Článek
Dcera do někoho lehce ťukla vozíkem a okamžitě spustila: „Promiňte, omlouvám se, já nechtěla, je to moje chyba.“ Řekla to rychle, skoro vystrašeně. Žena se usmála, mávla rukou, že se nic nestalo. Já taky. V tu chvíli mi to přišlo přehnané, ale ne nebezpečné.
Jenže pak se to opakovalo.
Omlouvala se lidem, kteří do ní narazili. Omlouvala se, když se zeptala na cestu. Omlouvala se, když si někdo vedle ní povzdechl. A pokaždé stejným tónem – jako by předem čekala trest.
„Víš, že se nemusíš pořád omlouvat?“ řekla jsem jí jednou cestou domů.
Přikývla. „Já vím. Jenom… pro jistotu.“
Ta dvě slova mi zůstala v hlavě celý den.
Doma se chovala jinak. Tichá, opatrná, pečlivá. Snažila se nezabírat místo, nemluvit nahlas, nepřekážet. Když se něco rozbilo, okamžitě se omluvila, ještě než jsem stihla otevřít pusu. Jako by čekala, že přijde výčitka.
Večer jsem si k ní sedla na postel a zeptala se jí, kdy má pocit, že se musí omlouvat nejvíc.
„Když někdo kouká jinak,“ odpověděla.
„Jak jinak?“
„Když se mračí. Nebo mlčí.“
Byla na to příliš malá, aby tohle měla zpracované sama.
Postupně, po malých kouscích, ze sebe dostala, co se dělo ve škole. Nešlo o jednu událost. Šlo o opakující se situace s dospělým, který měl „udržovat pořádek“. Neřval. Netrestal fyzicky. Jen dával jasně najevo, že každé vybočení je problém. Každá otázka zdržuje. Každá chyba obtěžuje.
„Když jsem se omluvila hned,“ řekla, „bylo to lepší.“
To slovo – lepší – znamenalo, že nebyla ignorovaná. Že nebyla označená jako potíž. Že nebyla vidět.
A já jsem pochopila, že se nenaučila slušnosti. Naučila se obranný mechanismus.
Omluva se pro ni stala způsobem, jak se chránit.
Druhý den jsem šla do školy. Ne s výčitkami, ale s konkrétními příklady. S větami, které moje dítě používá. S otázkou, proč má pocit, že její existence je obtěžující.
Nebylo to jednoduché. Slyšela jsem slova jako „přecitlivělá“, „hodná holka“, „ona si to tak bere“. Ale také jsem slyšela ticho. A v tom tichu bylo přiznání, že něco není v pořádku.
Dnes se dcera omlouvá méně. Ne hned. Ne automaticky. Někdy se zastaví a nadechne. A řekne: „To nebyla moje chyba.“
A pokaždé, když to slyším, vím, že jsme zachytily něco dřív, než by se z toho stal její způsob života.
Protože dítě by se nemělo omlouvat za to, že zabírá prostor.
A dospělí by nikdy neměli učit děti, že je bezpečnější zmizet, než být vidět.
