Karpokratovci: Radikální libertinismus

Pod vedením alexandrijského myslitele Karpokrata, jeho ženy Alexandry a jejich mimořádně nadaného syna Epifana přišli s myšlenkou, že duše se z moci nižších stvořitelů (archontů) osvobodí jedině tehdy, když projde úplně všemi druhy lidských zkušeností, nezanechá v sobě jediný nesplněný dluh a odmítne veškeré lidské zákony.

Zde je kompletní, do maximální hloubky propracovaný rozbor této fascinující a obávané sekty, postavený na nezkrácených primárních citacích z pera jejich nepřátel i dochovaných zlomků.

Karpokratův syn Epifanes byl génius, který zemřel ve věku pouhých sedmnácti let, ale jeho myšlenky o božské spravedlnosti šokovaly celý starověký svět. Jeho ztracený spis O spravedlnosti (Peri dikaiosynēs) se nám dochoval díky tomu, že jej doslovně citoval Klement Alexandrijský ve svém díle Stromata (Kniha III, kap. 2). Epifanes v něm definoval božskou spravedlnost jako absolutní rovnost a sdílení:

„Spravedlnost Boží je jistým druhem sdílení spojeného s rovností. Neboť nebe, které se rozprostírá rovnoměrně ze všech stran, obklopuje celou zemi, a slunce ji ozařuje ze své výše rovnoměrně pro všechny, kdo mají zrak, bez rozdílu na chudé a bohaté, vládce a lid, hloupé a moudré, muže a ženy, svobodné a otroky… Stvořitel a Otec všech ustanovil tuto spravedlnost tak, že dal všem lidem zrak rovným dílem jediným příkazem. Zákony však, neschopné potrestat nevědomost lidí, zavedly pravidla, která lidstvo rozdělila. Myšlenky ‚můj‘ a ‚tvůj‘ přišly skrze zákony, které způsobily, že země, peníze a dokonce i manželství již nepatří všem společně. Bůh vytvořil vše pro společné užití a spojil muže se ženou v rovnoprávné sdílení, ukázav tak spravedlnost jako univerzální společenství.“ (Epifanes, citováno v: Klement Alexandrijský, Stromata, Kniha III, kap. 6,1–9,3).

Zatímco Epifanes psal o sociální rovnosti, jeho otec Carpocrates položil základy radikální metafyziky. Hmotný vesmír podle nich nestvořil Nejvyšší Neznámý Otec, ale odlehlé, nižší síly – archonti a andělé, kteří uvěznili lidské duše do hmotných těl.

Způsob, jakým duše mohla toto vězení opustit, popsal Irenej z Lyonu ve svém přelomovém díle Adversus haereses (Proti herezím, Kniha I, kap. 25). Irenej vysvětluje jejich pojetí reinkarnace a kosmického dluhu:

„Duše, které pocházejí z té vznešené moci, musí projít všemi druhy lidského života a všemi skutky, které svět nabízí, aby tak naplnily svůj osud. Pokud totiž duše okamžitě neprožije všechno, co existuje, je neustále nucena vracet se do nových tělesných schránek (metempsychóza), dokud nezaplatí do posledního haléře. Právě o tom podle nich mluví Pán Ježíš v evangeliu, když říká: ‚Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě, aby tě nevydal sudímu a sudí sluhovi a nebyl jsi uvržen do vězení; amen, pravím ti, nevyjdeš odtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře‘ (Matouš 5,25–26). Protivníkem je zde ďábel, jenž je knížetem hmotných sil, který drží duše v okovech a nutí je přecházet z těla do těla, dokud neprožijí veškeré zlo i dobro tohoto světa.“ (Irenej z Lyonu, Adversus haereses, Kniha I, kap. 25, 4).

Tento princip – že duše se musí osvobodit skrze „vyčerpání všech prožitků“ – vedl k obviněním z radikálního antinomismu (odmítnutí morálních zákonů). Klement Alexandrijský i Irenej tvrdili, že Karpokratovci praktikovali bezuzdnou svobodu a hromadné orgie. Irenej k tomu uvádí:

„Oni žijí v naprosté svobodě a prohlašují, že lidské zákony jsou pouhým výtvorem andělů, kteří stvořili tento svět, a proto je lidé mají ignorovat. Tvrdí, že spasení nedocházejí skrze morální konání, které je v podstatě lhostejné a existuje jen v lidských představách, nýbrž skrze hlubokou víru a lásku. Duše musí projít všemi hříchy a nečistotami, protože v přírodě neexistuje nic přirozeně zlého – zlo je definováno pouze lidským názorem.“ (Irenej z Lyonu, Adversus haereses, Kniha I, kap. 25, 3–5).

Moderní badatelé však upozorňují, že kacířobijci mohli tyto zprávy záměrně zkreslit, aby libertinské sekty politicky zdiskreditovali. Karpokratovci totiž ve skutečnosti stavěli na Ježíšovi jako na nejvyšším morálním vzoru.

Zatímco ortodoxní křesťané uctívali Ježíše jako božského Spasitele narozeného z Panny, Karpokratovci ho vnímali zcela jinak. Jejich pohled shrnuje Hippolytos Římský ve spise Refutatio omnium haeresium (Kniha VII, kap. 20):

„Ježíš, syn Josefa a Marie, se narodil jako obyčejný člověk, avšak jeho duše byla silná, čistá a neobyčejně moudrá. Díky tomu si zřetelně vzpomněla na to, co viděla v oběžné dráze kolem Neznámého Otce před svým uvězněním v těle. Proto mu Neznámý Otec udělil moc, skrze niž dokázal uniknout vládcům tohoto světa (archontům), projít všemi jejich sférami a vymanit se z jejich moci. A totéž, říkají Karpokratovci, mohou dokázat i všichni ostatní lidé, jestliže jejich duše dosáhnou stejné síly, pohrdnou židovskými zákony a vzepřou se stvořitelům světa.“ (Hippolytos Římský, Refutatio, Kniha VII, kap. 20).

Někteří členové sekty zašli tak daleko, že tvrdili, že díky tomuto probuzení dokázali dosáhnout dokonce vyššího stupně osvícení, než jakého dosáhl sám Ježíš, a ovládali magická umění, exorcismus a léčení. Jako vnější poznávací znamení nosili na pravém uchu vypálenou značku (jizvu).