Článek
Důležitá informace k článku – text článku byl konzultován na odborné i osobní úrovni s bývalou manželkou scifi spisovatele Philipa K. Dicka, a to paní Tessou B. Dick, která k článku poskytla komplexní kontrolu faktičnosti článku. S paní Tessou B. Dickovou dlouhodobě spolupracuji v rámci zjišťování a ověřování faktů o Philipu K. Dickovi za účelem zjištění skutečné pravdy bez zkreslování údajů.
Všechny tyto články, texty i videa se plně vztahují k pochopení (novo) gnosticismu Phillipa Kindreda Dicka a čtenář se tak může ponořit do jedné z moderních škol gnóze, do tzv. PhilDickian Gnosticism. V případě tohoto článku upozorňuji na to, že obsahuje informace o duševním zdraví, a téma je to hodně těžké. Prosím zvažte čtení tohoto článku. Jinak ještě poznámka ke zdrojům, část zdrojů je ozdrojována přímými odkazy na web, odkud čerpá, část je ozdrojována číselně pod článkem podrobně.
„Při žádné příležitosti není dost připraven, ale nemůže si to ani vyčítat, neboť kde by se v tomto životě, který tak mučivě a v každém okamžiku vyžaduje připravenost, našel čas se připravit, a i kdyby tu čas byl, bylo by vůbec možno se připravit, dokud neznáme svůj úkol čili lze vůbec splnit přirozený, nejen uměle sestavený úkol? Proto se už taky dávno dostal pod kola, kupodivu byl na to nejmíň připraven, což však zároveň utěšuje.“ Franz Kafka 1)
Život i dílo P. K. Dicka bylo určitě, v kladném i záporném smyslu, ovlivněno psychickými poruchami a fobiemi, ale ani Philip Kindred Dick ani nikdo z nás by si je úmyslně nepěstoval. Duševní nemoci a fobie přicházejí často bez varování a mnohem horší je, že jsou často tabuizovány. Proč to ve skrytu tušíme, je to pouhý strach, aby se něco podobného nestalo nám. Dick však se vším TABU osobně bojoval a otevřel tématu duševních nemocí a fobií naplno stavidla do své tvorby. Může to někoho zaskočit, může ho to odradit od četby, ale pozitivní je, že o této těžké součásti života mluví.
Philip K. Dick (zdroj archiv Tessa B. Dick)
Philip Kindred Dick
V Dickově životě i díle se objevují zmínky o agorafobii 2), schizofrenii 3) a schizofrenní depresi, ale i paranoii 4), vyjadřuje se i dále ve svých románech a povídkách k autismu 5), maniodepresivní psychóze 6) (doplnění ed. moderní název – Bipolární afektivní porucha) a také Korsakově syndromu 7), zmínka je i o situační simplexní schizofrenii 8), a klaustrofobii. Jeho postavy mluví a prožívají také často život z pozice kompulsivně obsedantního neurotika 9). Ponořuje se do uvedených nemocí tak hluboko, že nutí čtenáře hodně pečlivě sledovat, studovat a objevovat přesné definice toho, o čem se moc raději nemluví – tedy duševní nemoci. Tomuto tématu se mnohdy čtenáři celý život raději snažili vyhýbat – v četbě Dicka se tomuto tématu ale nikdy vyhnout nemůžete.
I přes vysoké odborné znalosti (aniž by byl lékař) se Dick tématem spisovatelsky vyrovnával i se samotnými nemocemi a jejich definicemi ve svých románech a povídkách (bude později v článku zmíněna jeho vlastní zkušenost jako pacienta), posunuje je do minulosti i do budoucnosti, své románové a povídkové pacienty trpící duševními nemocemi nechává procházet těmi variantami duševních nemocí, tak jak předpokládá jejich výklad a (svou, třeba až extrémní i neodbornou) definicí v budoucnu. Do toho se přelévá také soudobé pochopení tématu léčby (včetně pobytů v nemocnicích) duševních nemocí v USA v době, kterou důvěrně znal a sám i jako pacient (občas) děsivě poznal.
Určitě je také jasné, že všechny vyjmenované poruchy duševního zdraví se netýkaly přímo Dicka, mnohé příklady použil i ze svého okolí a bohužel i svých přátel a rodiny. Ze získaných faktů vyplývá, že s největší pravděpodobností to bylo u Dicka nakonec tak, že duševním nemocem – agorafobii, schizofrenii, i paranoii – nepředcházely jeho špatné hry s drogami a drogy tak nebyly, jak se v neověřených zdrojích uvádí, příčinou jeho opakovaných psychických zhroucení. Oddělit ale projevy duševních nemocí nelze od následků užití léku a drog úplně jednoduše. Mnohé projevy nakonec bohužel splývají ve svém konečném důsledku do sebe navzájem.
Mnozí často zapomínají i na to, že i lékařem předepsané užívání léků na léčbu duševních nemocí může způsobit při dlouhodobém (chybném) užívání nebo kombinaci s alkoholem či jinými drogami velké množství nevítaných vedlejších příznaků, což bohužel pozná každý, kdo sám měl nebo má některého příbuzného s duševní nemocí, nemluvě o časté intoxikaci osoby při chybném užívání léků, tomu pomůže i přísná (těžká, ale láskyplná) kontrola od nějakého příbuzného. Stačí si také jen pozorněji přečíst i příbalové letáky k vedlejším účinkům léků, a hlavně se vždy poradit s odborným lékařem či lékařkou. I toto téma Dick popisuje ve svých knihách a povídkách, proto mu nelze v četbě uniknout.
Upozornění a varování: následující pasáž popisuje spíše situaci v USA než v ČR, a jedná se o velice těžké informace, pokud by chtěl někdo odborně pomoci a případně doplnit odborně ze své lékařské praxe, budu vděčen, prosím čtenáře, aby opravdu četl podrobně a pochopil, že jde o subjektivní informace (životopisné – příklad: Lawrence Sutin – Divine Invasions: A Life of Philip K. Dick(1989(REV.2005), a tím, i možná (nedokonalé) pochopení celé situace v životě spisovatele Philipa Kindreda Dicka.
Dick zmiňuje v mnoha knihách úplně přesné názvy léků a způsoby užití, přibližuje tak svět těch, kdo se léčí a jejich způsob vnímání léčby. Tyto léky popisuje v knihách velmi nepříjemně podrobně, s názvy, způsobem užití i jejich následky. Existuje i přímé svědectví o tom, že lékař – odborník na duševní zdraví - předepsal Philipu K. Dickovi metamfetamin, protože i to byl v určité době lék na snížení Dickova vnitřního stresu i napětí – myslím, že kdyby někdo sepsal všechny způsoby léčení duševních nemocí v USA od dvacátých až po sedmdesátá léta 20. století, tak bychom dostali určitě mnoho i dnes podivných způsobů léčby – s odborného hlediska byly hledány cesty k řešení následků nemocí a často nikdo nezkoumal podle mého výzkumu příčiny vzniku duševních nemocí.
Kacířskou otázkou zůstává, zda psychiatrickým systémem předepsané léky nemohou někdy způsobit naopak více zla než užitku? Nejsem lékař, ale z osobního pozorování moderní psychiatrie a jejich způsobů je mi často smutno nad jejich limity (prosím, toto nevnímejte špatně a jako automatickou pravdu, záleží vždy na lékaři či lékařce a celkovém přístupu, problém i nastává, když pacient zkresluje své pochopení léčby, nebo dokonce uvádí některé informace subjektivně zkresleny, i díky svým vlastním představám či iluzím – viz. Kognitivní zkreslení).Sám jsem navštívil opakovaně podobnou (extrémně smutnou) továrnu na lidi, se kterými si neví zdánlivě nikdo rady, jak pracovně, tak osobně a mnohdy jsem nechápal (lékaři a sestry na těchto odděleních dělají maximum, a já si jejich práce strašně vážím, už jen proto, že se snaží o to maximálně pomoci). Stejně se tomu pocitu neubráníte – vidíte továrnu na lidi a černé myšlenky zde tečou (skrz tíživou atmosféru) proudem. Bylo to tam jako ve skladě pro opuštěné a zapomenuté duše, taková malá varianta pekla. Často také jsou následky většího braní léků horší variantou než drogy, kdy tento stav už mnohé duševně nemocné dovedl k celkovému kolapsu organismu a také místo skutečného vyléčení k ještě větší závislosti.
Jak se dá pracovat odborně s pacienty, kteří třeba ztratili jakoukoliv vůli a chuť k životu, a nehledají lék, ale jen konečné utišení? Neexistují proto vždy jednoznačné odpovědi a každý pacient či pacientka se stávají pro lékaře a lékařky těžkým úkolem, za to mám k odborným lékařům a lékařkám obrovskou úctu.
Otázka výroby léků na duševní nemoci je někdy stavěna (určitě více v USA než v Evropě? – domněnka edit.) do stejné lajny jako legální varianta drogového rauše zdarma. Samozřejmě z vědeckého a lékařského pohledu to je nesmysl a naprosté nepochopení práce psychiatrie a psychologie i zásad používání léků. I o těchto myšlenkách se dozvíte z tvorby Dicka, ale také z jeho mnoha životopisů, ale i rozhovorů a článků, které je nutné si pročíst, Dick totiž sám prošel psychiatrickými zařízeními v USA, ale také se dostal i do (protidrogového) kanadského zařízení Synanon (X-Kalay – a Canadian Synanon-type recovery program), kdy tyto zkušenosti popisuje v knihách – viz kniha a film Temný obraz. Jeho pobyt v zařízení nebyl na základě přímé závislosti na heroinu, ale spíše následkem nervového zhroucení po neúspěšném sebevražedném pokusu(?), závislost na heroinu byl klamný podvrh z jeho strany, protože došel až na okraj, kdy dále nemohl jít bez pomoci.
Ještě k zařízení Synanon – citace: Synanon byl původně léčebným rehabilitačním programem založeným Charlesem E. „Chuckem“ Dederichem st. (1913–1997) v roce 1958 v Santa Monice v Kalifornii. Na začátku šedesátých let se Synanon stal alternativní komunitou zaměřenou na skupinová setkání s pravdou, která byla známá jako „hra Synanon“, forma útočné terapie. Synanon se nakonec stal Synanonskou církví v 70. letech. Synanon se rozpadl v roce 1991 kvůli členům, kteří byli odsouzeni za trestnou činnost (včetně pokusu o vraždu) a zpětnou ztrátu jejího stavu bez daně u Internal Revenue Service kvůli finančním přestupkům, ničení důkazů a terorismu. Byl nazýván jedním z „nejnebezpečnějších a nejnásilnějších kultů, jaké kdy Amerika viděla.
Philip Kindred Dick byl, co se týče duševních nemocí, hodně osobně vzdělaný, téma studoval opakovaně (sám absolvoval sezení jungiánské analytické psychologie) a to i s ohledem na to, čím musel opakovaně uvnitř sebe sama procházet, proto v jeho knihách najdeme mnoho osobních komentářů, jenž vkládá do úst svým postavám.
Snaží se také vysvětlovat svůj náhled i své osobní zděšení, používá témata duševních nemocí jako kladný i záporný vklad do svých knih. Tím může své čtenáře vést k tomu, aby téma duševních nemocí neodsunovali na vedlejší kolej, protože se toto těžké téma může někdy vztahovat k nim samotným nebo jejich příbuzným. Neznalost pak často vede k tomu, že si pod těmito nemocemi představujeme úplně něco jiného a nejsme schopni ani zdaleka porozumět skutečným strastem nemocných lidí. A v mysli se také usadí otázka, zda mi sami nebudeme někdy čelit podobné variantě duševních nemocí. Poznáme to, budeme si toho skutečně vědomi?
V knize Počkej si na loňský rok 10) ukazuje otevřeně na straně 215 Dick v ději to, jak by se měl člověk v takové těžké situaci zachovat ve vztahu ke svým blízkým, tento zvláštní rozhovor vede s taxíkem. Proč ne, možná budou mít v budoucnu taxíky více rozumu než lidé? „Kdybys byl na mém místě a tvoje žena vážně, beznadějně onemocněla, opustil bys ji? Nebo bys s ní zůstal, i kdybys v budoucnosti zjistil, že je zcela neléčitelná? A zůstat s ní by znamenalo.“ „Vím, jak to myslíte pane,“ skočil mu taxík do řeči. „Znamenalo by to vzdát se vlastního života a jen se o ni starat.“ „Přesně tak.“ „Zůstal bych s ní,“ rozhodl se taxík. „Proč?“ „Protože život tvoří konkrétní konfigurace reality. Opustit ji by bylo jako říci: nesnesu realitu. Potřebuji jednodušší pravidla.“
V knize Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě 11)na straně 7 jedna z postav okem Philipa Kindreda Dicka pozoruje lidi přicházející do psychiatrické ordinace doktora Stockstilla a v duchu se děsí toho, co pozoruje: „Naproti přes ulici si onen pacient doktora Stockstilla, muž celý v černém, s černými vlasy a očima a bledou pletí, zachumlaný do velkého zimníku barvy nejhlubší noci, zapálil cigaretu a kradmo se rozhlížel kolem sebe. Stuartovi neušla propadlá tvář, utkvělý pohled a ústa, hlavně ta ústa. Ačkoli měl pevně sevřené rty, kůže mu kolem nich volně visela, jako by vnitřní přetlak kdysi dávno rozemlel zuby i čelist napadrť a nic jiného než ten přetlak a napětí v zubožené tváři nezůstalo. Stuart odvrátil pohled. Takhle to vypadá, uvažoval, když někdo zešílí? Takhle to člověka pohltí a rozežere jako, nevěděl co. Možná čas, možná voda – každopádně něco pomalého a nezastavitelného. Už několikrát zahlédl mezi psychiatrovými pacienty podobné případy, ale ještě nikdy nespatřil obraz tak naprosté zkázy.“
Agorafobie
První duševní nemocí, se kterou měl Dick prokazatelně potíže, se jmenuje agorafobie. Tato nemoc patří „k úzkostným poruchám. Obecně je chybně považována za strach z otevřených prostranství. V podstatě jde ale spíše o strach z veřejných prostranství, míst, kde by nebyla rychle dostupná pomoc, a situací s nimi spojených. Tyto obavy mohou způsobit, že osoba trpící agorafobií se bojí opustit domov. Přitom ale může například přijímat návštěvy a pracovat, aniž by se porucha projevila – pokud ovšem zůstává ve své „bezpečné zóně“. Název má původ v řeckých slovech agora (αγορά) a fobos (φόβος). Slovo agora ve staré řečtině znamená „kde se shromažďují lidé“. Lidé trpící agorafobií mívají těžké záchvaty paniky, pokud se cítí lapeni, nedostatečně chráněni, pokud mají pocit, že ztrácejí kontrolu nebo jsou příliš daleko od své „bezpečné zóny“. Během silných záchvatů úzkosti mohou být agorafobici uvězněni v domě, v určitém pokoji nebo i upoutáni na lůžko, než se jejich podrážděný nervový systém uklidní a hladina adrenalinu se vrátí na normální úroveň. Lidé trpící touto poruchou jsou často přecitlivělí na své tělesné reakce a podvědomě přehnaně reagují na úplně běžné a normální situace. Například úsilí vynaložené na vyjití schodů si může agorafobik vyložit jako příčinu záchvatu paniky, protože zrychluje puls a dýchání. Poruchy se projevují většinou po třicátém roce života. Jen zřídka vzniká v dětství nebo po dosažení 45 let. Průběh agorafobie je chronický, intenzita přitom kolísá.“ 12)
Tato nemoc se u Dicka projevuje už v období mezi lety 1944–1946 a následně je v životopisech zaznamenána i v roce 1947. Kvůli nemoci strávil v psychiatrické léčebně uvedené období a podstoupil intenzivní psychiatrickou léčbu agorafobie.
Schizofrenie
Druhá duševní nemoc, která zasáhla do jeho života, byla schizofrenie, což je „duševní porucha charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně. Nejběžněji se projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarními bludy nebo zmatenou řečí a myšlením, a jde ruku v ruce s rozsáhlou sociální či pracovní dysfunkcí.“13) V knize Dokážeme Vás stvořit 14) se Dick dotýká podstaty schizofrenie, vysvětluje její podstatu a různé projevy. Na hlavním hrdinovi Louisovi Rosenovi ukazuje příkladně, jak se nemoc projevuje, ukazuje temnou hloubku neschopnosti bez pomoci druhých této nemoci čelit. Představuje v knize i soudobý americký přístup k duševním nemocem a k průběhu hospitalizace ve zdravotnických zařízeních.
V další knize Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě 15) na straně 188 komentuje skrze své postavy schizofrenii takto: „Panebože“, vydechl Barnes. „Vždyť on neví, o čem je řeč, je duševně nemocný.“ Stockstillovi řekl: „Pane doktore, není schizofrenie v podstatě stav, kdy člověk ztratí povědomí o své kultuře a jejích hodnotách? Docela by to na něho sedělo, jen si ho poslechněte.“ A i následně v knize Marsovský skluz v čase 16) na straně 104 se pokouší nemoc definovat skrze jednu z postav takto: „Obecně řečeno, schizofrenii lze poznat podle toho, že pacient bojuje sám se sebou. Prvním příznakem je často to, že postižená osoba nedokáže jíst v přítomnosti jiných lidí.“ Dále uvádí příklad schizofrenního strachu a paniky další z postav na straně 161: „Viděla jsem to u mého bratra“, pokračovala. „Schizofrenní záchvat paniky. A kdo to jednou viděl, ten na to nikdy nedokáže zapomenout. Kolem schizofreniků se bortí celá skutečnost. Jejich vnímání času a prostoru, příčin i následků. Děje se něco takového s Tebou? Hovoříš tak, jako bych na tu schůzku s Arniem nemohlo mít vliv nic z toho, co uděláš. Ale takové uvažování, to krok zpátky, regrese; vyhýbáš se odpovědnosti za svoje rozhodnutí, které přece každý dospělý člověk musí mít.“ Asi nejděsivější vysvětlení následků schizofrenických vizí vidí, samozřejmě očima své postavy, ve stejné knize na straně 113, kde je uvedeno: „O to právě jde. Člověk má utéct. Vize (schizofrenická) má zničit jeho vztahy s jinými lidmi, ode všeho jej izolovat. Jestli je účinná, dojde k přerušení kontaktu se skutečností. To mají lékaři na mysli, když říkají, že název „schizofrenie“ není diagnóza, ale prognóza – neříká nic o tom, jak na tom je člověk teď, ale všechno o tom, jak bude jeho život pravděpodobně pokračovat dál.“
Paranoia
„Myslím si, že paranoia je v některých ohledech moderní verzí pradávného, archaického pocitu, který stále mají zvířata – tedy zvířata, která jsou něčí kořistí. Pocitu, že nás někdo pozoruje. Podle mě je paranoia atavismus. Je to dávný pocit, který jsme mívali už kdysi, když jsme byli, tedy přesněji řečeno naši předkové, snadnou kořistí pro dravce. Tento pocit jim říkal, že jsou sledováni. A že to, co je sleduje, se je zřejmě chystá dostat.
I moje postavy mají často takový pocit.
Ve skutečnosti jsem ale atavizoval jejich společnost.
I když je zasazena do budoucnosti, v mnoha ohledech jsou jejich životy jaksi opožděné, víte? Žijí jako kdysi naši předkové. Tím chci říct, že technické vybavení patří do budoucnosti, scéna se odehrává v budoucnosti, ale konkrétní situace vlastně vycházejí z minulosti.“ 17)
Třetí zmiňovanou duševní poruchou v životopisech i knihách Philipa Kindreda Dicka je „paranoia (řec. παράνοια, pošetilost, šílenství) což je duševní porucha, vyznačující se bludy, chorobnými představami o vlastním ohrožení a stihomamem. Přehnané a nedoložené obavy o vlastní bezpečnost, někdy spojené s konspiračními teoriemi, se nazývají paranoidní. Paranoidní představy mohou být neurotického nebo i psychotického původu. Často je zaměňována s paranoidní schizofrenií. 18)
V mnoha knihách se také Dick k paranoie vrací, popisuje chaotické stavy svých postav i následky jejich chaotického jednání. Např. v knize Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě 19) na straně 9 uvádí základní projev nemoci: „Čtou mi myšlenky a komentují můj soukromý život, a to do nejmenších podrobností. Jsou napojeni na můj mozek.“ Paranoia senzitiva. Pokud je takový člověk veřejně činný, jak je uvedeno ve stejné knize na straně 53, tak je to ještě více děsivé než obvykle.
„Veřejnost vytušila, že s Bluthgeldem je něco v nepořádku. Z jeho veřejných projevů čišela posedlost a morbidita, byly prodchnuté utrpením, které se zračilo i v jeho tváři. Neustále hovořil o nepříteli, o jeho infiltrační taktice, o jeho systematické kontaminaci všech amerických institucí, škol a organizací – dokonce i domovů. Viděl nepřítele všude, v knihách i filmech, v lidech, v politických organizacích, jež prosazovaly opačné názory než on. Samozřejmě své názory vyjadřoval inteligentně – nebyl to žádný užvaněný, uřvaný venkovský balík. Kdepak, Bluthgeld hovořil stylově, učeně, vzdělaně, hluboce promyšleně. A přesto to v důsledku nevyznívalo o nic příčetněji, o nic rozumněji a střízlivěji než opilecké bláboly toho starého sukničkáře a kořaly Joea McCarthyho nebo kohokoli jiného z té sebranky nahoře.“
Sám Dick měl s paranoiou svoji nepříjemnou životní zkušenost, známa je veřejně jeho příhoda ze 17. listopadu 1971, kdy se mu někdo v jeho nepřítomnosti vloupal do jeho domu. Byla to realita nebo skutečný záchvat? Dick byl osobně přesvědčen, že to byla CIA. Tato znepokojující událost odstartovala a zároveň utvrdila v Dickovi přesvědčení, že je mu někdo v patách a že je trvale sledován. Zloději nic cenného sice neukradli – jen pouhé netrvanlivé potraviny. Větší znepokojení u Dicka vyvolalo zděšení z poškození jeho sejfu – v tom sejfu měl uloženy nedopsané rukopisy knih, které zmizely. Znepokojení v něm ale vyvolalo i to, že sejf byl dle Dicka otevřen za pomocí výbušnin, a tedy to ukazuje spíše na cílenou vojenskou akci – událost je dále zpracována i v knižním a filmovém zpracování románu Rádio svobodná Albemut 20)
K tomuto je ale také důležité vědět, že Dick určitě nebyl jen pouhým spisovatelem, podstatné je uvést že „na veřejnosti se kriticky stavěl k americké vládě a Nixonův aparát veřejně označil za bandu zločinců. Dostal se i do pozornosti undergroundové kultury, a to po otištění svého článku v hudebním časopise Rolling Stone, stal se díky těmto iniciativám hodně známým a slavným i v kruzích antiamerické mládeže. Díky svému postoji byl, jak to vnímal, vystaven policejnímu teroru ze strany severokalifornských úřadů, proto na čas opustil Spojené státy a odjel do Kanady. Teprve v roce 1972 se vrátil do Los Angeles na jihu Kalifornie. Během šedesátých let 20. století také kritizoval válku ve Vietnamu a postoje americké vlády. Roku 1968 se účastnil protestu nazvaném „Writers and Editors War Tax Protest“ 21) ve kterém někteří spisovatelé odmítli platit daň z příjmu jako způsob protestu. Finanční úřad IRS mu poté zabavil automobil.“22)
Při pročítání Dickových děl je často ale naprosto relevantní, že hlavní hrdina trpí paranoiou, a to z toho důvodu, že konspirační teorie a z nich vyplývající paranoia je většinou drsně pravdivá. Dickovský hrdina se tak musí protloukat světem nebo světy, v nichž přestávají platit naše poměrně lidská obecná pravidla. Platí tak nepsané pravidlo paranoika, že když to hrdinovi dojde, tak to bude asi pravda. Kdo by nečelil strachu a netrpěl paranoiou ve světě, kde vládnou totalitní fašistické zákony, nebo vespolečnostech, kde jsou lidé jen prostředkem pro vládu strojů?
Autismus
Čtvrtou zvýrazněnou duševní poruchou v Dickově díle je autismus (z řec. αυτός autos, sám), což je tzv. vývojové mentální postižení projevující se abnormální sociální interakcí, stálými opakujícími se vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi. Objevuje se před třetím rokem věku. Patří mezi poruchy autistického spektra (PAS). 23)
K tématu autismu se Dick vyjadřuje při popisu vykořenění nových obyvatel na Marsu, a to v knize Marsovský skluz v čase 24) Citace jsou spojeny s autismem chápaným ve vztazích hrdinů románu a školského systému na Marsu. Dick zde sleduje v knize přímou úměrnost v robotickém školském systému a vychytání sporných jedinců na řídce osídleném Marsu, na který se lidem ze Země doopravdy moc nechce. Na straně 73 uvádí: „Autismus“, pomyslel si Jack, když odstraňoval šrouby na týlu Zlého školníka, se stal pojmem ve službách vlád na Marsu. Vystřídal starý pojem „psychopat“, jenž svého času nahradil „morálního imbecila“ a ten zase „zločinného šílence“. Dále zde uvádí v odstavci, nad již citovaným výrokem, že „Celá Veřejná škola měla jediný cíl, který v něm vzbuzoval instinktivní odpor: jejím úkolem nebylo dětem předat znalosti a vědomosti, ale vyformovat žáky podle přesně vymezeného vzoru. Byl to článek, jenž spojoval lidi s kulturním dědictvím, a to dědictví bylo na podnosu podáváno mládeži. Formovala žáky podle něj. Měla zachovat pokračování kultury, a proto veškeré odchylky, jež se u dětí projevily, musely být eliminovány.“
Na straně 74 jsou další zajímavé citáty: „Snad proto, jak kdysi uvažoval, že něco takového, jako je autismus, skutečně existuje. Je to dětská forma schizofrenie a tou trpí mnoho lidí. Schizofrenie byla nejrozšířenější nemocí, dříve či později zasáhla prakticky každou rodinu. Trpěli jí lidé, kteří nedokázali žít podle společenských norem. Skutečnost, které se schizofrenik nedokázal podřídit, či k ní nikdy nenáležel, byla skutečností mezilidských vztahů, životem v jisté kultuře s vymezenými hodnotami. Nebyl to život biologický ani život podle zásad předaných svědky, ale takový, kterému se bylo nutné naučit. Bylo třeba se učit se ho postupně od okolí, od rodičů a učitelů, jedním slovem od autorit. Od každého, s kým se dítě během dospívání setkalo.“
Druhý citát podtrhuje hluboký dopad na marsovské děti: „Šlo o něco mnohem hlubšího. Dítě se učilo, že jisté věci v kultuře, která je obklopovala, je nutno zachovat za každou cenu. Její hodnoty se sjednocovaly s hodnotami veškerého lidstva. A tak se ono samo stávalo součástí tradice, jež mu byla předávána. Pečovalo o toto dědictví po celý život a mnohdy je i obohacovalo.“ V závěru se shrnuje, co dítě postižené autismem znamená. „Dítě postižené autismem žije svým vlastním životem, jako kdyby samo bylo tvůrcem všech hodnot a ne tím, kdo zděděné hodnoty přechovává. Jack Bohlen nemohl Veřejnou školu se všemi jejími stroji přijmout, protože měl vlastní názor na to, co pro něj hodnotou je a co nikoliv. Hodnoty společnosti se neustále měnily a Veřejná škola byla pokusem o jejich stabilizaci, o to, aby jim byla dána konkrétní podoba, pokus o jejich balzamování. Již dávno došel k názoru, že Veřejná škola má neurotický charakter. Toužila po světě bez překvapení, po světě kompulsivně obsedantního neurotika. Bezpochyby to nebyl zdravý svět.“
1) Citát použit s facebookovém stránky Franz Kafka muzeum, dne 7. 10. 2016
2) Zdroj definice: https://cs.wikipedia.org/wiki/Agorafobie, přímý zdroj info životopis autorky Joel Margot – http://www.philipkdickfans.com
3) Zdroj definice: https://cs.wikipedia.org/wiki/Schizofrenie
4) Zdroj definice: https://cs.wikipedia.org/wiki/Paranoia
5) Zdroj definice: https://cs.wikipedia.org/wiki/Autismus
6) Zdroj výkladu a definice: Maniodepresivní psychóza (neboli bipolární afektivní porucha) je vážné psychické onemocnění, které se vyskytuje u jednoho ze sta jedinců. Jsou dokázány genetické dispozice, ale nemoc se přesto nemusí objevit nebo se objeví, aniž by byl výskyt v rodině. Při onemocnění dochází k poruchám nálady postiženého, která se opakuje v cyklech. Jsou popsány jako hypománie, mánie, deprese a smíšený stav. Zdroj: http://maniodepresivni-psychoza.zdrave.cz
7) Korsakovův syndrom je neuropsychiatrická klinická jednotka spojená s těžkou poruchou paměti, která souvisí zejména s alkoholismem – je typická pro chronické alkoholiky v pokročilých stádiích jejich závislosti. Jiný název pro tento stav je také Korsakovova psychóza. Zdroj: http://www.stefajir.cz/?q=korsakovuv-syndrom
8) Tento typ schizofrenie není příliš častý, může se projevovat už kolem 15. roku života. Hlavními projevy jsou negativní symptomy, které se objevují bez předchozích příznaků. Daný člověk se uzavírá do vlastního světa, zvyšuje se citová plochost, nezájem o dění kolem jeho osoby. Zdroj: http://www.schizofrenniporuchy.cz/rozdeleni-schizofrenie
9) Obsedantně kompulzivní porucha (zkratka OCD) je zvláštní porucha chování. Člověka, který trpí touto poruchou, trápí nepříjemné myšlenky. Úlevu od nich nalézá tak, že se neustále ujišťuje a opakovaně provádí nějakou činnost: musím zkontrolovat zamknuté dveře třikrát, protože dvojka není hezké číslo; každé ráno, když vstávám, musím šlápnout na zem nejprve levou a potom pravou nohou, jinak se něco stane; obcházím na chodníku kachličky a listí; pořád se myji, protože mám strach z bakterií. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Obsedantně_kompulzivní_porucha
10) DICK, Philip K. Počkej si na loňský rok. Vyd. 1. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-622-X.
11) DICK, Philip K. Dr. Krvemsta, aneb, Jak se nám vedlo po bombě. Vyd. 1. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0197-3.
12) Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Agorafobie, přímý zdroj info životopis autorky Joel Margot – http://www.philipkdickfans.com
13) Zdroj definice: https://cs.wikipedia.org/wiki/Schizofrenie
14) DICK, Philip K. Dokážeme vás stvořit. Vydání první. Přeložil Filip KRAJNÍK. Praha: Argo, 2016. ISBN 978-80-257-1699-1.
15) DICK, Philip K. Dr. Krvemsta, aneb, Jak se nám vedlo po bombě. Vyd. 1. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0197-3.
16) Opětovně vydáno v ČR 2011 – DICK, Philip K. Marsovský skluz v čase. Vyd. 2., V Argu 1., rev. Přeložil Emil LABAJ. Praha: Argo, 2011. ISBN 978-80-257-0440-0
17) Philip Kindred Dick v rozhovoru z roku 1974, citováno v knize Planeta, která neexistovala I., nakl. ARGO, 2006.
18) Zdroj definice: https://cs.wikipedia.org/wiki/Paranoia
19) DICK, Philip K. Dr. Krvemsta, aneb, Jak se nám vedlo po bombě. Vyd. 1. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0197-3.
20) DICK, Philip K. Rádio Svobodný Albemut. Vyd. 1. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0068-6
21) Zde je uveden popis a rozsah protestu i s Dickovým jménem: http://archives.nwtrcc.org/history/writers-and-editors-names.php
22) Zpracováno volně a upraveno dle zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Philip_K._Dick#Filmov.C3.A1_zpracov.C3.A1n.C3.AD; http://www.spisovatele.cz/philip-kindred-dick;http://www.databazeknih.cz/knihy/minority-report-a-jine-povidky-8171?show=alldesc; http://dokina.tiscali.cz/clanek/philip-k-dick-zivot-dilo-film-203355
23) Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Autismus
24) Opětovně vydáno v ČR 2011 – DICK, Philip K. Marsovský skluz v čase. Vyd. 2., V Argu 1., rev. Přeložil Emil LABAJ. Praha: Argo, 2011. ISBN 978-80-257-0440-0
