Článek
Jenže pak jsem našla tajnou místnost.
A když jsem zjistila, k čemu sloužila…
Utekla jsem.
Podivná skulina v podlaze
Všechno to začalo docela nevinně.
Jednoho dne jsem doma uklízela a rozhodla se trochu zorganizovat staré věci na půdě. Byla to místnost, do které jsme moc často nechodili.
Odstrkovala jsem krabice, když jsem si všimla něčeho zvláštního.
V rohu místnosti, pod vrstvou prachu, byla podivná skulina v podlaze.
Nikdy předtím jsem si jí nevšimla. Možná proto, že ji zakrýval starý koberec.
Ale teď, když jsem ho odtáhla, se mi odkrylo něco nečekaného.
Skryté dveře
Byl to poklop.
Měl malou kovovou rukojeť, kterou jsem pomalu uchopila a zatáhla.
Dveře v podlaze se s tichým zaskřípěním otevřely.
Pod nimi byla temná díra.
Vedly dolů schody.
Schody, o kterých jsem neměla ani tušení.
Co se skrývá dole?
Nechtěla jsem tam jít.
Každá buňka v mém těle mi říkala, ať ten poklop zavřu a zapomenu na něj.
Ale zvědavost byla silnější.
Se zapnutou baterkou v telefonu jsem začala sestupovat dolů.
Jeden schod.
Druhý.
Čím hlouběji jsem šla, tím hustší se zdál vzduch.
A pak jsem došla dolů.
A co jsem viděla, mě zmrazilo na místě.
Tajná místnost
Byla to malá podzemní místnost.
Žádná okna.
Jen stůl, několik židlí… a na stěnách papíry.
Přistoupila jsem blíž.
A tehdy jsem si to uvědomila.
Na těch papírech byly fotografie.
Fotografie mě.
A mého manžela.
A ne jen tak ledajaké. Byly to snímky z různých míst, kde jsme byli v posledních letech.
Na procházce v parku.
V kavárně.
Dokonce i fotky mě spící v naší ložnici.
Zalapala jsem po dechu.
Kdo to fotil? A proč?
Tohle nemohl být můj manžel… Nebo ano?
Bylo mi nevolno.
Otočila jsem se a uviděla něco ještě horšího.
Notebook na stole.
S rozsvícenou obrazovkou.
A na ní…
Otevřený složka s názvem „Ona“.
Roztřesenýma rukama jsem klikla na první soubor.
Byl to deník.
Detailní zápisy o mně. O tom, co dělám, kam chodím, co říkám.
Každý den, hodinu po hodině.
Kdo to psal?
Byl to můj manžel?
Nebo někdo jiný?
Hlas za mnou
Najednou jsem uslyšela kroky.
Někdo byl nahoře.
Srdce mi divoce bušilo.
Schovala jsem se do rohu místnosti a snažila se zadržet dech.
Dveře nahoře zaskřípěly.
A pak jsem slyšela jeho hlas.
„Zlato? Jsi tady?“
Byl to můj manžel.
Moje mysl křičela UTÍKEJ!
Útěk
V poslední chvíli jsem se rozběhla ke schodům.
Manžel mě zahlédl a jeho výraz se změnil.
„Počkej, není to tak, jak si myslíš!“ zavolal za mnou.
Ale já jsem neposlouchala.
Vyletěla jsem ven z místnosti, proběhla domem a rozrazila vchodové dveře.
Nevěděla jsem, kam běžím.
Věděla jsem jen jedno.
Tady už nikdy nezůstanu.
