Článek
Byla to obyčejná kazeta. Starý magnetofonový pásek, jaké se používaly před desítkami let. Neměla žádný popisek, jen ošoupaný plast a lehce popraskaný obal.
Normálně bych ji asi jen hodil do krabice se starým harampádím a zapomněl na ni. Jenže něco mě nutilo ji přehrát.
A tak jsem ji vzal, vyčistil od prachu a zasunul do starého magnetofonu, který stál v rohu sklepa. Stiskl jsem tlačítko „PLAY“.
A v tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech.
Hlasy ze tmy
Nejdřív se ozvalo jen ticho. Pak šum, jako když se starý mikrofon snaží zachytit zvuk, ale místo toho se v něm odráží prázdnota.
A pak jsem to uslyšel.
Svůj vlastní hlas.
„Pokud tohle slyšíš… znamená to, že je příliš pozdě.“
Srdce se mi sevřelo. Zadržel jsem dech.
„Musíš utéct. Hned. Neptej se proč. Nepřemýšlej. Jen jdi.“
Ztuhl jsem. Tohle bylo špatné. Něco tu nesedělo.
Kazeta pokračovala.
„Přišel jsem na to. Ale oni to vědí. A už si pro mě jdou. Prosím… neudělej stejnou chybu jako já.“
Hlas byl můj. Stejná intonace, stejný způsob mluvy. Ale já jsem nikdy nic takového nenahrál.
Nikdy.
Kazeta praskla a ozvalo se chraplavé dýchání. A pak… jiný zvuk.
Někdo klepal na dveře.
Na kazetě.
Ale v té samé chvíli se ozvalo zaklepání i za mnou.
Doopravdy.
Někdo tu je
Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem skoro neslyšel vlastní myšlenky.
Pomalu, mechanicky, jsem zvedl hlavu a otočil se směrem ke dveřím sklepa.
Ticho.
Někdo tam byl. Nebo něco.
Mysl mi vřeštěla, že to musí být jen náhoda. Ale vnitřní hlas mi říkal něco jiného.
„Musíš utéct.“
Slova z kazety mi rezonovala v hlavě.
Zvedl jsem ruku, abych zastavil nahrávání, ale v tom se zvuk na pásku změnil.
„Pozdě,“ řekl můj hlas.
A pak se dveře sklepa pomalu začaly otevírat.
To, co jsem viděl, mě pronásleduje dodnes
Nečekal jsem. Skočil jsem k vypínači a rozsvítil.
Bylo tam jen prázdno.
Ale v tom prázdnu… jsem zahlédl stín.
Byl rychlý. Příliš rychlý. Jakoby se jen na zlomek sekundy objevil v rohu místnosti a zase zmizel.
Kazeta se mezitím dotočila do konce a přehrávač cvakl.
Dýchal jsem mělce a rychle. Pot mi stékal po zádech.
Sebral jsem kazetu a rozhodl se, že ji spálím. Zbavím se jí. Zničím ji.
Ale něco mi v tom zabránilo.
Na konci pásky bylo ještě jedno slovo.
Jedno jediné.
Moje jméno.
Přehrálo se pomalu, zřetelně.
„Davide…“
Kazetu jsem ten večer nezničil. Dodnes ji mám. Ale už ji nikdy nepustím.
Protože vím, že by mohla říct něco, co už nikdy nebudu moct vzít zpátky.
