Článek
Den, kdy zmizel
Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Můj bratr Adam byl o pět let starší než já. Vždycky se o mě staral, chránil mě.
A pak jednoho dne prostě zmizel.
Bylo mu dvacet, když se to stalo.
Jednoduše vyšel z domu a už se nikdy nevrátil.
Policie ho hledala měsíce.
Rodiče nejedli, nespali, jen dávali rozhovory, lepili plakáty a hledali odpovědi.
Ale nic.
Žádná stopa.
Žádné svědectví.
Jako by se vypařil.
A pak plynuly roky.
Přestali jsme věřit, že se ještě někdy objeví.
Až do včerejška.
Viděl jsem ho!
Byl to obyčejný den. Šel jsem do práce, jako vždycky.
A pak jsem ho uviděl.
Stál tam. Na druhé straně ulice.
Byl to on.
Stejná výška, stejný postoj.
Ale něco bylo divné.
Podíval se na mě. Jeho pohled byl úplně prázdný.
Jako by mě nepoznával.
Jako bych pro něj byl cizinec.
Ztuhl jsem.
To nemůže být pravda.
Můj bratr byl mrtvý.
A přesto tam stál přede mnou.
Běžel pryč.
Než jsem stihl cokoliv udělat, otočil se a utekl.
„Adame!“ vykřikl jsem.
Lidé na ulici se otočili, ale on nezpomalil.
Rozběhl jsem se za ním.
Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem skoro neslyšel vlastní kroky.
Ale on byl rychlý.
Zmizel v úzké uličce mezi domy.
Doběhl jsem tam – ale byl pryč.
Jako duch.
Ale já věděl, že to nebyl sen.
Byl to Adam.
A já musel zjistit pravdu.
Kdo je ten muž?
Celý den jsem nemyslel na nic jiného.
Zašel jsem za rodiči.
„Viděl jsem ho,“ vyhrkl jsem.
Matka zbledla.
Otec sevřel rty.
„To není možné,“ řekl tiše.
„Tati, byl to on!“
„Tvůj bratr je mrtvý.“
„Ne! Něco se stalo. Musíme to zjistit!“
Rodiče se na sebe podívali. A pak mi máma podala starou obálku.
„Tohle nám přišlo před dvěma lety,“ řekla.
Otevřel jsem ji.
Byl v ní papírek se třemi slovy.
„Nehledejte mě. Adam.“
Ztuhl jsem.
„Vy jste mi to nikdy neřekli?!“ vykřikl jsem.
„Chtěl, abychom ho nechali být,“ zašeptala matka se slzami v očích.
„Ale proč?“
Odpověď neznali.
Ale já věděl, že ji najdu.
Pátrání začíná
Prošel jsem staré policejní spisy.
Zjistil jsem, že Adamova zmizení si policie nikdy nebyla jistá.
„Žádné stopy násilí. Žádné důvody k útěku,“ stálo ve zprávě.
A pak jsem našel něco divného.
Adam si týden před zmizením změnil jméno.
Legálně.
Proč?
Co ho k tomu vedlo?
Byl to stále můj bratr?
Nebo jen někdo, kdo vypadal jako on?
A pak mi do schránky přišla další obálka.
Otevřel jsem ji se zadrženým dechem.
Byl v ní jen lístek.
A na něm adresa.
Opuštěná budova.
Na kraji města.
A pod tím…
„Přijď sám.“
Můj bratr se vrátil z mrtvých.
Ale já měl pocit, že možná neměl.
