Článek
Můj syn byl můj svět. Moje krev, moje všechno.
A pak jednoho dne řekl něco, co mi vyrazilo dech.
Slova, která mě donutila pochybovat o všem, co jsem si myslel, že je pravda.
Začalo to úplně nevinně
Byl to obyčejný večer. Seděli jsme u stolu, večeřeli jako každou jinou noc.
Můj syn – říkejme mu třeba Matěj – měl šest let. Živý, chytrý kluk, vždycky plný otázek.
A pak zničehonic řekl:
„Tati, kdy mě vrátíš mojí pravé rodině?“
Zarazil jsem se.
Nechápal jsem.
„Co tím myslíš, zlato?“ zeptala se moje žena se slabým úsměvem.
Myslela si, že si hraje. Já si to ale nemyslel.
Matěj na nás upřel vážný pohled.
„Moje pravá maminka a tatínek na mě čekají. Říkali mi, že jsem tady jen na chvilku.“
Mráz po zádech
Podívali jsme se s manželkou na sebe. Vyměnili si pohled, který neřekl nic, a zároveň úplně všechno.
Tohle nebyla obyčejná dětská fantazie.
Můj syn vypadal naprosto vážně.
A já cítil, jak se mi svírá žaludek.
Co když mi nepatří?
Co když v porodnici udělali chybu?
Co když…
Rychle jsem zavrtěl hlavou. Ne, to je nesmysl. Matěj je náš. Samozřejmě že je.
Jenže pak řekl další věc, která mi doslova podtrhla nohy.
„Pamatuju si, jak jsem žil jinde.“
Matěj se na nás díval velkýma očima. A pak klidně pokračoval.
„Pamatuju si svůj jiný dům. A jinou maminku. A jiného tatínka.“
„Kde?“ zašeptala moje žena.
„Tam, kde jsme byli předtím. Bylo tam hodně slunce a měli jsme velkého psa. A moje maminka měla dlouhé vlasy. A někdy mi zpívala.“
Dýchalo se mi těžko.
Protože žádného psa jsme nikdy neměli.
A moje žena měla vždycky krátké vlasy.
Pravda nebo něco víc?
Po večeři jsme Matěje uložili do postele a sedli si v obýváku.
„Co to sakra bylo?“ vydechla moje žena.
Já jen zavrtěl hlavou. Neměl jsem odpověď.
Bylo to jen dětské fantazírování? Náhoda?
Nebo…?
Zvedl jsem telefon a objednal si test otcovství.
Potřeboval jsem odpovědi.
A to, co jsem zjistil, mi obrátilo život vzhůru nohama.
