Článek
Stál v jeho pracovně odjakživa – zaprášený, s oprýskanými kovovými rohy a vybledlými iniciálami, které se sotva daly přečíst.
Jako děti jsme se na něj dívali se zvědavostí, ale nikdy jsme se ho neodvážili dotknout. Děda nám vždy říkal:
„Do toho kufru se nedívejte. Nikdy. Až přijde čas, pochopíte proč.“
Jenže čas běžel, děda zestárl a nakonec odešel. A my zůstali se spoustou otázek. A s tím kufrem.
Zákaz, který lákal
Po dědově pohřbu jsme se sešli v jeho domě, abychom vyklidili jeho věci. Bylo to zvláštní – procházet jeho knihy, jeho oblečení, jeho staré dýmky. Každá věc nesla jeho otisk, jeho vzpomínky. Ale ten kufr… Ten tam pořád stál.
„Otevřeme ho?“ navrhl můj bratr David.
Chvíli jsme mlčeli. Bylo to proti dědovu přání. Ale zároveň… proč by nemohl být otevřený?
Podívali jsme se po sobě. A pak jsem natáhla ruku a pomalu otočila starým kovovým zámkem.
Zaklaplo to.
Víko se lehce pootevřelo, jako by bylo připravené vydat svá tajemství.
A my se podívali dovnitř.
Obsah, který nedával smysl
V první chvíli kufr vypadal obyčejně. Staré fotografie, několik zažloutlých dopisů, nějaké dědovy poznámky. Jenže když jsme začali vytahovat věci jednu po druhé, atmosféra v místnosti se změnila.
Nejdřív tam byly noviny. Ale ne jen tak ledajaké – šlo o výtisky s datem z budoucnosti. Titulky hlásaly události, které se ještě nestaly. A když jsme se zadívali pozorně, zjistili jsme, že některé už se skutečně staly – přesně tak, jak bylo napsáno.
Pak tam byla dědova fotka. Ale ne stará. Byla nová. Vypadal na ní stejně jako před svou smrtí, jen stál na místě, které jsme nepoznávali. V pozadí byla budova, která v našem městě ještě neexistovala.
A pak tam byl sešit.
Dědův deník… z budoucnosti?
V sešitu byl dědův rukopis. O tom jsme nepochybovali. Ale zápisky začínaly něčím zvláštním:
„Pokud tohle čtete, znamená to, že jsem už pryč. A že jste neuposlechli mé varování.“
Zatajila jsem dech. Otočila stránku.
„Nebudu vám vysvětlovat, odkud ten kufr pochází, protože byste mi stejně nevěřili. Stačí, když pochopíte, že některé věci by měly zůstat skryté. Před časem jsem udělal chybu – podíval jsem se tam, kam jsem neměl. A teď už vím, že čas není tak pevný, jak si myslíme.“
Co to znamenalo? O čem to mluvil?
Se zatajeným dechem jsme listovali dál. Každá stránka obsahovala datum – a dědovy poznámky o událostech, které se teprve měly stát.
A pak jsme narazili na zápis, který nám zastavil srdce.
Bylo na něm dnešní datum. A pod ním jen tři slova.
„Oni už jdou.“
Něco bylo špatně
Zamrazilo mě. Ohlédla jsem se přes rameno, jako bych snad čekala, že někdo bude stát za mnou. David zavřel deník a ztěžka polkl.
„Co to sakra znamená?“ zašeptal.
Než jsem mohla odpovědět, v domě se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
Otočili jsme se tím směrem.
Zaklepání se ozvalo znovu. Tentokrát hlasitější.
Bylo něco po půlnoci. Nikdo nás nemohl přijít navštívit. Nikdo by tu neměl být.
A přesto… někdo tam byl.
Vyměnili jsme si pohledy a pomalu se postavili. Dveře vedly přímo do chodby. Nikdo z nás se neodvážil přiblížit.
A pak… se klika začala pomalu pohybovat.
Zanechané varování
Srdce mi divoce tlouklo. Zadržela jsem dech a pevně sevřela zápisník v ruce.
A pak… nic.
Zvuky ustaly. Klika se vrátila do původní polohy. Všechno ztichlo.
Dlouhou chvíli jsme stáli nehybně, neschopni se pohnout. A pak David pomalu vykročil ke dveřím.
Po několika vteřinách je otevřel.
Chodba byla prázdná.
Ale na zemi ležel kus papíru.
David ho zvedl a rozložil.
Jediná věta.
„Některé kufry by měly zůstat zavřené.“
Co jsme vlastně našli?
Tu noc jsme kufr zavřeli a zamkli. A druhý den jsme ho spálili. Neměli jsme odvahu se tím dál zabývat. Jenže otázky zůstaly.
Kde děda k tomu kufru přišel? Jak mohl znát události, které se teprve stanou? A kdo – nebo co – stálo té noci za dveřmi?
Nikdy jsme na to nepřišli. A už jsme to ani nechtěli vědět.
Ale jedno bylo jisté.
Děda měl pravdu.
Některé věci je lepší nechat skryté.
