Článek
Jenže pak začal trávit podezřele hodně času ve svém autě.
A když jsem konečně zjistila proč…
Rozbrečela jsem se.
Zvláštní chování
Začalo to pomalu.
Nejdřív jsem si všimla, že když přijede z práce, zůstává sedět v autě.
Ne pět minut. Ne deset.
Někdy tam byl i půl hodiny. Jen tak.
Seděl, koukal před sebe, občas něco dělal na telefonu.
Myslela jsem si, že možná jen potřebuje chvíli klidu po náročném dni.
Ale pak se to začalo stupňovat.
Začal chodit ven „projíždět se“ i večer. A v noci.
A když jsem se ho ptala proč, vždycky mi řekl to samé:
„Jen si potřebuji pročistit hlavu.“
Co přede mnou skrývá?
Jenomže…
Já jsem měla ten pocit.
Znáte ho. Ten zvláštní pocit v žaludku, kdy víte, že něco není v pořádku.
V noci jsem se budila a slyšela, jak zavírá dveře od auta.
Někdy se vracel až po hodině.
A pak jednou, když byl v koupelně, jsem si všimla jeho telefonu na stole.
Nechtěla jsem být ta manželka, co špehuje svého muže.
Ale nemohla jsem si pomoct.
Podívala jsem se.
A co jsem našla, mi vyrazilo dech.
SMS, která mi zastavila srdce
Na displeji svítila poslední zpráva:
„Dnes večer zase?“
Srdce mi spadlo do kalhot.
Kdo mu píše? A co tím myslí?
Nemohla jsem dýchat. Ruce se mi třásly.
Připadalo mi to jasné.
Můj muž má aféru.
Schází se s někým jiným.
A proto tráví tolik času v autě. Proto odchází ven.
Zalil mě pocit zrady.
Ale potřebovala jsem důkaz.
Odhalení pravdy
Rozhodla jsem se, že ho budu sledovat.
Druhý den večer, když si vzal bundu a zamířil ke dveřím, jsem se nenápadně vykradla ven za ním.
Šel rovnou k autu. Nasedl.
Já jsem stála ve stínu a sledovala ho.
Nastartoval, ale neodjel. Jen tam seděl.
A pak to přišlo.
Zvedl telefon, vytočil číslo a po chvíli řekl:
„Ahoj, mami.“
Zamrkala jsem.
Čekala jsem… někoho jiného.
„Jo, jsem v autě. Potřeboval jsem si na chvilku odpočinout,“ pokračoval.
„Ne, doma je všechno v pořádku. Jen mi někdy přijde, že už nejsem dost dobrý. Víš, unavuju se. Mám pocit, že nic nestíhám. Že selhávám jako manžel. Jako táta.“
Zalapala jsem po dechu.
O tomhle to bylo?
Pláč v autě
Slyšela jsem, jak mu matka odpovídá. Mluvila k němu klidně, laskavě.
A pak jsem slyšela, jak se mu zlomil hlas.
„Já jen nechci, aby mě nenáviděla,“ řekl tiše.
A v tu chvíli jsem to pochopila.
Neutíkal do auta kvůli jiné ženě.
Utíkal do auta, protože tam mohl být sám se sebou. Protože se cítil přetížený.
A protože měl strach, že pro mě už není dost dobrý.
Rozbrečela jsem se.
Omluva, kterou nikdy neřekl
Ten večer jsem ho nepřistihla při nevěře.
Přistihla jsem ho při něčem jiném.
Při bolesti, kterou mi nechtěl říct nahlas.
A místo toho, abych ho obvinila, jsem jen vešla do auta a sedla si vedle něj.
Překvapeně se na mě podíval.
A já ho jen objala.
A zašeptala:
„Jsi dost dobrý. A vždycky budeš.“
