Článek
Říkalo se o ní, že je podivínka, ale barák byl v dobrém stavu, cena skvělá a čtvrť klidná. My dva a náš roční syn jsme se tam vešli jako ulití.
Nový začátek. Větší prostor. Klid.
Až na půdu.
První týdny jsme tam ani nelezli. Měli jsme jiné starosti – přebalování, noční vstávání, adaptace. Ale pak jednou odpoledne, když malý konečně spal a já hledala, kam uklidit sezónní věci, jsem se odvážila nahoru.
Vůně starého dřeva. Šero. Vzduch suchý, ale ne zatuchlý. V rozích pavučiny. Klasika. Ale uprostřed…
dětská postýlka.
Starší, dřevěná, s oloupaným nátěrem a ručně vyšívaným nebesem. Někdo si s ní dal práci. Ale byla pokrytá prachem, jako by se jí nikdo roky nedotkl.
Zavolala jsem manžela.
„Hele, věděli jsme, že tu něco nechala, ale proč by tu zůstala tahleta věc?“
Zkoumali jsme ji. Nebyla rozbitá. Ani zamčená. Jen prostě… tam byla.
A vedle ní malá skříňka. Uvnitř pár dětských věcí – obleček, chrastítko, a pak dopis.
Ruční písmo. Rozklepané, staré.
„Nikdo se o něm nesmí dozvědět. Nechali jsme ho jít. Je to tak lepší.“
Pod tím jen iniciály: „M. H.“
Zastavilo se mi srdce. Seděla jsem tam v prachu a dívala se na postýlku, na dopis, a hlavou mi běželo:
Bylo tu někdy jiné dítě?
Co to znamená – nechali jsme ho jít?
Začali jsme pátrat. Zkusili jsme kontaktovat dceru původní majitelky domu, paní Holoubkové. Nejdřív nechtěla mluvit, ale pak, možná z výčitek, souhlasila se schůzkou.
Sešli jsme se v kavárně. Byla o deset let starší než já, působila klidně – do chvíle, než jsem zmínila půdu.
„Postýlka tam pořád je?“
Přikývla jsem.
Ztichla. A pak řekla:
„Měla jsem bratra. Staršího. Nikdy se o něm nemluvilo. Jen jednou jsem slyšela, jak si máma v noci povídá sama se sebou. Říkala: ‚Byl to jen jeden den. Ale nikdy nezmizel.‘“
Ukázala nám rodinné album. Všechny fotky – jen ona a rodiče. Nikde žádný chlapec. Ani novorozenec. Prázdno.
Až po pár týdnech nám poslala starou obálku s jedinou fotkou. Černobílou.
Mladá paní Holoubková, drží novorozeně. Není jí víc než šest let. Dítě má zavřená očka. Je zabalené do deky.
Na zadní straně bylo napsáno: „Matěj – 1984. Jeden den.“
Paní Holoubková nikdy nešla do detailu. Řekla jen:
„Maminka to nedokázala pustit. Celý život měla pocit, že ho někde odložila, že na něj zapomněla. Nechtěla, aby se na něj zapomnělo. Proto ta postýlka. Proto věci. Ale nikdy o něm nemluvila. Ani se mnou. Ani s nikým.“
Dnes je ta postýlka pořád na půdě. Oprášili jsme ji. A i když náš syn z ní už dávno vyrostl, neodvážíme se ji vyhodit.
Ne z pověry. Ale z úcty. K malému Matějovi, který tady možná byl jen jeden den. Ale někdo ho miloval tak silně, že na něj nezapomněl ani po čtyřiceti letech.
A my taky ne.
