Článek
indoktrinace – (z lat. in = v, ve, na; lat. doctrina = vyučování, vzdělanost) – úsilí zaměřené k slepému a odevzdanému přijetí určité doktríny, názoru, systému hodnot a postojů. Vede ke změně v hodnotové a ideové orientaci a staví na odmítnutí kritického uvažování. I. působí nejúčinněji v období dospívání či během dlouhodobé izolace. Klasická je náb. a ideol. i.. Počátky zájmu o i. jsou spojeny se zkoumáním působení různých okolností fyzické a morální povahy na vznik odlišných charakterových typů (J. S. Mill). Větší pozornost i. věnoval i K. Lorenz, který ji uvedl do souvislosti s reklamou, působením hromadných sdělovacích prostředků, propagací, propagandou a konformismem. K i. lze použít metody brainwashingu. [1]Zdroj textu a jeho pokračování – termín indoktrinace na Sociologická encyklopedie.
PRVNÍ ÚVODNÍ ČÁST
Na začátku, si prosím musíme uvědomit, že skutečné informace jsou i ve 21. století velmi cennou komoditou, ostatně tak, jak tomu ostatně bylo vždy. Zdánlivě by se mohlo na první pohled zdát, že nám již nic v době fungování celosvětové informační databáze – internetu, která soustředí všechny (dnes poznatelné) pojmy a jejich vysvětlení bránit, žádným způsobem, se k „vyživující“ INFORMACI o náboženství/spiritualitě, dostat. Tato databáze celosvětové informační sítě zároveň umožňuje totiž naplno (ve všech svobodných zemích) také i tisíce způsobů komunikace s druhými lidmi na internetu. Máme tu tedy celosvětovou databázi informací, což je základ, i možnost přímé mezilidské celosvětové komunikace, ale i tak stále platí a zdá se spíše více než pravdivé, že k získání objektivních a použitelných informací i ve 21. století v oblasti náboženství/spirituality musíme vynaložit obrovské úsilí a toto naše přirozené úsilí je obvykle zatíženo hodně těžkým hledáním – musíme se učit pečlivě rozeznávat pravdu od lži a nenechat se chytit do předem chytře přichystaných dezinformačních či misinterpretačních pastí.
informace – (z lat. informare = utvářet mínění) – obecně jakékoliv sdělení, zpráva či údaj, v odborné terminologii kvantifikovatelná veličina vyjadřující míru entropie systému a její změny, kvalitu přenosu obsahu sdělení (viz též entropie), strukturální jednotku umožňující interakci přirozených struktur a jejich vývoj (v biologii, genetice). S-gie tento pojem explicitně nedefinovala, pracuje s ním ale běžně: 1. v jeho obecném pojetí ve smyslu údaje či výroku o nějaké skutečnosti bez ohledu na jeho poznatkový přínos; 2. v užším pojetí ve smyslu sdělení přesahujícího rámec dosavadních poznatků. Zákl. funkci má pojem i. v teoriích soc. komunikace, zejm. v souvislosti s tvorbou umělých komunikačních konstruktů (kódování, přenos a dekódování i.). Na pojmu i. jsou založeny některé koncepty postindustriální společnosti, spec. informační společnosti. [2]Zdroj textu a jeho pokračování – termín informace na Sociologická encyklopedie.
dezinformace – (z fr. désinformation, to z lat. dis = záporný odlukový význam, informare = utvářet mínění) – obecně jakákoliv zkreslená, falešná informace, používaná s cílem ovlivnit jednotlivce i určitou skupinu lidí určitým žádoucím způsobem. Většinou jde především o vzbuzení dobrého či špatného dojmu o nějaké osobě, události, díle, jednání apod. v zájmu polit., ideol. i ryze soukromém. D. je často zaměřena k ovlivnění veřejného mínění. Může být s takovým záměrem již vytvořena, může ale vzniknout náhodně nebo pro jiný účel, který nemusí být desinformační (např. pokud je způsobena vytržením určitého sdělení z původního kontextu, resp. jeho zasazením do jiného kontextu). [3]Zdroj textu a jeho pokračování – termín dezinformace na Sociologická encyklopedie.
misinterpretace – nesprávné vysvětlení, vyvození chybných závěrů z výsledků průzkumů a výzkumů, z aplikace kasuistických diagnostických metod, desinterpretace, desinformace. [4]Zdroj textu a jeho pokračování – termín informace/misinterpretace na Wikipedii.
Mnozí hrdě poukáží na to (proti mým úvodním slovům), že dnes ve věku informace není přece problémem si informace najít (lidově vygooglit – dle nejznámější informační databáze, kde lze hledat téměř cokoliv – Google). Ano, není, jenže ne každá informace, kterou na internetu nebo i (mimo internet – četba knih, či časopisů a novin) získáme je skutečnou a vyživující informací. I nejenom v České republice (všude na světě) musíme postupovat tak, že si budeme informace i námi dostupných jazykových zdrojů naplno ověřovat.
Důležité je ale také uvést, že informace o náboženství/spiritualitě jsou komodita, kterou můžeme v náboženství/spiritualitě získávat nejen v českém jazyce, ale také i v ostatních jazycích, zejména v angličtině – zde už nyní neobstojí žádný typ argumentace, že lze jen těžko překládat/nebo nemáme-li jazykové nadání tak se k informacím nemáme šanci dostat. Už tato argumentace padla, za sebe mohu uvést, že se dokážu jako pravý hledač drahokamů prokopat k základním pramenům všech světových náboženství, ale i literatuře a spisům ostatních věrouk, ať starých či nových. Stejně tak se cíleně prokopat i k té literatuře, která slouží v některých náboženstvích/spiritualitách jen pro Vnitřní potřebu členů, a ne těm venku mimo společenství. Toto si prosím zapamatujte, že existuje často vnější a vnitřní literatura, a také to často bývá jedním ze znaků skutečně nebezpečného myšlení, které může, ale nemusí vést posléze k jejich přeměnu v náboženské společenství stojící na prahu přechodu v destruktivní sektu. [4]Vnější literatura náboženské skupiny – to je literatura dostupná ať ve vytištěné nebo digitální podobě všem lidem, bez ohledu na příslušnost k náboženství. [5]Vnitřní literatura náboženské skupiny – literatura určena jen těm, kdo jsou uvnitř náboženské skupiny, a nesmí být jakýmkoliv způsobem distribuována k těm, kdo nejsou členy organizace, která takovou literaturu v písemné či digitální podobě vytvořila pod zákazem vyloučení nebo jiným trestem za zveřejnění.
Základem – klíčem je, než si začnete číst informace o náboženství/spiritualitě přímo z náboženských textů či z webu příslušné skupiny, jež vás zaujala (což je jedna z možností, proč se zajímáte o informace) je informovat se z veřejně dostupných databází a to těch, kteří pracují ve vědeckém oboru Religionistika, nebo Sociologie o obecných pojmech, aby jste dokázali porozumět i v té nejzákladnější rovině, ještě předtím, než navážete komunikaci o náboženství/spiritualitě s těmi, kdo se již začlenili do některého z náboženských směrů ( k tomu nám nyní poslouží následující část – INFORMAČNÍ RELIGIONISTICKÝ ZÁKLAD@ – OBECNÉ POJMY)
DRUHÁ část – INFORMAČNÍ RELIGIONISTICKÝ ZÁKLAD@ – OBECNÉ POJMY
Zdrojem všech pojmů a vysvětlení níže uvedených je v základu Wikipedie, pokud chcete použít odbornější výklad je k dispozici Časopis (religionistický) Dingir, Sociologická encyklopedie, Religionistická encyklopedie, Náboženský infoservis. Tyto zdroje jsou českými zdroji – v zahraničí doporučuji z osobní zkušenosti Encyclopædia Britannica. Ukázka zdrojů ve fotografii bude součásti třetí části.
Spiritualita (z lat. spiritualis, duchovní), česky duchovnost, hebrejsky ruchanijut, znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka v různých rozměrech přesahuje. V tradičních přístupech může být řeč o Bohu, z hlediska soudobého poznání ale může být transcendence definována i různými způsoby nenábožensky. Lze ji též charakterizovat jako rozměr života, „v němž si uvědomujeme Boží přítomnost.“ Náboženská spiritualita je vnitřní, osobní stránka zbožnosti a náboženství.
Náboženství, religie je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství a církve vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní (smyslové vnímání přesahující) zkušenosti či transcendentním představám. Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku. Většina náboženství se chápe jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Výkon bohoslužebných obřadů je často vázán na určitá posvátná místa (obětiště, chrámy) a časy (svátky), svěřen zvláště vybraným nebo pověřeným osobám, kněžím, a některá náboženství se společensky organizují jako církve.
Religionistika (z latinského slova religio) je věda, která se zabývá studiem náboženství. Jejím předmětem není rozhodování o pravdivosti jednotlivých náboženství, nýbrž popis a klasifikace jednotlivých náboženských skutečností i celých náboženských systémů. Zkoumá však i samu sebe, své meze a metodologické možnosti.
Kritické myšlení, kritický postoj nebo také kritičnost (z řeckého κριτικός/kritikos – schopnost rozhodnout či rozlišit, od κρίνω/krinó – rozlišuji, soudím) znamená schopnost nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebírat tradované názory, dokázat zaujmout odstup a připustit odlišný pohled, vytvořit si vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných kvalifikovaných osob.
Teologie (z řeckého θεολογία theologia < θέος theos bůh + λόγος logos slovo; také bohosloví) je nauka o Bohu, o bozích a souvisejících tématech (zázraky, duše, posmrtný život apod.). V českém kulturním kontextu se teologií obvykle rozumí teologie křesťanská, v širším významu je však možné hovořit i o teologii ostatních náboženství. Křesťanská teologie se chápe jako vědecký rozbor pramenů víry (biblická teologie a historická teologie), jejich systematická analýza a pokus o verbalizaci (systematická teologie a fundamentální teologie) a praxe této víry (praktická teologie). V České republice vychází řada odborných teologických časopisů.
Gnosticismus (z řec. gnósis, γνώσις poznání) je nábožensko-filozofický směr pozdní antiky, který zažil svůj největší rozmach v 1.–3. století našeho letopočtu. Charakteristické je pro něj odmítání hmotného světa, přesvědčení o spásné roli poznání a víra v božskou jiskru v člověku.
Hereze (z řeckého αἵρεσις hairesis volba, výběr) označovalo původně filosofické směry, dnes obvykle odštěpený menšinový náboženský směr, který je v podstatném věroučném rozporu s oficiální církví. Oficiální církev, která sama sebe považuje za pravověrnou neboli ortodoxní, označuje za heretiky stoupence učení, které je v rozporu s jejím dogmatem a které vnímá jako ohrožení, proti kterému je potřeba aktivně vystupovat. Jde tedy o označení odlišného věroučného (konfesijního) směru z pohledu oficiální církve a z pohledu odštěpené církve může být vnímáno jako pejorativní.
Misinterpretace – nesprávné vysvětlení, vyvození chybných závěrů z výsledků průzkumů a výzkumů, z aplikace kasuistických diagnostických metod, desinterpretace, desinformace.
Synkretismus – původní význam je (jednat jako Kréťan). Synkretismus je filozofický pojem označující splývání či skládání náboženských a kulturních prvků různých národních či náboženských tradic v jeden celek. Někdy přitom jsou vytvářena božstva nová. Poprvé je synkretismus zmiňován v souvislosti s obdobím helénismu, kdy se promíchaly antické a orientální náboženství a kultura (viz např. Serapis). Přitom byla orientální (egyptská) božstva přiřazována k tradičním antickým (řeckým) bohům. Etruskové a Římané takto přijali řecké bohy a později i bohy dobytých zemí jak orientálních, tak i západních – keltské a germánské. Za Kaliguly postavili chrám bohyně Isis na Martově Poli v Římě. Rozvíjel se kult Velké Matky Kybelé a íránského Mitry, boha slunce. Do panteonu se přidal i sluneční bůh Élá-gabálus díky císaři Heliogabalovi (218–222 n. l.), který byl v mládí jeho knězem. Byla to součást romanizace dobytých národů. Synkretismus byl příznačný i pro Čínu, která spíše zdůrazňovala blízkost vyznání národů. Také v současnosti se vyskytuje, např. v mladém náboženství kaodaismus nebo santería, obeah nebo vúdú, kde se pojí křesťanské (obvykle katolické) obřady s tradičními kulty afrických kmenů a postava Marie je ztotožňována s božstvy těchto kultů.
TŘETÍ ČÁST – Informační blog VE FOTOGRAFII – zdroje
1. Sociologická encyklopedie
„Sociologická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o sociologii a sociologické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vznikla v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR. Zkušební verze byla spuštěna v prosinci 2017, k dalším doplněním došlo v listopadu 2018 a v září 2020. V roce 2020 začala vznikat i sesterská Religionistická encyklopedie. Budeme velmi rádi, sdělíte-li nám svá doporučení a upozorníte-li nás na její nedostatky.“ ( zdroj informací i grafiky – Sociologická encyklopedie)
Sociologická encyklopedie
zdroj informací i grafiky – Sociologická encyklopedie
2. Religionistická encyklopedie
„Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vznikla v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR a v první fázi obsahuje slovník registrovaných církví a náboženských společností v České republice. Jde o mladší sestru dnes již etablované Sociologické encyklopedie, zkušební verze byla spuštěna na podzim 2020. Budeme velmi rádi, sdělíte-li nám svá doporučení a upozorníte-li nás na její nedostatky.“ (Zdroj informací a grafiky – Religionistická encyklopedie)
Religionistická encyklopedie
Zdroj informací a grafiky – Religionistická encyklopedie
3. DINGIR – religionistický časopis o současné náboženské scéně
„Časopis Dingir vznikl roku 1998 jako populárně odborný časopis, který se z hlediska religionistiky (vědy o náboženství) zabývá současným náboženským životem. Vychází čtyřikrát ročně v březnu, červnu, říjnu a prosinci. Asi jedna třetina textů, které přináší, je odborně recenzována. Ostatní časopisecký materiál tvoří rozhovory, představení jednotlivých duchovních tradic těmi, kdo z těchto tradic v současnosti čerpají, krátké popisy událostí, knižní recenze, eseje, studentské práce, ukázky náboženské literatury a další texty. Redakční radě záleží nejen na odbornosti, ale i na čtivosti (proto je časopis ilustrovaný a obsahuje i řadu rámečků a v nich citátů, úryvků z náboženské literatury apod.). Jeho čtenáři, ale ani všichni jeho autoři nejsou pouze úzce zaměření religionisté.
Své zaměření časopis vyjadřuje názvem Dingir. Náboženství ani jeho jednotlivé formy nepropaguje ani neodsuzuje; pokouší se k nim přistupovat otevřeně a nepředpojatě. Proto není vydávání časopisu závislé na žádném subjektu (vydavatelem je Dingir, s. r. o.). Redakční radou Dingiru jsou spojena česká religionistická pracoviště univerzit v Praze a Pardubicích. Za obsah časopisu nese odpovědnost redakční rada a její předseda – šéfredaktor.
Za několik let své existence se na časopisu Dingir leccos změnilo. Spolu s novou grafickou úpravou dostal Dingir v polovině roku 1999 i nový podtitul, který vyjádřil mírný posun v jeho zájmu. Původní podtitul „časopis o sektách, církvích a nových náboženských hnutích“ odpovídal na poptávku, typickou pro celá 90. léta – poptávku po sektách ve smyslu zvláštních, ba až bizarních a někdy nebezpečných jevů. Nový podtitul „časopis o současné náboženské scéně“ vyjadřuje vůli redakční rady nezůstávat jen u organizovaného náboženství a nesoustřeďovat se jen na zajímavé, ale přece jen okrajové jevy. Důležitější obsahová změna nastala ovšem už o rok dříve. Od poloviny roku 1998 (od čísla 3/98) má každý Dingir své téma. Díky tématům čtenáři vyhledávají i starší čísla, která jsou dosud na skladě. Témata umožňují věnovat se vybraným jevům podrobněji. Tomu se přizpůsobil i rozsah časopisu: ze 32 stran vzrostl na 36.
Časopis Dingir
Beze změny naopak zůstala cílová skupina čtenářů: časopis je nadále připravován a distribuován spíše vzdělanějším lidem se zájmem o společenské dění a o náboženství. Stejně jako při přípravě časopisu ani u čtenářů nehraje roli jejich konfese. V zásadě stejný je od počátku i přístup časopisu k současné náboženské scéně. Toto hledisko se před lety (začátku 3. ročníku) pokusil vyjádřit šéfredaktor časopisu.“
Zdeněk Vojtíšek
(Zdroj informací a grafiky – Časopis (religionistický) Dingir)
4. NÁBOŽENSKÝ INFOSERVIS – sledujeme dění v pestrém světě náboženství
„V tištěné podobě je info-servis pravidelnou součástí religionistického časopisu Dingir od roku 2007, kdy nahradil zprávy přebírané z ČTK. Později byl doplněn i rubrikou „Události“, která má více publicistický charakter. Internetový Náboženský infoservis v sobě zahrnuje obě tyto rubriky tištěného Dingiru.
Zpravodajská rubrika „Zprávy“ přináší informace z oblasti náboženství ve světě i v naší zemi. Jejím cílem není ani tak podávat horké novinky, ale pomocí zajímavých zpráv poukazovat na obecnější trendy ve světě náboženství a jevů s ním souvisejících. Snažíme se tedy vybírat zprávy, které mají více nadčasový charakter, a to takové, které informují o událostech u nás ne příliš známých – nechceme jenom opakovat to, co už jiné české servery publikovaly. A i když se nám už několikrát podařilo být první, nechceme soutěžit s jinými.
NÁBOŽENSKÝ INFOSERVIS
Rubrika „Články“ obsahuje publicistické příspěvky, které autorovi umožňují vyjadřovat své názory a pohledy, aniž by šlo o postoje celé redakce. Vlastní názory a postoje jsou samozřejmě obohacující, ale ani v této rubrice nesmí jít o jakoukoli propagaci. A v jiných rubrikách dbáme na náboženskou, ideologickou i politickou neutralitu ještě mnohem více. Věříme, že smysl Náboženského Infoservisu je v tom, že – ostatně podobně jako tištěný Dingir – ponechá utváření názorů a postojů na čtenáři.
K tomu, aby tyto stránky přinášely vyvážené informace, resp. rozmanité pohledy, z pestrého náboženského světa, mohou přispět i naši čtenáři. Kromě cenných komentářů a připomínek uvítáme vaše návrhy na zprávy v podobě odkazů na seriózní zdroje, ale rovněž i samotné příspěvky, především z oblastí, které zde zatím postrádáte. Chcete-li se tedy na obsahu Náboženského Infoservisu podílet, kontaktujte nás: info@dingir.cz.“
Redakce
Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D., šéfredaktor časopisu Dingir
Mgr. Jitka Schlichtsová
(Zdroj informací a grafiky – Náboženský infoservis)
5. SYSYFOS – Slovník esoteriky a pavěd
„Do okénka formuláře zadejte hledané slovo či výraz. Vyhledávač nelpí na velikosti písmen či diakritice; proto pokud zadáte např. heslo Véda, najde všechny položky např. se slovem věda či Ajurvéda apod. Pokud heslo ve slovníku existuje, vypíše se odkaz. Chcete-li, můžete si ovšem také nechat rovnou vypsat všechna hesla jako seznam odkazů.“ (Zdroj informací a grafiky – SYSYFOS)
SYSYFOS – Slovník esoteriky a pavěd
ČTVRTÁ ČÁST – Zdravý přístup k náboženství/spiritualitě/filosofii aneb neotevírejte duši extrémní indoktrinaci
Zakončím celou tuto sérii příspěvků svým článkem – Uroboros: (2021) Zdravý přístup k náboženství/spiritualitě/filosofii aneb neotevírejte duši extrémní indoktrinaci (5), který stál v základu této mojí myšlenkové série.
Je 21. století, a každý člověk, pokud se rozhodne sám za sebe, na základě ryze osobní vnitřní touhy po poznání, tak se může vydat na cestu hledání Boha, nebo (božstva), nebo i věrouky bez božstva, které ho už nějakým způsobem oslovuje. Ne, není to předurčenost, osud, ale může se to tak jevit, když se setkáním s něčím, co je už za červenou linií, a najednou, aniž by vás někdo, do něčeho nutil, vydáte se sami na duchovní cestu. Od první myšlenky, kdy se nespokojíte jen s materialistickým viděním světa, a prázdnotou od všech Bohů a božstev (jak by řekl třeba řekl britský zoolog, etolog a biolog Clinton Richard Dawkins – ČT 24: „Všichni jsme ateisté ohledně většiny bohů, někteří jdeme o jednoho dál.“) ale posunete se dál, tak se začnete skutečně ptát. Dawkins by vám samozřejmě asi řekl, že tudy cesta nevede, ale proč by měl mít automaticky Dawkins pravdu? Pana Dawkinse si vážím pro jeho otevřenost, ale musí pochopit on sám, že nemusí mít ve všem pravdu (a natolik jsem pozorně sledoval jeho projevy i filmy, že si myslím, že si je vědom hranic Rozumu, je upřímný – viz. inspirace článek + video Militantní (Nový) ateismus: Ateismus 21. století kontra náboženství? [Copyright ©])
Bohužel, a tady je to bohužel zvýrazněno, od tohoto prvního okamžiku, kdy projdete první krajní zkušeností, tedy se setkáte s něčím, co váš rozum dokonale ohromí a přemůže – třeba zážitek blízké smrti; extrémně divná reálná Synchronicita řešení těžkého životního problému, na který souběhem (náhod) najdete skutečný lék; nebo uzdravení od těžké nemoci; nebo noční sen, ve kterém překročíte hranice snu a zažijete dotek proudu Nikdy nekončící lásky; či jiné ryze intimně osobní překročení červené linie třeba už jen z prostého ohromení vesmírným prostorem a jeho Tajemství; nebo uslyšíte v hlavě přímé Varování od cizího neznámého hlasu, který vás bude varovat před událostmi v budoucnosti, které by vám a vaší rodině přinesly zkázu; tak najednou pochopíte, že jste vstoupili do rozměru, který vysoce převyšuje iluzi materialismu, a jste připraveni jít dál.
„Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psycholog C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam. Pojem synchronicity je však spojován také s objektivním nahromaděním jevů, které si žádají společnou interpretaci, v čase nebo prostoru, ač mezi nimi není přímá kauzální souvislost, a vymykají se novověké představě o náhodě, kupříkladu souběžný vzestup nacismu i komunismu na přelomu 20. a 30. let 20. století anebo kulturní revoluce v 60. letech, která zasáhla Čínu, Evropu, USA i katolickou církev.“ Zdroj – Synchronicita
Ještě, než budu pokračovat, tak se vrátím k tomu překročení červené linie, k té první krajní zkušeností, kde se setkáte s něčím, co váš rozum dokonale ohromí a přemůže. To, co se vám v nejhorším případě může stát, že tuto krajní zkušenost překročíte a necháte ji být, jako kdyby se nikdy nestala, a ona časem pomalu vyprchá (smutný výsledek), a nebo, což je lepší varianta i pro vás oživí se časem více. Ale pozor, existují i zkušenosti za červenou duchovní linií, které Vás naopak mohou dostat dolů, rozbít na tisíc kusů a vy nebudete chápat proč (někdy to může být porušení i duševního zdraví), ale od reálné krajní zkušenosti se porušení duševního zdraví hodně liší. Lidé často bojují sami se sebou, když se snaží popřít tu první krajní zkušenost, a tím si způsobí zbytečnou bolest, pokládají si otázky, co tomu bude říkat okolí, když se najednou začnu zajímat o hledání Boha nebo když začnu třeba meditovat, nebo když se dokonce budu modlit? Jenže, těm říkám vždy, když se mi svěří, jak dlouho myslíš, že budeš popírat sám nebo sama sebe, a jak dlouho myslíš, že ti vydrží lhát sám či sama sobě? Ne, prosím nedělejme to, nelžeme si sami sobě, nelžeme druhým, a nechme přímou zkušenost rozkvést, když to neuděláme ošidíme sami sebe o kousek poznání, které nám bude možná jednou chybět a vzpomeneme si na něj až tam na konci, kdy už se nepůjde vrátit a život prožít jinak.
U některých národů (třeba u židovského – Šiduch) je zvykem, že existuje povolání dohazovače, svatebního, který smlouvává, a „dohazuje“ vhodného ženicha, či nevěstu. Jednání bývají vždy (naoko) bouřlivá, protože dohazovač – šadchan touží dát dohromady vhodnou dvojici, ale nemylme se, jeho povolání není něčím špatným, je naopak vždy váženým členem obce, a jeho výsledky práce mají za sebou, v okamžiku úspěchu, vždy výsledek ve svatbě, což je jedna ze svátostí života. Jestli s konceptem souhlasíte nebo ne, není pro tuto chvíli podstatné, ten příklad vám uvádím proto, že něco podobného funguje ve 21. století i v náboženství (spiritualitě), ale tam to může vzít na sebe i nebezpečnou formu, kdy se vás někdo pokusí indoktrinovat, ulovit do svého stádečka, místo toho, aby vás uvedl do vaší osobní a jedinečné cesty duchovní cesty.
„Indoktrinace (z lat. doctrina, nauka) znamená úsilí zaměřené k slepému a odevzdanému přijetí určité doktríny, názorů či postojů, které nepřipouští diskusi ani kritiku. Někdy je provázeno nátlakem nebo hrozbami.“ Zdroj – Indoktrinace
A tady je důležité upozornění, každému, s kým o tom mluvím (když se zeptá), tak vysvětluji, že není nic špatného na tom, když vás někdo osloví svoji vlastní subjektivní vizí náboženství a spirituality, problém ale nastává, když vám nenechá osobní prostor k pochybování, zkoumání i prověřování, toho, co vám nabízí. Lidé tak často přijmout rádi nabídku nějakého vyučování (obvykle kurzu zdarma, nejlépe s docházkou do domu, přece jenom nikomu do toho nic není) a pak se může stát, že studují, studují, a jejich otázky se množí a nezůstanou (domnělými učiteli) ale zodpovězeny, a naopak jsou považovány za nevyzrálost, nebo dokonce za přítomnost ďábelských sil, které u vás znemožňují kvalitní indoktrinaci.
Uff, říkám všem od počátku, „naučte se shromažďovat informace“ (vnější i vnitřní, naučte se pokládat ty nejtěžší otázky, naučte se „extrémně pochybovat“ o každé nauce (o celku i jednotlivostech). „Důležité je vědět, co nejvíc o jakémkoliv náboženství či spiritualitě, kterou se snažíte pochopit.“ Ideální stav je, když se ptáte na tyto otázky, nezávisle na jakémkoliv probíhajícím studiu i specialistů – existuje věda s názvem religionistika, která vám může pomoci s pochopením náboženství a spirituality z vědeckého pohledu – jak ty dobré zkušenosti, tak ty špatné a případně hlavně se dostanete k informacím, které vám občas zapomenou mistři indoktrinace sdělit. Rozum, kterého se mistři indoktrinace vždy bojí, je často poslední záchranou brzdou, než se stanete jen slepou nevědomou ovcí v jakémkoliv náboženství, či spiritualitě. Posledním uměním „je umění zpochybňovat, jít až na jádro každé věrouky (víry), a pokud vás přesto zavede vaše vlastní subjektivní hledání dál, tak budete zároveň vědět, že to je vaše, osobně, zvolená cesta (nezapomeňte, že všechny zásady musí platit i později, když už najdete svoji cestu). A hlavně, respektujte rozdíly – umění respektu ke každému člověku je i základním ukazatelem každé duchovní cesty, pokud vás někdo učí v rámci své cesty nenávidět, nebo nerespektovat osobní integritu každého člověka s úctou, tak z takové cesty utečte okamžitě.“
„Religionistika (z latinského slova religio) je věda, která se zabývá studiem náboženství. Jejím předmětem není rozhodování o pravdivosti jednotlivých náboženství, nýbrž popis a klasifikace jednotlivých náboženských skutečností i celých náboženských systémů. Zkoumá však i samu sebe, své meze a metodologické možnosti. Jedním z problémů religionistiky jako vědy zůstává definice náboženství a s ní spojený problém definice samotné religionistiky. Věda sama používá různých metod v závislosti na škole, která se jí věnuje; odtud pramení i jisté rozdíly mezi těmito přístupy v religionistice. K základním religionistickým postupům při zkoumání náboženství patří historická a srovnávací (komparativní) religionistika. Religionistika také hojně využívá hledisek jiných věd, ze kterých jsou dnes již relativně samostatné disciplíny jako filozofie či sociologie náboženství (pak se jedná o tzv. kontextuální religionistiku).“ Zdroj – Religionistika.
V ČR ještě mohu s klidným srdcem a rozumem doporučit i dva weby s ověřenými vědeckými informacemi – Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vznikla v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR a v první fázi obsahuje slovník registrovaných církví a náboženských společností v České republice. Jde o mladší sestru dnes již etablované Sociologické encyklopedie. Zdroj – Religionistická encyklopedie. Velice dobrým zdrojem v ČR je také Náboženský infoservis, který je webovým zpravodajem religionistického časopisu Dingir. Zde se dozvíte nejdůležitější informace, a přes Facebook se lze i případně na něco doptat, protože vždy je nejlépe kontaktovat odborníky z dané oblasti vědy přímo.
A nezapomeňte na Buddhovo – odešel jsem z domova do bezdomoví, a ještě jsem se nevrátil. V okamžiku, kdy vykročíte na skutečnou duchovní cestu, tak veškeré jistoty padají.
