Článek
„Na to nemáš.“
„Budeš akorát ztrácet čas.“
„Vážně si myslíš, že to dokážeš?“
Neříkali to jen ostatní. Říkal jsem si to i já sám.
Proč nás slova druhých tolik ovlivňují?
Někdy stačí jedno jediné slovo, a i když hluboko uvnitř cítíš, že bys to mohl zvládnout, najednou o sobě začneš pochybovat.
Myslím, že to tak máme všichni. Od malička nám říkají, co můžeme a nemůžeme dělat. Co je „reálné“ a co ne. A čím častěji něco slyšíme, tím víc tomu věříme.
Ale kde je hranice mezi tím, co opravdu nedokážeme, a tím, co si jen myslíme, že nedokážeme?
Stál jsem před rozhodnutím
Byl to moment, kdy jsem měl udělat něco, co jsem nikdy předtím nedělal.
Bylo jedno, jestli to byl nový projekt, výzva, nebo jen obyčejné rozhodnutí. V hlavě mi zněla slova všech lidí, kteří o mně kdy pochybovali.
A možná měli pravdu.
Možná jsem opravdu nebyl dost dobrý. Možná jsem se měl vzdát dřív, než začnu.
Ale pak přišla jiná myšlenka.
A co když ne?
Co když bych to aspoň zkusil? Co kdybych si dovolil selhat – jen abych zjistil, jestli to zvládnu?
Lidé často říkají „tohle nemůžeš zvládnout“, protože si sami netroufli. Ne proto, že by to nešlo.
A já jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti:
Buď jim uvěřím a nikdy se nic nezmění.
Nebo udělám krok, i když mám strach.
Rozhodl jsem se
Nebyl jsem si jistý, jestli to zvládnu.
Ale byl jsem si jistý jednou věcí: už jsem měl dost toho, že jsem celý život poslouchal hlasy, které mi říkaly, co nedokážu.
A tak jsem šel.
A víš co?
Dopadlo to úplně jinak, než jsem čekal.
