Článek
Je 21. století, a každý člověk, pokud se rozhodne sám za sebe, na základě ryze osobní vnitřní touhy po poznání, tak se může vydat na cestu hledání Boha, nebo (božstva), nebo i věrouky bez božstva, které ho už nějakým způsobem oslovuje.
Ne, není to předurčenost, osud, ale může se to tak jevit, když se setkám s něčím, co je už za červenou linií, a najednou, aniž by vás někdo do něčeho nutil, vydáte se sami na duchovní cestu. Od první myšlenky, kdy se nespokojíte jen s materialistickým viděním světa a prázdnotou od všech Bohů a božstev (jak by řekl třeba britský zoolog, etolog a biolog Clinton Richard Dawkins – ČT 24: „Všichni jsme ateisté ohledně většiny bohů, někteří jdeme o jednoho dál.“), ale posunete se dál, tak se začnete skutečně ptát. Dawkins by vám samozřejmě asi řekl, že tudy cesta nevede, ale proč by měl mít automaticky Dawkins pravdu? Pana Dawkinse si vážím pro jeho otevřenost, ale musí pochopit on sám, že nemusí mít ve všem pravdu (a natolik jsem pozorně sledoval jeho projevy i filmy, že si myslím, že si je vědom hranic Rozumu, je upřímný – viz. inspirace článek + video Militantní (Nový) ateismus: Ateismus 21. století kontra náboženství? [Copyright ©])
Bohužel, a tady je to bohužel zvýrazněno, od tohoto prvního okamžiku, kdy projdete první krajní zkušeností, tedy se setkáte s něčím, co Váš rozum dokonale ohromí a přemůže – třeba zážitek blízké smrti; extrémně divná reálná Synchronicita řešení těžkého životního problému, na který souběhem (náhod) najdete skutečný lék; nebo uzdravení od těžké nemoci; nebo noční sen, ve kterém překročíte hranice snu a zažijete dotek proudu Nikdy nekončící lásky; či jiné ryze intimně osobní překročení červené linie, třeba už jen z prostého ohromení vesmírným prostorem a jeho Tajemství; nebo uslyšíte v hlavě přímé Varování od cizího neznámého hlasu, který vás bude varovat před událostmi v budoucnosti, které by vám a vaší rodině přinesly zkázu; tak najednou pochopíte, že jste vstoupili do rozměru, který vysoce převyšuje iluzi materialismu, a jste připraveni jít dál.
Ježíš ve 21. století
„Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psycholog C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam. Pojem synchronicity je však spojován také s objektivním nahromaděním jevů, které si žádají společnou interpretaci v čase nebo prostoru, ač mezi nimi není přímá kauzální souvislost, a vymykají se novověké představě o náhodě, kupříkladu souběžný vzestup nacismu i komunismu na přelomu 20. a 30. let 20. století anebo kulturní revoluce v 60. letech, která zasáhla Čínu, Evropu, USA i katolickou církev.“ Zdroj – Synchronicita
Ještě než budu pokračovat, tak se vrátím k tomu překročení červené linie, k té první krajní zkušeností, kde se setkáte s něčím, co Váš rozum dokonale ohromí a přemůže. To, co se vám v nejhorším případě může stát, že tuto krajní zkušenost překročíte a necháte ji být, jako kdyby se nikdy nestala, a ona časem pomalu vyprchá (smutný výsledek), anebo, což je lepší varianta i pro vás, oživí se časem více. Ale pozor, existují i zkušenosti za červenou duchovní linií, které vás naopak mohou dostat dolů, rozbít na tisíc kusů a vy nebudete chápat proč (někdy to může být porušení i duševního zdraví), ale od reálné krajní zkušenosti se porušení duševního zdraví hodně liší. Lidé často bojují sami se sebou, když se snaží popřít tu první krajní zkušenost, a tím si způsobí zbytečnou bolest, pokládají si otázky, co tomu bude říkat okolí, když se najednou začnu zajímat o hledání Boha nebo když začnu třeba meditovat, nebo když se dokonce budu modlit? Jenže těm říkám vždy, když se mi svěří, jak dlouho myslíš, že budeš popírat sám nebo sama sebe, a jak dlouho myslíš, že ti vydrží lhát sám či sama sobě? Ne, prosím nedělejme to, nelžeme si sami sobě, nelžeme druhým, a nechme přímou zkušenost rozkvést, když to neuděláme ošidíme sami sebe o kousek poznání, které nám bude možná jednou chybět a vzpomeneme si na něj až tam na konci, kdy už se nepůjde vrátit a život prožít jinak.
U některých národů (třeba u židovského – Šiduch) je zvykem, že existuje povolání dohazovače, svatebního, který smlouvá a „dohazuje“ vhodného ženicha či nevěstu. Jednání bývají vždy (naoko) bouřlivá, protože dohazovač – šadchan - touží dát dohromady vhodnou dvojici, ale nemylme se, jeho povolání není něčím špatným, je naopak vždy váženým členem obce a jeho výsledky práce mají za sebou, v okamžiku úspěchu, vždy výsledek ve svatbě, což je jedna ze svátostí života. Jestli s konceptem souhlasíte nebo ne, není pro tuto chvíli podstatné, ten příklad vám uvádím proto, že něco podobného funguje ve 21. století i v náboženství (spiritualitě), ale tam to může vzít na sebe i nebezpečnou formu, kdy se vás někdo pokusí indoktrinovat, ulovit do svého stádečka, místo toho, aby vás uvedl do vaší osobní a jedinečné cesty duchovní cesty.
„Indoktrinace (z lat. doctrina, nauka) znamená úsilí zaměřené k slepému a odevzdanému přijetí určité doktríny, názorů či postojů, které nepřipouští diskusi ani kritiku. Někdy je provázeno nátlakem nebo hrozbami.“ Zdroj – Indoktrinace
A tady je důležité upozornění, každému s kým o tom mluvím (když se zeptá), tak vysvětluji, že není nic špatného na tom, když vás někdo osloví svoji vlastní subjektivní vizí náboženství a spirituality, problém ale nastává, když vám nenechá osobní prostor k pochybování, zkoumání i prověřování, toho, co vám nabízí. Lidé tak často přijmout rádi nabídku nějakého vyučování (obvykle kurzu zdarma, nejlépe s docházkou do domu, přece jenom nikomu do toho nic není) a pak se může stát, že studují, studují, a jejich otázky se množí a nezůstanou (domnělými učiteli) ale zodpovězeny, a naopak jsou považovány za nevyzrálost, nebo dokonce za přítomnost ďábelských sil, které u Vás znemožňují kvalitní Indoktrinaci.
Gnostická cesta
Uff, říkám všem od počátku, „naučte se shromažďovat informace“ (vnější i vnitřní, naučte se pokládat ty nejtěžší otázky, naučte se „extrémně pochybovat“ o každé nauce (o celku i jednotlivostech). „Důležité je vědět co nejvíc o jakémkoliv náboženství či spiritualitě, kterou se snažíte pochopit.“ Ideální stav je, když se ptáte na tyto otázky, nezávisle na jakémkoliv probíhajícím studiu i specialistů – existuje věda z názvem religionistika, která vám může pomoci s pochopením náboženství a spirituality s vědeckého pohledu – jak ty dobré zkušenosti, tak ty špatné a případně hlavně se dostanete k informacím, které vám občas zapomenou mistři Indoktrinace sdělit. Rozum, kterého se mistři Indoktrinace vždy bojí, je často poslední záchranou brzdou, než se stanete jen slepou nevědomou ovcí v jakémkoliv náboženství, či spiritualitě. Posledním uměním „je umění zpochybňovat, jít až na jádro každé věrouky (víry), a pokud Vás přesto zavede Vaše vlastní subjektivní hledání dál, tak budete zároveň vědět, že to je Vaše, osobně, zvolená cesta (nezapomeňte, že všechny zásady musí platit i později, když už najdete svoji cestu). A hlavně, respektujte rozdíly – umění respektu ke každému člověku je i základním ukazatelem každé duchovní cesty, pokud Vás někdo učí v rámci své cesty nenávidět, nebo nerespektovat osobní integritu každého člověka s úctou, tak s takové cesty utečte okamžitě.“
„Religionistika (z latinského slova religio) je věda, která se zabývá studiem náboženství. Jejím předmětem není rozhodování o pravdivosti jednotlivých náboženství, nýbrž popis a klasifikace jednotlivých náboženských skutečností i celých náboženských systémů. Zkoumá však i samu sebe, své meze a metodologické možnosti. Jedním z problémů religionistiky jako vědy zůstává definice náboženství a s ní spojený problém definice samotné religionistiky. Věda sama používá různých metod v závislosti na škole, která se jí věnuje; odtud pramení i jisté rozdíly mezi těmito přístupy v religionistice. K základním religionistickým postupům při zkoumání náboženství patří historická a srovnávací (komparativní) religionistika. Religionistika také hojně využívá hledisek jiných věd, ze kterých jsou dnes již relativně samostatné disciplíny jako filozofie či sociologie náboženství (pak se jedná o tzv. kontextuální religionistiku).“ Zdroj – Religionistika.
V ČR ještě mohu s klidným srdcem a rozumem doporučit i dva weby s ověřenými vědeckými informacemi – Religionistická encyklopedie je základní informační bází pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, garantovanou Sociologickým ústavem AV ČR. Vznikla v rámci programu Strategie AV21 Akademie věd ČR a v první fázi obsahuje slovník registrovaných církví a náboženských společností v České republice. Jde o mladší sestru dnes již etablované Sociologické encyklopedie. Zdroj – Religionistická encyklopedie. Velice dobrým zdrojem v ČR je také Náboženský infoservis, který je webovým zpravodajem religionistického časopisu Dingir. Zde se dozvíte nejdůležitější informace, a přes Facebook se lze i případně na něco doptat, protože vždy je nejlépe kontaktovat odborníky z dané oblasti vědy přímo.
A nezapomeňte na Buddhovo – odešel jsem z domova do bezdomoví, a ještě jsem se nevrátil. V okamžiku, kdy vykročíte na skutečnou duchovní cestu, tak veškeré jistoty padají.
