Článek
Bylo to její číslo.
Číslo mé sestry.
Sestry, která před deseti lety beze stopy zmizela.
Zmizela bez jediné stopy
Měla jsem starší sestru, Terezu. Byla to nejmilejší a nejveselejší osoba, jakou jsem znala. Všichni ji měli rádi – učitelé, sousedé, spolužáci.
A pak jednoho dne prostě zmizela.
Nikdo nevěděl, co se stalo.
Žádné stopy, žádné svědky, žádné vzkazy.
Policie pátrala měsíce, naši rodiče obvolali všechny nemocnice a známé.
Ale nic.
A tak jsme se museli smířit s tím, že se už nikdy nevrátí.
A pak, po deseti letech, přišla ta zpráva.
„Kde jsi?“
Když jsem viděla její jméno na obrazovce telefonu, myslela jsem, že se mi to jen zdá.
Prsty se mi třásly, když jsem rozklikla zprávu.
Bylo v ní jen jediné slovo:
„Kde jsi?“
Zírala jsem na displej s pocitem čiré hrůzy.
Tohle nemohla být ona.
Nemohla.
Nebo ano?
Po deseti letech mlčení?
Rychle jsem napsala odpověď:
„Terezo? To jsi ty?!“
Ticho.
Žádná reakce.
Srdce mi bušilo, prsty se mi potily.
A pak přišla další zpráva.
„Najdi mě.“
Nic víc.
Žádné vysvětlení, žádné podrobnosti.
Jen dvě slova.
A já věděla, že tohle nemohu ignorovat.
Musela jsem zjistit pravdu.
Rychle jsem zavolala rodičům.
„Mami… dostala jsem zprávu od Terezy!“ vykřikla jsem.
Ticho.
Pak se ozval její zkroušený hlas:
„Terezo…? To není možné…“
A pak telefon otec vzal matce z ruky.
„Okamžitě na nic neodpovídej a zavolej policii,“ řekl mi ostře.
„Ale—“
„Teď hned, Kláro!“
Ale já jsem ho neposlechla.
Protože v tu chvíli mi přišla další zpráva.
A tentokrát to byl odkaz na polohu.
Opuštěná chata v lese
Byla to adresa někde za městem.
Stará chata uprostřed lesa.
A já měla jen dvě možnosti:
- Ignorovat to a zavolat policii.
- Jet tam sama a zjistit pravdu.
A protože jsem hloupá a tvrdohlavá, rozhodla jsem se pro možnost číslo dvě.
Sebrala jsem klíče od auta a vyrazila.
Celou cestu jsem měla husí kůži.
Byla už tma, silnice prázdné.
A když jsem dojela na místo, zatajil se mi dech.
Vešla jsem dovnitř…
Chata vypadala opuštěná.
Okna rozbitá, dveře půl otevřené.
Vzduch byl cítit vlhkostí a prachem.
Otevřela jsem dveře a vstoupila.
V místnosti bylo jen stará pohovka a stůl.
A na tom stole…
Ležel telefon.
Pomalými kroky jsem k němu došla.
Byl zapnutý.
A když jsem se podívala na obrazovku, zmrzla jsem hrůzou.
Byla tam otevřená rozeslaná zpráva.
A odesílatel?
Já.
Zírala jsem na to s otevřenou pusou.
A pak se za mnou ozvaly kroky.
Konec? Nebo začátek?
Rychle jsem se otočila.
A tam někdo stál.
Někdo ve tmě.
Neviděla jsem tvář, jen siluetu.
„Terezo?“ zašeptala jsem.
Ticho.
Osoba udělala krok ke mně.
A pak…
Se světla náhle zhasla.
A já pochopila, že jsem udělala osudovou chybu.
