Článek
Byl dokonalý – pozorný, laskavý, vždy mi říkal, jak moc mě miluje.
Nikdy bych neřekla, že by mohl něco skrývat.
Ale pak jsem jednoho dne náhodou viděla jeho telefon.
A v něm tajnou složku.
Když jsem ji otevřela, zbledla jsem hrůzou.
Všechno začalo jedním upozorněním
Byli jsme u něj doma a připravovali se na večerní filmový maraton.
Pavel šel do kuchyně pro popcorn, zatímco jeho telefon zůstal na gauči vedle mě.
Najednou se rozsvítil.
„Nová zpráva: Fotky byly nahrány do skryté složky.“
Zamrkala jsem.
Skrytá složka?
Nikdy jsem o ní neslyšela.
Pavel mi vždy říkal, že přede mnou nic neskrývá.
Tak proč měl tajnou složku na fotky?
A co v ní bylo?
Moje zvědavost zvítězila
Srdce mi bilo jako o závod.
Věděla jsem, že bych se mu neměla dívat do telefonu.
Ale tohle bylo divné.
Ruce se mi třásly, když jsem vzala jeho mobil a začala hledat.
A pak jsem ji našla.
Složku označenou jen emotikonem 🔒.
Polkla jsem a klikla na ni.
A v tu chvíli…
Mi došlo, že můj přítel není tím, za koho jsem ho měla.
Fotky, které neměly existovat
V té složce byly stovky fotek.
Ale ne ledajakých.
Byly to fotky mě.
Pořízené zvláštními úhly.
Ve spánku. Ve sprše. Když jsem se převlékala.
Dokonce i fotky, které byly pořízené přes okno mého bytu.
Cítila jsem, jak mi studený pot stéká po zádech.
Tohle nebyly normální fotky z našeho vztahu.
Tohle bylo sledování.
A bylo mi jasné, že o tom nemám mít tušení.
Tajemství, které mě vyděsilo
V tu chvíli se mi chtělo utéct.
Ale moje tělo ztuhlo hrůzou.
Co když mě sleduje i teď?
Podívala jsem se ke dveřím.
Stál tam.
A díval se na mě.
„Co děláš, lásko?“ zeptal se klidným hlasem.
Telefon mi málem vypadl z ruky.
„Co… co to je?“ vykoktala jsem.
Usmál se.
Ale ten úsměv byl… jiný.
„Jen vzpomínky,“ odpověděl.
„Dívám se na tebe pořád, víš to?“
Chtěla jsem křičet.
Utéct.
Ale něco v jeho pohledu mě přimrazilo k podlaze.
„Víš, vždycky jsem tě rád pozoroval,“ pokračoval.
„Když spíš. Když jsi sama. Když si myslíš, že tě nikdo nevidí.“
Můj žaludek se stáhl odporem.
Pavel udělal krok ke mně.
„Je to přece krásné, ne? Ta čistá, přirozená podoba tebe. Bez masek. Jen ty… a já.“
Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek.
Útěk… ale bylo už pozdě?
Musela jsem něco udělat.
Musela jsem utéct.
„Promiň, musím na záchod,“ řekla jsem rychle a vstala.
Pavel mě pozoroval.
Byl klidný. Až příliš klidný.
Ale nechal mě jít.
V koupelně jsem zamkla dveře a vytáhla telefon.
Volala jsem policii.
„Můj přítel mě sleduje. Má moje fotky. Prosím, přijďte…“
Klepala se mi ruka.
Za dveřmi bylo ticho.
A pak…
Zaklepal.
„Lásko… co tam děláš?“
Neodpověděla jsem.
A pak jsem slyšela klíč v zámku.
V tu chvíli mi došlo, že možná…
Je už pozdě.
