáním uprostřed země. Hospodin zástupů jim totiž požehná slovy: „Požehnán budiž Egypt, můj lid, a Asýrie, dílo mých rukou, i Izrael, mé dědictví.““

Prorok vmetá věřícím do očí, že náboženské ceremonie bez sociální spravedlnosti Bůh nenávidí. Místo rituálů a chrámového zpěvu Bůh žádá, aby ulice byly plné spravedlnosti.

„„Nenávidím ty vaše svátky, hnusí se mi! Vaše shromáždění ani nemohu cítit! I když mi přinášíte zápaly a moučné oběti, nepřijímám je, na vaše tučné oběti pokojné se ani nepodívám. Jdi mi z očí s tím svým hlučným zpěvem, na tvoje loutny už nejsem zvědavý! Ať se právo valí jako voda a spravedlnost jak proud, jenž nevysychá!““

Když byla babylonská vojska před hradbami Jeruzaléma, ekonomika se zhroutila a národ čekala smrt a otroctví, prorok Jeremjáš udělal bláznivou věc. Koupil si pole a zaplatil za něj stříbrem. Tímto prorockým gestem plným víry ukázal, že zlo nemá poslední slovo a Bůh dává naději na nový začátek i tehdy, kdy se hroutí celý svět.

„Neboť takto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: V této zemi se znovu budou kupovat domy, pole a vinice.“