Článek
Ten náš byl ten poslední.
Náš šestiletý Matěj přišel ze školky jako vždycky veselý, s baťůžkem a šmouhami od pastelky na tričku. „Mami, něco jsem nakreslil,“ řekl s nadšením a natáhl ke mně list papíru.
Usmála jsem se, dokud jsem se nepodívala pořádně.
Byl na něm náš dům. Každé okno, i naše červená střecha. Jenže z každého rohu šlehaly rudé plameny. Kolem domu stáli tři panáčci – jeden z nich měl v ruce něco jako sirky.
„Co to je, zlatíčko?“ zeptala jsem se s lehkým úsměvem, i když mi v břiše začalo nepříjemně škubat.
„To je náš dům,“ odpověděl vesele. „Hoří. Ale neboj, to se teprve stane.“
Nevěděla jsem, co říct. Matěj měl bujnou fantazii, to ano, ale nikdy si nevymýšlel takhle konkrétní věci. Snažila jsem se to vytěsnit. Přes noc jsem obrázek uložila do šuplíku a ráno ho vypustila z hlavy.
Ten den jsem šla jako obvykle do práce. Manžel byl na služební cestě, Matěj ve školce. Po poledni mi volal soused.
„Martino, běž domů. Hoří vám dům. Volali jsme hasiče.“
Srdce mi v tu chvíli vypadlo z hrudi. Nevěřila jsem tomu.
Když jsem přijela, ulice byla plná lidí. Náš dům byl očouzený, jedno okno vysklilo tlakem.
Oheň vznikl v technické místnosti. Malý zkrat v sušičce, jak později potvrdili hasiči.
Nikomu se nic nestalo – díky bohu. Ale škody nebyly malé. A uvnitř, v našem domě, něco prasklo. Nejen trámy. Ale i jistota.
Požár byl náhoda, říkali. Ale jak to, že ho Matěj nakreslil den předtím?
Ptala jsem se ho, kdo byli ti tři panáčci na kresbě.
„To nevím,“ pokrčil rameny. „Byli tam, když jsem to kreslil.“
„A proč jsi to nakreslil?“
Podíval se na mě a tiše řekl:
„Abychom věděli, že si máme dávat pozor.“
Nechala jsem ho vyšetřit. Psycholog řekl, že je v pořádku. Jen prý citlivý. Možná až moc. Ale jaké dítě ve věku šesti let předem namaluje nehodu, která se stane přesně, jak ji vykreslil?
Obrázek jsem si nechala. Ne proto, že bych chtěla vzpomínat na požár. Ale protože mi připomíná, že někdy svět dospělých není jediný, který vnímáme. A že některé věci si prostě vysvětlit neumíme.
Od té doby Matěj nakreslil ještě desítky obrázků. Sluníčka, letadla, dinosaura, který jí zmrzlinu. Ale nikdy už žádný s plameny.
A já každý večer děkuju, že ten první mi ukázal, že se vyplatí dávat dětem pozor. Ne jen proto, co říkají – ale i co kreslí.
