Článek
Maloval domy, auta, naši rodinu. Všechno bylo vždycky roztomilé a dětské.
Jenže pak jednou přinesl domů obrázek, který mě vyděsil k smrti.
Když jsem se podívala, koho nakreslil…
Ztuhla mi krev v žilách.
„To je můj nový kamarád, mami.“
Všechno to začalo jednoho dne po škole.
Adam si sedl ke stolu a začal kreslit.
Viděla jsem, že je úplně soustředěný. Jazyk měl vyplazený a ruce mu létaly po papíře.
Po chvíli zvedl hlavu a usmál se.
„Mami, podívej!“ řekl nadšeně.
Vzala jsem obrázek do ruky a ztuhla.
Byla na něm naše rodina.
Já, Adam, můj muž Tomáš.
Ale nebyli jsme tam sami.
Vedle Adama stál ještě někdo.
Vysoká postava v černém s prázdným obličejem.
„A tohle je kdo, zlato?“ zeptala jsem se pomalu.
Adam se zasmál.
„To je můj nový kamarád.“
Neviditelný přítel?
Snažila jsem se zůstat klidná.
Děti mívají imaginární kamarády.
Je to normální, že?
Ale něco na tomhle mi nesedělo.
„A jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.
Adam pokrčil rameny.
„Nevím. Ale říká, že nás chrání.“
Přes záda mi přeběhl mráz.
„A kde jsi ho potkal?“
„Doma,“ odpověděl prostě.
„Chodí ke mně do pokoje. Každou noc.“
Noční návštěvy
Dobře.
To už bylo moc divné.
Ten večer, když Adam usnul, jsem si šla prohlédnout jeho pokoj.
Všechno bylo normální.
Žádné známky něčeho zvláštního.
Až na jednu věc.
Na stole ležely další kresby.
A všechny zobrazovaly tu stejnou postavu.
Postavu stojící u Adamovy postele.
Cítila jsem, jak mi v hrdle vysychá.
Byla to jen dětská fantazie?
Nebo bylo něco… skutečného?
Zvuky ve tmě
Několik dní se nic zvláštního nedělo.
Až do té noci.
Byly tři hodiny ráno, když mě probudil zvuk.
Tiché škrábání.
Šlo z Adamova pokoje.
Srdce mi bilo jako o závod, když jsem pomalu vstala a vydala se ke dveřím jeho pokoje.
Otevřela jsem je…
A viděla jsem to.
Stín v pokoji
Adam seděl na posteli.
Nebyl vzhůru, ale měl otevřené oči.
A přímo vedle něj…
Se rýsoval vysoký černý stín.
Mrazivý, temný, nejasný.
Příliš vysoký, než aby to byl člověk.
Udělala jsem krok dovnitř a v tu chvíli se Adam otočil.
Jeho oči byly úplně černé.
A pak řekl hlubokým, cizím hlasem:
„Nech nás být, mami.“
Útěk
Zakřičela jsem.
Rozsvítila světlo.
A… nic tam nebylo.
Jen Adam, který se probudil zmatený.
„Mami? Proč křičíš?“
Objala jsem ho tak pevně, že skoro nemohl dýchat.
Druhý den ráno jsem udělala jedinou věc, která mě napadla.
Odstěhovali jsme se.
A Adam už nikdy svého „kamaráda“ nenakreslil.
