Kognitivní disonance a rozpad racionality ultraortodoxního věřícího

Tento článek analyzuje extrémní střet moderní vědy a dogmatismu. Co se stane, když tradicionalista tváří v tvář molekulární biologii a genetice ztratí argumenty? Nastupuje kognitivní disonance, odmítnutí moderní medicíny, dehumanizace a paradoxní odštěpení od vlastního platného katechismu. Detailní rozbor ukazuje, proč tváří v tvář datům 21. století dogmatismus fatálně selhává.

Když předložíte člověku s rigidním světonázorem text opírající se o současnou biologii, genetiku a endokrinologii, můžete racionálně doufat v kultivovaný dialog. Realita je však často mnohem temnější.

Následující případová studie analyzuje autentickou a přesně zdokumentovanou konfrontaci s představitelem tradicionalistické římskokatolické iniciativy. Ve čtyřech aktech – prostřednictvím plných a neupravovaných citací obou stran – ukazuje anatomii mentálního kolapsu. Je to ukázka toho, jak se dogmatická mysl tváří v tvář exaktním datům propadá od argumentačních faulů přes popírání základní biologie až k otevřené dehumanizaci a teologickému rozkolu s vlastní církví.

Dialog byl iniciován s cílem konfrontovat konzervativní pohled s objektivními vědeckými daty. Šlo o problematiku genetické komplexity homosexuality a biologického fenoménu DSD (Differences of Sex Development – situace, kdy se děti objektivně rodí s nejednoznačnými pohlavními znaky).

Zástupci iniciativy byla zaslána následující výzva (plné znění):

„Chtěl jsem Vás požádat o přímou odpověď na tyto dva články, nechci jednat jako „pán, co byl v agresivní opozici.“ Zkuste si přečíst reálná data v mých článcích - hlavně s odkazem na katolické věroučné články v Katechismu katolické víry - možná by to bylo vhodné i pro kvalitní program na Vaší vzdělávací platformě.

Oponent ve své první reakci empirii zcela ignoroval a zvolil agresivní útok plný argumentačních klamů. Zde je plné znění jeho odpovědi:

„Vážený pane Šédl, děkuji Vám za zaslané články a za to, že toto citlivé téma otevíráte s úmyslem vést kultivovaný a věcný dialog. Chápu Váš záměr poukázat na to, co moderní věda – biologie, endokrinologie či genetika – říká o komplexnosti lidské tělesnosti a o vrozených predispozicích včetně sexuální orientace. Pokud se na celou věc podíváme optikou Katechismu katolické církve (KKC) a morální teologie, církev vnímá vědecké poznatky s vážností, ale zároveň rozlišuje mezi vědeckým popisem reality a morálním hodnocením lidského konání. V této souvislosti bych rád vyzdvihl několik klíčových bodů učení KKC: Rozdíl mezi sklonem a skutkem: KKC v paragrafech 2357 – 2359 jasně rozlišuje mezi homosexuální orientací a homosexuálními úkony. Církev sama uznává, že mnozí lidé prožívají takovou hluboce zakořeněnou orientaci, přičemž si ji sami nezvolili a nemohou za ni. Z tohoto důvodu samotný sklon nepovažuje za hřích. Pohled morální teologie na konání: Věda sice může popsat biologické, genetické či prenatální faktory, které formují orientaci člověka, avšak morální teologie hodnotí samotné skutky. Podle přirozeného zákona a Božího zjevení je pohlavní svazek smysluplný a naplněný tehdy, když je spojen v manželském svazku mezi mužem a ženou a je otevřen daru nového života. Z tohoto důvodu církevní učení nepovoluje homosexuální úkony, přičemž lidem s touto orientací nabízí duchovní podporu, svátosti a cestu křesťanské čistoty. Vaše články ukazují, kde všude se setkává empirie s morálními nároky víry. Je však fakt, že věda dosud nedefinovala žádný homosexuální gen. Donedávna byla homosexualita psychická porucha, lidé se léčili i na psychiatrii. Za mě osobně je homosexualita nezřízenost – hříšný způsob života – z pohledu katolíka. Homosexualita je problém, je třeba to odsoudit! To samé i transrodovost, pedofilii, zoofilii, nekrofilii a podobné nezřízenosti. Lidem s homosexuálními sklony, tedy homosexuálům s tímto problémem je třeba pomoci se z toho dostat. Neboť by lidstvo velmi snadno mohlo za pár let sklouznout k tomu, že začneme tvrdit, že i pedofilie je genetická predispozice. Všechno, co je proti rodině = muž, žena, děti; to všechno je nezdravé – CHORÉ! Můžete napsat svůj komentář pod některé z našich videí, případně svůj názor pod naše video s panem XY, určitě tam na Vás bude někdo reagovat. Děkujeme za Váš email. Nevím, jak jste to mysleli s tím programem na naší vzdělávací platformě… Pozdravuje Vás [anonymizováno] z [anonymizováno]“

Oponentův text začíná zdánlivě smířlivě, ale následně se hroutí do logických chyb. Tvrdí, že homosexualita je psychická porucha a absurdně ji srovnává s pedofilií a zoofilií. To vyžaduje tvrdou vědeckou korekci.

1. Mýtus „chybějícího genu“ (Genetika)Argument, že „věda nedefinovala žádný homosexuální gen“, je klasický argumentační klam zvaný Slaměný panák. Věda nikdy jeden gen nehledala. Architektura lidské sexuality je z definice polygenická. Konsorcium vědců (Ganna, A., et al.) provedlo na téměř 500 000 genomech výzkum publikovaný v roce 2019 v prestižním časopise Science, který exaktně dokázal, že sexuální chování je ovlivněno složitou sítí stovek genetických variant a neurovývojových faktorů. Jde o hluboce zakořeněný, biologický fakt.

2. Falešná ekvivalence a Slippery slope (Psychiatrie)Srovnávat konsensuální orientaci s trestnými činy jako pedofilie či nekrofilie je neobhajitelná falešná ekvivalence.

Na tyto nehorázné argumentační fauly a nepochopení biologie byla odeslána druhá zpráva. Jejím cílem bylo oponentovi nastavit zrcadlo nejen v oblasti vědy, ale ukázat mu, že jeho radikální postoje jsou v přímém rozporu s textem katechismu, kterým se na začátku své zprávy zaštiťoval (plné znění):

„Vážený pane [anonymizováno], děkuji Vám za Vaši zprávu a za to, že jste věnoval čas oběma zaslaným článkům. Přečetl jsem si Vaši reakci velmi pozorně. Rozumím tomu, že se z pozice své víry díváte na svět určitou optikou. Musím Vás však upozornit na několik zásadních chyb a logických rozporů, kterých se ve své argumentaci dopouštíte a které nelze přejít mlčením. Zaprvé se musím důrazně ohradit proti Vašemu srovnávání homosexuality či transsexuality s trestnými činy a těžkými patologiemi, jako jsou pedofilie, zoofilie nebo nekrofilie. Z hlediska medicíny, psychologie i prosté logiky jde o naprosto neporovnatelné kategorie. V jednom z textů jsem Vám zaslal i článek týkající se problematiky DSD – tedy reálných případů dětí, které se narodí s nejednoznačnými biologickými a pohlavními znaky. To je čistě biologická, empiricky ověřitelná realita. Nelze ji ignorovat, nelze ji označit za „chorou“ volbu a nelze ji házet do jednoho pytle s kriminálními úchylkami. Odmítat empirická data z endokrinologie a genetiky je samozřejmě Vaše osobní právo, ale reálná fakta tím nezměníte. Co mě ovšem na Vaší odpovědi lidsky i analyticky zaráží nejvíce, není to, že se míjíte s vědou 21. století. Zaráží mě Váš rozpor s Vaší vlastní vírou a s dokumentem, na který se sám odvoláváte. Ve svém textu plošně označujete homosexualitu za „chorou“ a lidi s tímto zaměřením za ty, kteří mají „problém, ze kterého je třeba je dostat“. Katechismus katolické církve (KKC), který by pro Vás jako pro věřícího katolíka měl představovat závazné dogma a pravidlo, se však v článku § 2358 k homosexuálním osobám vyjadřuje zcela jasně: „Proto je třeba je přijímat s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace.“ Z Vaší zprávy bohužel žádná úcta, soucit ani jemnocit necítím. Cítím z ní pouze odsudek. Rád bych se Vás tedy s veškerým respektem zeptal: Cítíte se být nadřazen nad katechismem Vaší vlastní církve? Pokud ignorujete vědu, budiž. Ale jako věřící člověk přece nemáte právo ignorovat a obcházet pravidla vlastního náboženství jen proto, abyste ospravedlnil svůj osobní, ostře vyhraněný názor. Nemám v úmyslu Vás, jakkoliv urazit, ale cítil jsem povinnost na tento hluboký rozpor poukázat. Jistě sám uznáte, že vést další dialog nemá smysl v momentě, kdy neakceptujete objektivní biologická data, a navíc popíráte i základní katechetické pokyny, které sám proklamujete. Tímto považuji celou věc za z mé strany uzavřenou. Na tento e-mail již nemusíte odpovídat, nechávám ho čistě jako podnět k zamyšlení. Přeji Vám vše dobré, Bc. Josef Šédl, DiS.“

Tváří v tvář prokazatelnému rozporu s medicínou, a především se svou vlastní církví, nastupuje u oponenta finální stádium kognitivní disonance. Přichází odpověď, která zcela rezignuje na racionalitu, popírá základní lidskou biologii, a nakonec ústí v absolutní teologický schizmatický odštěp (plné znění):

„Pane Šédl, abyste mě správně pochopili, uvedl jsem to jako příklad, jakým by se to za pár let, a možná v horším případě už za pár měsíců, mohlo zvrtnout, že někteří např. pedofilové si řeknou, že i oni mají gen pedofilie vrozený, že se takoví rodí a proto se jim nesmí odpírat právo na něco, co je pro ně „přirozené“. To jsem uvedl jen jako příklad pro zamyšlení. Pro mě je opravdu směrodatné Desatero, Posvátná Tradice Církve a Písmo Svaté. Dnes je věda nástrojem […] na prosazování jejich agendy. Takovou pofidérní vědu neuznávám, která vychází z jejich pocitů a domněnek a názorů a snů. A dopasovaných nebo novovytvořených pseudoargumentů a definic. Potom skutečná věda v duchu takových „inovátorů“ ztrácí na důvěryhodnosti. To jen jedna poznámka k tomu, co považujete za zásadní chybu v mojí argumentaci. Já si za tím stojím. Nebyla to chyba a nechybí (mi) tam ani logický rozpor. A možná ještě druhá: U každého lidského jedince se dá z DNA každé buňky VŽDY určit, zda se jedná o muže nebo ženu. Může se stát, že se vyskytne nějaká genetická vrozená chyba u 0,00001 % lidstva, ale i u těch se dá jednoznačně určit, zda je to biologicky muž nebo žena. Neexistuje proto nějaké mezipohlaví (třetí pohlaví), či muž/žena v jedné osobě. K homosexualitě jsem zaujal postoj. Opakuji – homosexuálům, kteří chtějí žít podle biblické morálky a Desatera, je třeba jednoznačně podat pomocnou ruku, neodsuzovat je. Ještě je důležité říct, na který Katechismus KC se odvolávám – na ten před 2. vatikánským koncilem, samozřejmě :-) Vůči homosexuálům prosazujícím homosexuální styl života (kteří považují tento styl života za „normální“ pro společnost) opravdu necítím sympatii, soucit ani úctu. To jsou vrahové lidstva. Jejich styl a způsob života je zahubí sám… Nepovažuji nic z Vaší strany za urážlivé. Máte svůj názor, já ten svůj. Vyslovili jsme je. S Pánem Bohem.“

Oponentův manifest odhaluje absolutní odtržení od reality, páchá intelektuální a nakonec i teologickou sebevraždu.

1. Popření základní biologie a endokrinologie

Oponent tvrdí: „U každého lidského jedince se dá z DNA každé buňky VŽDY určit, zda se jedná o muže nebo ženu.“ Zmíněné výjimky omezuje na vymyšlených „0,00001 %“. Toto tvrzení je z hlediska endokrinologie naprostý nesmysl. Věda prokazuje (např. konsenzuální zprávy dětské endokrinologie Hughes et al., 2006, nebo studie prof. Anne Fausto-Sterling), že frekvence DSD stavů zasahuje až 1,7 % populace. Genotyp (DNA) se navíc v mnoha případech zásadně rozchází s fenotypem (tělem):

2. Skutečné znění aktuálního Katechismu: Co církev opravdu říká

Abychom plně pochopili rozsah oponentovy ignorance faktů, musíme uvést přesné a plné znění toho, co aktuálně platný Katechismus katolické církve (promulgovaný Janem Pavlem II. v roce 1992) o homosexualitě skutečně říká:

KKC § 2357: „Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří pociťují výlučnou nebo převážnou pohlavní přitažlivost k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách nabývá velmi rozmanitých podob. Její psychický vznik zůstává z velké části nevysvětlený. Tradice opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako těžkou mravní spoušť, vždy hlásala, že homosexuální úkony jsou svou vnitřní povahou nezřízené. Jsou proti přirozenému zákonu. Zavírají totiž pohlavní úkon před darem života. Nevycházejí z opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě je nelze schvalovat.“

KKC § 2358: „Nemalý počet mužů a žen má hluboce zakořeněné homosexuální sklony. Tato objektivně nezřízená náklonnost je pro většinu z nich zkouškou. Proto je třeba je přijímat s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Tyto osoby jsou povolány naplnit ve svém životě Boží vůli, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži.“

KKC § 2359: „Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Ctnostmi sebeovládání, jež vychovávají k vnitřní svobodě, často s podporou nezištného přátelství, modlitbou a svátostnou milostí mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.“

Zatímco paragraf § 2357 řeší teologii skutků, paragraf § 2358 naprosto jasně a závazně definuje pastorační přístup k samotným osobám – vyžaduje úctu, soucit a absenci diskriminace.

Když je oponent s tímto povinným soucitem konfrontován, místo reflexe provede teologický veletoč: „Ještě je důležité říct, na který Katechismus KC se odvolávám – na ten před 2. vatikánským koncilem, samozřejmě :-)“

Z historického a teologického hlediska jde o fascinující ukázku intelektuální zbabělosti. Jak to tedy se starými katechismy (např. s tzv. Římským katechismem vydaným po Tridentském koncilu v 16. století) skutečně bylo?

Předkoncilní katechismy pojem „homosexuální orientace“ jako takový vůbec neznaly. Moderní koncept vrozené, psychologické či biologické sexuální identity tehdy neexistoval. Tyto historické texty řešily výhradně skutky (hříchy proti 6. a 9. přikázání, smilstvo, sodomii), nikoliv lidskou identitu nebo celoživotní vnitřní sklon.

Teprve s bouřlivým rozvojem moderní psychologie a genetiky ve 20. století musela katolická církev reagovat na nová vědecká fakta. Výsledkem byl právě současný potridentský Katechismus (1992), který zavedl revoluční a nezbytný teologický krok: oddělil vnitřní orientaci (kterou si člověk nevybírá) od skutku. A právě proto, že církev magisteriálně uznala, že si lidé tento sklon nezvolili, musela přidat paragraf § 2358, který explicitně nařizuje úctu, soucit a jemnocit.

Když oponent s úsměvem („:-)“) prchá k předkoncilnímu katechismu, nedělá to proto, že by byl lepším a pravověrnějším teologem. Dělá to čistě proto, že historický katechismus po něm nevyžaduje pastorační soucit a nezná koncept vrozené orientace. Odmítnutím platného Katechismu Jana Pavla II. a útěkem do historie oponent pouze hledá domnělou církevní kličku a alibi pro svou vlastní nenávist. Stává se vlastním papežem. Je to, jako by chirurg odmítal moderní anestezii s tím, že se odvolává na předválečná skripta – ne z úcty k tradici, ale proto, že chce, aby pacient trpěl.

4. Dehumanizace jako konečné stádium

Závěr oponentovy zprávy odhaluje čirou tmu: „Vůči homosexuálům prosazujícím homosexuální styl života (kteří považují tento styl života za „normální“ pro společnost) opravdu necítím sympatii, soucit ani úctu. To jsou vrahové lidstva.“

Když člověku dojdou vědecké i náboženské argumenty, nastupuje dehumanizace oběti. Křesťan, který se zaklíná Desaterem, odepírá lidem lidskost a označuje je plošně za „vrahy lidstva“. Toto není morální teologie. Jde o kognitivní kolaps a destilovanou nenávist.

Střet 21. století se středověkem nemá řešení, pokud jedna strana odmítá akceptovat empirickou realitu. Vědecká zjištění nejsou otázkou teologického hlasování. Pokud člověk tváří v tvář faktům vymýšlí falešné genetické statistiky (0,00001 %), světovou vědu označí za konspiraci a s úsměvem odvrhne učení Jana Pavla II. i plné znění katechismu své vlastní církve jen proto, aby mohl bližního nazvat „vrahem lidstva“, dialog ztrácí smysl. Ne proto, že by empirie nedokázala komunikovat s teologií, ale proto, že s fanatismem mosty stavět nelze.