Článek
Ale co udělala tentokrát, překonalo všechny hranice.
Bylo to něco, co mě donutilo sbalit kufry a vážně se zamyslet nad tím, jestli tohle manželství stojí za to.
Neohlášená návštěva
Byl to obyčejný sobotní večer. Manžel byl s kamarády na fotbale a já jsem si užívala klidný večer doma, když najednou někdo zazvonil.
Otevřela jsem dveře – a tam stála ona. Moje tchyně.
Bez ohlášení. Bez pozvání.
„Ahoj, zlato,“ usmála se tím svým falešným úsměvem. „Napadlo mě, že se zastavím na kafe.“
Než jsem stihla cokoliv říct, už byla uvnitř.
„Tohle tady nemůže zůstat…“
Posadila se ke stolu, rozhlédla se po bytě a zkřivila obličej.
„Pořád to tu máš tak… svérázné,“ poznamenala a upila z hrnku, který jsem jí podala.
Přesně jsem věděla, co tím myslí. Neměla ráda, jak si zařizuju byt. Nelíbila se jí moje dekorace, moje barvy, můj styl.
Ale tentokrát šla ještě dál.
Vstala, přešla k poličce a sebrala z ní fotorámeček.
Byla v něm moje rodinná fotka – já, moji rodiče a sourozenci.
„Tohle tady nemůže zůstat,“ řekla rozhodně a začala fotku vyndávat.
Zůstala jsem na ni nevěřícně zírat.
„Co to děláš?!“ vyhrkla jsem.
Podívala se na mě s předstíranou nevinností.
„Myslím si, že bys měla dát přednost fotkám rodiny, do které teď patříš. Naši rodinu přece.“
Byl to jen začátek
V tu chvíli jsem pochopila, že tohle nebude jen krátká návštěva. Tchyně měla plán.
Začala přerovnávat věci v kuchyni. Otevřela lednici a prohlásila, že nakoupila „lepší“ jídlo.
Pak se přesunula do ložnice.
„Musíme udělat něco s těmi povlečeními,“ řekla a začala je svlékat. „Můj syn nikdy neměl rád takové vzory.“
Přestávala jsem dýchat.
Byt, který jsme s manželem sdíleli, se pod jejím dotykem měnil v něco, co jsem nepoznávala.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
„Ty jsi mu nedostatečná…“
Když skončila s „úpravami“, sedla si naproti mně a zadívala se mi přímo do očí.
A pak to řekla.
„Víš, já jen nechci, aby můj syn dělal chybu.“
Zalapala jsem po dechu.
„Jakou chybu?“ zeptala jsem se tiše.
„No…“ naklonila se ke mně blíž. „On vždycky měl určitou představu o ženě, se kterou chce být. A ty… no… řekněme, že jsi jiná, než jsme doufali.“
Jiná?!
Kdo jsou „my“?!
Bylo to, jako by mi vrazila kudlu do zad.
Už jsem nevydržela ani minutu.
Vstala jsem, odešla do ložnice a vytáhla kufr.
Poslední kapka
Začala jsem házet věci dovnitř.
Tchyně se objevila ve dveřích. „Co to děláš?“
„Balím si věci,“ řekla jsem pevně.
„To snad nemyslíš vážně, kvůli takové hlouposti!“
V tu chvíli se otevřely vchodové dveře.
Můj manžel se vrátil domů.
Podíval se na mě, pak na matku.
„Co se děje?“ zeptal se zmateně.
A já čekala. Čekala, jestli se mě zastane. Jestli konečně nastaví své matce hranice.
Ale místo toho se otočil k ní.
„Mami, co jsi jí zase řekla?“
A bylo to jasné.
Zase se jí zastal.
Zase jsem byla ta špatná.
Podívala jsem se na něj, zavřela kufr a řekla jen jediné:
„Až se rozhodneš, že chceš žít se svou ženou a ne se svou matkou, dej mi vědět.“
A pak jsem odešla.
Navždy.
