Článek
Staré lyže, opotřebované kufry, pavučiny, zaprášené regály, které kdysi patřily ještě mým prarodičům.
Nikdy jsme ho pořádně neuklízeli – až do chvíle, kdy jsme se rozhodli z něj udělat dílnu.
Třetí den stěhování, kdy už jsme si mysleli, že nás nic nepřekvapí, jsme ji objevili. Byla zasunutá hluboko za starou skříní, přikrytá hadrem a špinavým igelitem.
Nevypadala nijak zvláštně – obyčejná kartonová krabice, svázaná provazem.
Až na ten nápis. Červenou fixou, třesoucím se rukopisem:
„Neotvírat. Nikdy.“
Stáli jsme nad ní mlčky.
„To je fór?“ zeptal se manžel.
Já jen zavrtěla hlavou. Bylo na tom něco vážného. Nápis nebyl dramatický, spíš zoufalý. Ne jako výhrůžka – spíš prosba.
Rozvázali jsme provaz, protože samozřejmě – člověk nikdy neposlechne, když se mu řekne „nikdy“.
Uvnitř byly tři věci.
- Malý, kožený deník.
- Starý klíč.
- Fotografická obálka – a uvnitř patnáct stejných fotek.
Zachycovaly něco jako sklep. Náš sklep. Ale o desítky let starší. Jiný regál, jiné věci. A vždy stejný detail v rohu: postava. Nejasná silueta, jako by focená dlouhou expozicí. Rozmazaná, ale zřetelně lidská.
Na každé z fotek blíž a blíž k objektivu.
Ztuhla jsem. Něco na těch fotkách působilo… osobně. Nepřirozeně.
Otevřeli jsme deník. Patřil praprastrýčkovi, o kterém se v rodině mluvilo jako o „tom, co to neměl v hlavě v pořádku“.
Psával o tom, že „něco“ žije pod domem. Že ho to pozoruje skrz stěny. Že to vyjde jen tehdy, když se o něm mluví.
Poslední zápis:
„Jestli to někdo čte, už ví. Prosím – nehledej ho. A hlavně nikdy nedávej klíč do starých dveří u komína.“
Dveře u komína?
V rohu sklepa byly zabetonované staré panty.
Nejdřív jsme chtěli zavolat někoho, kdo se vyzná ve starých domech. Ale… něco nám v tom bránilo. Strach, zvědavost, pocit, že jsme otevřeli něco, co mělo zůstat zapomenuté.
Krabici jsme znovu zabalili.
Dnes stojí v podkroví. A každou noc máme pocit, že z podlahy něco klepe.
