Článek
Ale je tam. V očích, v hlase, v tom, jak dlouho přemýšlíš, než zvedneš telefon.
Tělo to ví první
Někdy si myslíš, že všechno zvládáš. Ale pak tělo začne vypínat. Bolí tě hlava, záda, žaludek. Nemáš sílu vstát. Jsi podrážděná, i když k tomu není důvod. Tělo ví dřív než hlava, že už je toho moc.
Mentální únava, kterou nevidíme
Fyzická únava je společensky přijatelná. Ale říct „už nemůžu psychicky“ je stigma. A tak se přetvařujeme. Chodíme do práce. Odpovídáme na zprávy. A uvnitř jen doufáme, že přijde víkend. Že si konečně vydechneme. Ale často si nevydechneme nikdy.
Nepotřebuješ důvod, abys byla unavená
Kolikrát jsme sami sobě řekli: „Nemáš právo být unavená, jiní mají horší problémy.“ Jenže únava se neřídí soutěží o největší utrpení. Je to signál. Tělo i duše říkají: „Zpomal. Zastav. Poslouchej.“
Mluvme o tom
Potřebujeme si dovolit být unavení. Potřebujeme si přestat hrát na to, že jsme v pohodě. Únava není selhání. Únava je důsledek. Života, který je často příliš. A který si málokdy dovolíme opravdu žít v tempu, které zvládneme.
Tak mluvme o únavě. Ne jako o slabosti, ale jako o pravdě. Protože někdy není třeba „to rozchodit“. Někdy je třeba jen si sednout. Zavřít oči. A chvíli prostě být.
