Psychologie starověku: 20 podobenství, bajek a hádanek Starého zákona

Proroci a mudrci je nepoužívali jen jako hezké pohádky. Byla to jejich psychologická a politická zbraň. Pomocí fiktivního příběhu z běžného života dokázali obejít obranu mocných panovníků, nastavit jim zrcadlo a přimět je vynést soud dřív, než si uvědomili, že v příběhu odsoudili sami sebe. Zde je 20 nejgeniálnějších podobenství, hádanek a divadelních alegorií Starého zákona.

Nejslavnější psychologická past v Bibli. Král David zneužil moc, vzal si cizí ženu a jejího manžela nechal zabít. Prorok Nátan ví, že krále nemůže obvinit přímo. Vymyslí si proto příběh o zloději. Král ho okamžitě odsoudí na smrt – a v té vteřině mu Nátan vmete do tváře, že tím zlodějem je on sám.

„Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Když k němu přišel, řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden bohatý a druhý chudý. Bohatý měl spoustu ovcí a dobytka, ale chudý neměl vůbec nic, jen jedinou malou ovečku, kterou si koupil. Krmil ji a ona u něj vyrostla spolu s jeho dětmi. Jedla z jeho skývy, pila z jeho poháru a spala v jeho náručí. Byla mu jako dcera. K bohatému muži jednou přišel pocestný. Jemu ale bylo líto vzít ze svých vlastních ovcí nebo ze svého vlastního dobytka, aby to připravil pocestnému, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudáka a připravil ji muži, který k němu přišel.““

Tento příběh funguje na stejném principu jako Nátanova ovečka. Izraelský král Achab nedodržel Boží nařízení. Jeden z proroků se převlékne za zraněného vojáka a králi vypráví vymyšlenou historku o svém vlastním selhání v bitvě. Jakmile ho král přísně odsoudí, prorok strhává obvaz a ukazuje mu pravdu.

„Prorok tedy šel a čekal na krále u cesty. Převlékl se a oči si zavázal páskou. Když král projížděl kolem, volal na krále: „Tvůj služebník vytáhl do líté bitvy. Najednou se kdosi odpojil, přivedl mi nějakého muže a řekl: ‚Hlídej tohoto muže! Jestliže uprchne, ručíš za něj vlastním životem, anebo zaplatíš talent stříbra.‘ Tvůj služebník měl ale spoustu práce tu i tam, a ten muž najednou zmizel.“ Izraelský král mu na to řekl: „To je tvůj rozsudek. Sám sis ho určil.“ On si ale rychle strhl pásku z očí a izraelský král poznal, že je to jeden z proroků. Ten mu řekl: „Takto praví Hospodin: ‚Proto žes pustil z ruky muže, kterého jsem propadl zkáze, tvůj život padne za jeho život a tvůj lid za jeho lid.‘““

Jeden z nejstarších literárních útvarů svého druhu na světě. Když si lidé v Sichemu zvolí za vládce krutého vraha, Jotam jim vypráví drsnou bajku o stromech hledajících krále. Ukazuje, že ti nejkvalitnější lidé (oliva, fík) po moci netouží, a tak se vlády obvykle chopí ten nejhorší plevel (trnitý keř).

„Když to oznámili Jotamovi, šel, postavil se na vrchol hory Gerizim, pozvedl hlas a volal k nim: „Slyšte mě, sichemští měšťané, a Bůh vyslyší vás! Stromy se jednou vydaly pomazat nad sebou krále. Řekly olivě: ‚Kraluj nám!‘ Oliva jim ale odpověděla: ‚Mám se vzdát své tučnosti, kterou se uctívají bohové i lidé, a jít se kymácet nad stromy?‘ Stromy tedy řekly fíkovníku: ‚Pojď nám kralovat ty!‘ Fíkovník jim ale odpověděl: ‚Mám se vzdát své sladkosti, svého výborného ovoce, a jít se kymácet nad stromy?‘ Stromy tedy řekly vinné révě: ‚Pojď nám kralovat ty!‘ Vinná réva jim ale odpověděla: ‚Mám se vzdát svého moštu, který obveseluje bohy i lidi, a jít se kymácet nad stromy?‘ Všechny stromy nakonec řekly trnitému keři: ‚Pojď nám kralovat ty!‘ Trnitý keř stromům odpověděl: ‚Jestliže mě opravdu chcete pomazat za krále nad vámi, pojďte a skryjte se v mém stínu! Pokud ne, ať z trnitého keře vyšlehne oheň a sežere libanonské cedry!‘““

Prorok Izajáš skládá podobenství do formy nádherné, ale tragické písně o lásce. Bůh (pěstitel) udělal pro svou vinici (národ) maximum, ale místo lásky a práva sklidil jen útlak a krev (kyselá pláňata). Na tento text přímo navázal Ježíš ve svém podobenství o zlých vinařích.

„Zazpívám svému milému píseň mého milovaného o jeho vinici: Můj milý měl vinici na úrodném úbočí. Zkypřil ji, kamení vybral, ušlechtilou révou ji osázel. Uprostřed ní postavil strážní věž a vytesal v ní vinný lis. Čekal, že vydá dobré hrozny, ona však zplodila pláňata. Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma, a vy, judští mužové, suďte prosím mezi mnou a mou vinicí! Co se ještě mělo pro mou vinici udělat a já to neudělal? Když jsem čekal, že vydá dobré hrozny, jak to, že zplodila pláňata? Nyní vám tedy oznámím, co udělám se svou vinicí: Strhnu její plot, ať je spasena, rozbořím její zeď, ať je zdupána! Udělám z ní pustinu – nebude prořezávána ani okopávána, zaroste bodláčím a trním. Mrakům navíc přikážu, ať na ni neprší. Vinicí Hospodina zástupů je totiž dům Izraele a judští mužové jeho milovanou sadbou. Čekal spravedlnost, a hle, krveprolití, čekal právo, a hle, úpění.“

Nádherné podobenství o rolníkovi, které má lidem vysvětlit Boží chování. Stejně jako oráč neorá pole donekonečna, ale postupuje účelně k setbě, a stejně jako mlátí různé druhy obilí s ohledem na jejich křehkost (aby je nezničil), tak i Boží spravedlnost je přesně dávkovaná, plná ohleduplnosti a dává smysl.

„Naslouchejte, slyšte můj hlas, dávejte pozor, slyšte mou řeč: Oře snad oráč každý den, aby rozséval? Rozrývá a vláčí svou zem napořád? Copak ji neosívá, když urovná její líc? Neseje kopr? Nerozhazuje kmín? Neseje pšenici do řádků, ječmen na vyhrazený kus a špaldu na okraj? Takovému řádu ho učí a tak ho vede jeho Bůh. Kopr se přece nemlátí smykem, přes kmín nejezdí kola vozová; kopr se mlátí holí a kmín se tluče holí. Obilí na chleba se musí rozdrtit, ale nemlátí se donekonečna. Až přes ně přejedou kola a koně, nezůstane rozdrcené. Také to pochází od Hospodina zástupů; jeho plány jsou obdivuhodné a jeho moudrost velkolepá.“

Davidův syn Absolon zabil svého bratra a žil ve vyhnanství. Moudrá žena byla poslána, aby krále Davida přesvědčila k odpuštění. Vymyslela si příběh o svých vlastních synech, který přesně kopíroval královu rodinnou tragédii, a probudila tím v králi otcovskou empatii.

„Žena z Tekoje tedy přišla ke králi, padla tváří k zemi, poklonila se a řekla: „Pomoz, králi!“ Král se jí zeptal: „Co tě trápí?“ A ona řekla: „Jsem vdova, zemřel mi muž. Tvá služebnice měla dva syny. Ti dva se na poli poprali, a protože tam nebyl nikdo, kdo by je odtrhl, jeden udeřil druhého a zabil ho. A teď povstalo proti tvé služebnici celé příbuzenstvo. Prý: ‚Vydej nám toho otcovraha! Zastřelíme ho za život jeho bratra. Tak zničíme i dědice!‘ Chtějí uhasit můj poslední žhavý uhlík. Můj muž tak nezanechá na tváři země žádné jméno ani potomstvo.““

Tvrdá a nadčasová satira na povrchnost lidské společnosti. Záchrana celého města moudrým chudákem nikoho nezajímá a lidé na něj hned zapomenou jen proto, že chudý člověk nemá společenský status. Lidé uctívají bohatství více než záchranu života.

„Zaujalo mě také toto poučení o moudrosti pod sluncem. Jevila se mi jako veliká: Bylo jedno malé město a v něm jen málo mužů. Přitáhl na ně mocný král, oblehl je a postavil proti němu mohutné valy. Našel se tam ale chudý moudrý muž, který by to město svou moudrostí zachránil. Nikdo si ale na toho chudáka ani nevzpomněl! Řekl jsem si tedy: Moudrost je sice lepší nežli síla, moudrostí chudáka se ale pohrdá a na jeho slova nikdo nedbá.“

Ezechielova mistrovská geopolitická satira v maskování. První orel (Babylon) přesadil révu (izraelského krále). Réva se ale z touhy po moci nakloní k druhému orlu (Egyptu). Podobenství jasně vzkazuje, že i porušení smlouvy se svým utlačovatelem je hříchem zrady, který povede ke zkáze.

„Synu člověka, předlož domu Izraele hádanku a vyprávěj jim podobenství: Takto praví Panovník Hospodin: Veliký orel s velkými křídly a dlouhými perutěmi, hustě opeřený a pestře zbarvený, přiletěl na Libanon. Vzal vrcholek cedru, ulomil nejvyšší z jeho výhonků a odnesl jej do kupecké země; do města obchodníků jej uložil. Potom vzal sazenici z té země a zasadil ji na úrodném poli. Zasadil ji u hojných vod, jako se sází vrba. Vyrašila a stala se z ní rozložitá, ale nízká réva. Její větve se pnuly k němu a její kořeny byly pod ním. Tak se z ní stala réva, jež hnala do větví a vyháněla ratolesti. Byl tu ale ještě jeden veliký orel s velkými křídly a hustým peřím. A hle, ta réva k němu od záhonů, kde byla zasazena, natáhla své kořeny a pnula k němu své větve, aby ji zavlažoval! Přitom byla zasazena na dobrém poli u hojných vod, aby hnala do větví, nesla ovoce a byla z ní nádherná réva. Řekni jim: Takto praví Panovník Hospodin: Bude se jí dařit? Cožpak ten první nevytrhá její kořeny a neotrhá její ovoce, takže uschne? Všechny její čerstvé lístky uschnou. Nebude potřeba silné paže ani mnoha lidí, aby ji vytrhli i s kořeny. Hle, byla zasazena – bude se jí však dařit? Cožpak nadobro neuschne, až ji zasáhne východní vítr? Uschne přímo na záhonech, kde vyrašila!“

Podobenství o zkorumpovaných králích. Lvice (židovský národ) si vychovala lvíčata (panovníky), kteří se stali dravými diktátory ničícími vlastní lid. Jejich krutost však nakonec způsobí, že skončí v klecích okolních supervelmocí.

„Zpívej žalozpěv o izraelských knížatech: Co byla tvá matka? Lvice mezi lvy! Ležela mezi lvíčaty, mláďata chovala. Jedno ze svých mláďat odchovala, až z něj byl mladý lev. Naučil se trhat kořist, i lidi požíral. Uslyšely o něm národy, a chytil se do jejich jámy; na řetězech ho odvedli do egyptské země. Když lvice viděla, že její naděje zklamala a zhroutila se, vzala jiné ze svých mláďat a udělala z něj mladého lva. Procházel se mezi lvy, už z něj byl mladý lev. Naučil se trhat kořist, i lidi požíral. Rozbořil jejich paláce a města obracel v trosky. Od řevu toho lva se děsila celá zem i všechno v ní. Vytáhly proti němu národy, kraje ze všech stran; roztáhly na něj svou síť a chytil se do jejich jámy. Strčili ho do klece, na řetězech ho odvedli; přivedli ho k babylonskému králi. Tam ho vsadili do vězení, aby jeho řev už nezněl na horách Izraele.“

Vysoká diplomacie formou krátké urážky. Arogantní judský král Amaciáš vyhlásil válku mocnému králi Jóašovi. Ten mu neodpověděl dopisem, ale poslal mu toto zesměšňující bajkové zhodnocení situace.

„Izraelský král Jóaš ale judskému králi Amaciášovi vzkázal: „Libanonský bodlák vzkázal libanonskému cedru: ‚Dej svou dceru mému synovi za ženu!‘ Vtom šla kolem libanonská divá zvěř a ten bodlák rozdupala.““

Hádanky (chidah) fungovaly ve starověku jako intelektuální výzvy. Samson po zabití lva najde v jeho zdechlině včelí med a svou zkušenost zformuje do nesmírně provokativního rýmu.

„„Dám vám hádanku,“ řekl jim Samson. „Máte sedm dní hostiny na to, abyste mi ji rozluštili. Když na ni přijdete, dám vám třicet lněných košil a třicet svátečních šatů. Když mi ji ale nebudete umět vysvětlit, dáte třicet košil a třicet svátečních šatů vy mně.“ „Povídej hádanku, ať si ji poslechneme,“ řekli mu. Řekl jim tedy: „Z jedlíka vyšel pokrm, ze siláka vyšla sladkost.“ Tři dny tu hádanku nemohli rozluštit.“

Bůh posílá Jeremjáše na exkurzi do řemeslné dílny. Práce hrnčíře s hlínou se stává vizuálním podobenstvím: i když se člověk (nádoba) v životě úplně pokazí a zbortí, Bůh ho dokáže na kruhu znovu prohníst a vytvořit z něj novou nádobu.

„Slovo, které Jeremjáš dostal od Hospodina: „Vstaň a sejdi do hrnčířova domu; tam k tobě promluvím.“ Sešel jsem tedy do hrnčířova domu, a hle – právě něco tvořil na hrnčířském kruhu. Když se mu nádoba, kterou z hlíny tvořil, v rukou nepovedla, udělal z ní zase jinou nádobu, jak to hrnčíři dělají. Vtom ke mně promluvilo slovo Hospodinovo: „Dome izraelský, copak s vámi nemohu naložit jako tento hrnčíř? praví Hospodin. Hle – jako je hlína v rukou hrnčíře, tak jste vy v mých rukou, dome izraelský!““

Bůh přikáže prorokovi doslova zničit vlastní drahocenné oblečení. Tento rozpadlý a nepoužitelný opasek ukazuje lidem na ulici, jak dopadne jejich vlastní arogance – bez spojení s Bohem se stanou neužitečným cárem.

„Takto ke mně promluvil Hospodin: „Jdi a kup si lněný pás. Přepaž se jím, ale nenamáčej ho ve vodě.“ Koupil jsem tedy podle Hospodinova slova pás a přepásal se jím. Potom ke mně promluvilo slovo Hospodinovo podruhé: „Vezmi ten pás, co sis koupil a máš na sobě, vstaň a jdi k Eufratu a schovej ho tam do skalní pukliny.“ Šel jsem tedy a schoval jej u Eufratu, jak mi Hospodin přikázal. Po mnoha dnech mi pak Hospodin řekl: „Vstaň a jdi k Eufratu a vezmi odtud ten pás, který jsem ti tam přikázal schovat.“ Šel jsem tedy k Eufratu, hrabal jsem a vzal ten pás z místa, kam jsem ho schoval. A hle – ten pás byl zničený; nehodil se vůbec k ničemu. Vtom ke mně promluvilo slovo Hospodinovo: „Takto praví Hospodin: Přesně takhle zničím pýchu Judy i nesmírnou pýchu Jeruzaléma. Tento zkažený lid, který se vzpírá slyšet má slova, který se řídí zarputilostí vlastního srdce a chodí za cizími bohy, aby jim sloužili a klaněli se jim, dopadne jako tento pás, jenž se nehodí vůbec k ničemu! Jako totiž pás lne k lidským bedrům, tak jsem k sobě nechal lnout celý dům Izraele a celý dům Judy, praví Hospodin, aby byli mým lidem, mým jménem, chválou a slávou. Oni ale neposlouchali.““

Tvrdé podobenství pronesené v obleženém městě. Hrnec je Jeruzalém, maso a kosti jsou obyvatelé zasažení blížící se hrůzou obležení od Babylonské armády. Text byl koncipován jako provokativní říkanka.

„Předlož tomu vzpurnému plemeni podobenství. Řekni jim – Takto praví Panovník Hospodin: Postav hrnec, postav ho a nalej do něj vodu! Naházej do něj kusy masa, jen ty nejlepší – stehno i plec – nejlepšími kostmi jej naplň. Vezmi to nejlepší ze stáda, hranici dříví pod ním narovnej, ať to maso v hrnci vře a kosti se v něm vaří!“

Bůh používá obyčejné jídlo, aby vysvětlil lidem složitou budoucnost národa. Vyhnanci v Babylonu paradoxně přestavují vynikající fíky plné naděje (oni přežijí a obnoví zemi), zatímco elita, která zůstala pohodlně v Jeruzalémě a arogantně odmítá kapitulaci, se stala fíky shnilými k nepožití.

„Hospodin mi ukázal vidění: Hle, před Hospodinovým chrámem stály dva koše fíků. (Bylo to poté, co babylonský král Nebukadnesar odvedl do exilu z Jeruzaléma do Babylonu judského krále Jekonjáše, syna Joakimova, s judskými velmoži, tesaři a kováři.) V jednom koši byly velmi dobré fíky, jaké bývají z první sklizně; ve druhém koši byly fíky velmi špatné, tak špatné, že se nedaly jíst. Hospodin mi řekl: „Co vidíš, Jeremjáši?“ „Fíky,“ odpověděl jsem. „Ty dobré jsou velmi dobré a ty špatné jsou velmi špatné, tak špatné, že se nedají jíst.“ Vtom ke mně promluvilo slovo Hospodinovo: „Takto praví Hospodin, Bůh Izraele: Jako na tyto dobré fíky, tak pohlédnu s přízní na judské vyhnance, které jsem z tohoto místa poslal do babylonské země. S přízní na ně pohlédnu a přivedu je zpět do této země. Znovu je vybuduji a nestrhnu, znovu je zasadím a nevytrhnu. Dám jim srdce, aby mě znali, že já jsem Hospodin. Budou mým lidem a já budu jejich Bohem, neboť se ke mně navrátí celým srdcem. S oněmi špatnými fíky, tak špatnými, že se nedají jíst, však naložím takto, praví Hospodin: Podobně naložím s judským králem Sedechiášem i s jeho velmoži, s pozůstatkem Jeruzaléma – jak s těmi, kdo zůstali v této zemi, tak s těmi, kdo bydlí v Egyptě. Vydám je napospas hrůze a zkáze ve všech královstvích země. Způsobím, že budou potupou a příslovím, posměškem i kletbou na všech místech, kam je rozeženu. Pošlu na ně meč, hlad a mor, dokud nebudou dočista vyhlazeni ze země, kterou jsem dal jim a jejich otcům.““

Pýcha vyvolenosti je v tomto podobenství zničena obyčejnou biologií. K čemu je dřevo révy? Není to ani dub, ani cedr. Pokud nedává ovoce, nedá se z něj dokonce ani nic vyrobit, slouží jen jako obyčejné palivo.

„Dostal jsem slovo Hospodinovo: „Synu člověka, v čem je dřevo vinné révy lepší než jakákoli větev na stromech v lese? Dá se z něj vzít kus dřeva a něco z něj vyrobit? Dají se z něj udělat aspoň kolíky, na které se něco pověsí? Hle, dává se napospas ohni. Když oheň sežere oba jeho konce a prostředek ohoří, bude se pak hodit k nějaké práci? Hle, k ničemu se nehodí, ani když je ještě vcelku; tím méně se z něj bude dát něco vyrobit, až je sežere a sežehne oheň!““

Další alegorie zničení. Matka réva zosobňuje padající království plné bohatství, které spálila sama neschopnost vlastních výhonků (vůdců).

„Tvá matka byla jako réva ve tvé vinici, na břehu zasazená. Byla plodná a větvila se díky hojným vodám. Měla pevné větve, pro krále vhodné na žezla. Rostla vysoko vzhůru až mezi oblaka, zářila svou výškou v hustém větvoví. Byla však vytržena v hněvu, svržena k zemi. Východní vítr ji vysušil, plody z ní opadaly, její pevné větve uschly, sežral je oheň. Nyní je přesazena na poušť, do vyprahlé a žíznivé země. Oheň vyšlehl z jednoho jejího proutku, sežral její pruty i plody. Nezůstala na ní žádná pevná větev, vhodná pro krále na žezlo. Toto je žalozpěv a bude sloužit jako žalozpěv.“

Nejslavnější a nejmocnější vizuální podobenství Starého zákona. Ztvárňuje národ zničený depresemi a absolutní beznadějí. Suché kosti na poušti se však silou Božího Ducha mění v obnovené tělo – jde o poselství naděje z mrtvého bodu.

„Spočinula na mně ruka Hospodinova. V Hospodinově Duchu mě vyvedl a postavil mě doprostřed údolí, které bylo plné kostí. Provedl mě křížem krážem kolem nich. Na dně toho údolí jich leželo obrovské množství a byly úplně vyschlé. Zeptal se mě: „Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, to víš ty.“ Tehdy mi řekl: „Prorokuj o těchto kostech a řekni jim: Suché kosti, slyšte slovo Hospodinovo! Takto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás vložím ducha, abyste ožily. Dám na vás šlachy, pokryji vás masem a potáhnu vás kůží. Vložím do vás ducha, abyste ožily, a poznáte, že já jsem Hospodin.“ A tak jsem prorokoval, jak jsem dostal přikázáno. Zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk. Hle – rachot, a kosti se začaly spojovat, kost k příslušné kosti! Díval jsem se a hle, objevily se na nich šlachy, narostlo maso a potáhla je kůže, ale nebyl v nich duch. Tehdy mi řekl: „Prorokuj k duchu. Prorokuj, synu člověka, a řekni mu – Takto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a dechni na tyto zabité, ať ožijí!“ Prorokoval jsem tedy, jak mi přikázal. Jakmile do nich vešel duch, ožili a postavili se na nohy – byl jich obrovský, nesmírný zástup. Potom mi řekl: „Synu člověka, tyto kosti jsou celý dům Izraele. Hle, co říkají: ‚Naše kosti vyschly, naše naděje je ztracena, jsme odříznuti!‘ Proto prorokuj a řekni jim – Takto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby! Vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, tehdy poznáte, že já jsem Hospodin. Vložím do vás svého Ducha, abyste ožili, a dám vám odpočinout ve vaší vlastní zemi. Tehdy poznáte, že já Hospodin jsem to řekl i splnil, praví Hospodin.““

V této alegorické performanci představují pasoucí se ovce národ určený na porážku a dvě hole v rukou pastýře jsou pouty bratrství a jednoty. Zlomení holí a potupný plat 30 stříbrných (které mnohem později hrál roli u Jidáše) tvoří hlubokou proroctví o lhostejnosti.

„Pásl jsem tedy ovce určené na porážku, ten nejubožejší dobytek. Vzal jsem si na to dvě hole; jednu jsem nazval Přízeň a druhou Pouto, a tak jsem to stádo pásl. Během jediného měsíce jsem se zbavil tří pastýřů. Stádo se mi hnusilo a ani oni mě nemohli vystát. Tehdy jsem řekl: „Už vás nebudu pást. Co umírá, ať umře, co hyne, ať zhyne, a ty, co zbydou, ať se sežerou navzájem!“ Vzal jsem svou hůl Přízeň a zlomil ji na znamení zrušení smlouvy, kterou jsem s tím vším lidem uzavřel. A když byla toho dne zrušena, ten nejubožejší dobytek, který se mě držel, poznal, že to bylo slovo Hospodinovo. Řekl jsem jim: „Chcete-li, dejte mi mou mzdu; a pokud ne, nechte si ji.“ A tak mi odvážili mou mzdu – třicet stříbrných. Hospodin mi ale řekl: „Hoď to hrnčíři – tu slavnou cenu, jíž mě ocenili!“ Vzal jsem tedy těch třicet stříbrných a hodil je v Hospodinově domě hrnčíři. Potom jsem zlomil svou druhou hůl Pouto na znamení zrušení bratrství mezi Judou a Izraelem.“

Pravděpodobně ta nejkrásnější, nejpoetičtější a zároveň nesmírně melancholická alegorie z celého starověku. Autor přirovnává postupně chátrající a stárnoucí lidské tělo k rozpadajícímu se domu (oči jako tmavnoucí okna, uši jako zavřené dveře na ulici). Jde o famózní existenciální zhodnocení pomíjivosti lidského života.

„Pamatuj na svého Stvořitele, dokud jsi mladý, než přijdou zlé dny a přiblíží se roky, o kterých řekneš: „Nestojím o ně.“ Než se zatmí slunce, měsíc, hvězdy, světlo a po dešti se vrátí mraky; v ten den se roztřesou strážcové domu a muži síly se sehnou, ustane práce těch, co melou, neboť jich ubude; zatmí se těm, co se dívají z oken, a zavřou se dveře na ulici. Ztiší se hukot mlýnského kamene, každý ptáček ho ale probudí, písně však všechny utichnou. Bude se bát jakékoli výšky, úlek na něj bude čekat na cestě, mandlovník zatím rozkvete, kobylka ztěžkne a touha pomine, neboť se člověk bere do věčného domu, odkud ho přijdou oplakat na náves. Pamatuj na něj, než se přetrhne stříbrný provaz a zlatá mísa se rozbije, než se roztříští džbán u pramene a kolo u studny se rozláme, než se prach vrátí do země, kde býval, a duch se vrátí k Bohu, jenž ho dal.“