Když neochráníme klima, přijdeme i o svobodu a demokracii

Některé lidi popouzely nedávné studentské stávky svým načasováním, které se částečně krylo se 17. listopadem, tedy svátkem spojovaným s hlavně se Sametovou revolucí, kdy si připomínáme, že žijeme ve svobodném a demokratickém státě. Symbolika 17. listopadu se ale týká i ochrany životního prostředí. Právě studenti a mladí lidé na konci osmdesátých let upozorňovali na demonstracích nejen na nedostatek svobody, ale i na zanedbaný stav školství, zdravotní péče a právě životního prostředí. Jedny z prvních velkých demonstrací v roce 1989, ještě před událostmi na Národní třídě, propukly právě v severních Čechách, kde lidé trpěli kvůli znečištění životního prostředí, které ničila intenzivní těžba a pálení uhlí v místních elektrárnách. Navíc 17. listopad je i Mezinárodní den studentstva a studenti a studentky by si sami měli říct, co chtějí na svůj svátek dělat.

Načasování univerzitní stávky také odráželo načasování studentských protestů v zahraničí v iniciativě End Fossil:Occupy, z nichž mnohé cílily právě na listopad. Ve stejné době jako stávky na univerzitách v různých zemích se totiž v Egyptě konala významná klimatická konference COP 27, kam se sjeli světoví lídři, aby diskutovali o ochraně klimatu.

Už tradičně se ozývaly hlasy, že studující by se měli věnovat hlavně studiu a ne změnám klimatu. Podobných argumentačních faulů a falešných dilemat se v kritice univerzitních stávek objevovalo více. Říkat někomu, co by měl a neměl dělat, je přímo ukázková nevyžádaná rada. Mladé generaci navíc nemá smysl vyčítat, že se o změnu klimatu zajímá. Studiem se připravuje na svoji budoucnost – tedy na stejnou budoucnost, kterou výrazně poznamenají i změny klimatu. Právě dnešní mladí dospělí a jejich děti se budou s negativními důsledky klimatické krize potýkat nejvíce.

Data jsou jasná – lidé, kteří se narodili na přelomu tisíciletí a později, se téměř určitě dožijí roku 2050, pravděpodobně však i 2060, 2070 a dále. Jaká je čeká realita, pokud politici nedodrží současné závazky plynoucí z Pařížské dohody, která má za cíl udržet globální oteplování pod 1,5 stupňů Celsia, a oteplí se o pět a více stupňů? Co se stane, když nedokážeme klimatický rozvrat planety Země zastavit? Rozsáhlá území ležící na pobřeží by zaplavila moře. Další území by se změnila v neobyvatelnou poušť. Stovky milionů lidí by přišly o své domovy. Klimatický kolaps by přinesl rozvrat globálního zemědělství, které by přišlo o schopnost nasytit miliardy lidí, které dnes planetu obývají.

Lidstvo samotné by v nějaké podobě snad přežilo. Ale určitě ne v podobě, která by se nám líbila. Jisté je, že by lidé umírali hlady a žízní a horkem a zabíjeli by se ve válkách o vodu a o potraviny. Všechny výdobytky civilizovaného světa, které máme tak rádi, všechny hodnoty, které oslavujeme a připomínáme si na 17. listopad, jako jsou svoboda, demokracie, bezpečí, lidská práva, humanismus, právní stát, nezávislé soudnictví a všechno ostatní, co dnes bereme za samozřejmost, by zcela jistě nepřežily v době hluboké humanitární krize, které by lidstvo čelilo. Pokud chceme zachovat svobodu a demokracii, bez stabilního klimatu to nedokážeme.

Důkazem, že v případě těchto predikcí nejde jen o nerealistické strašení, nám mohou být mocné a rozvinuté dávné říše, které během lidské historie rozložily a uvrhly do chaosu dlouhotrvající sucha a hladomory. A slovy klasika: ti, kteří zapomenou na svou minulosti, jsou odsouzení k jejímu opakování.

Všechny nejnovější predikce přitom ukazují, že jsme na velmi nepříznivé trajektorii. Například nová předpověď vědců z britského meteorologického úřadu ukazuje zvyšující se pravděpodobnost, že planeta překročí hranici 1,5 stupně Celsia nad předindustriální úroveň. Pravděpodobnost, že k tomu dojde v jednom z příštích pěti let, vzrostla na 50 %, zatímco v roce 2020 to bylo 20 % a loni 40 %, uvádí ve své analýze deník The Guardian. Přitom v roce 2015 se taková pravděpodobnost ještě nepředpokládala. V tomto roce průměrná globální teplota poprvé dosáhla o jeden stupeň Celsia vyšší hodnoty, než bylo normou v letech 1850 až 1900. V loňském roce už byla ale průměrná globální teplota o 1,1 stupně Celsia vyšší.

Pojďme ale od nejhorších scénářů a od nepříznivých vyhlídek zpátky k současnosti a k univerzitním stávkám. Řada lidí z generací, kteří byli v době Sametové revoluce dospělí a aktivně se jí účastnili, tvrdila do médií, že se jich téma změny klimatu netýká, že to není jejich boj, že je to jen nějaká věc, co řeší mladí, a že ti si vždy musejí najít něco, proti čemu se budou bouřit. To je ale politováníhodný omyl.

Klimatická krize už je tady. Právě teď Keňa zažívá nevídaná sucha a Pákistán se vzpamatovává z katastrofálních záplav. Tyto obrázky se však netýkají jen zemí globálního jihu, Evropa v létě zažívala bezprecedentní vlny veder. Změna klimatu způsobená člověkem již zapříčiňuje mnoho extrémních projevů počasí a klimatu ve všech oblastech světa. A extrémní počasí způsobené klimatickou změnou bude čím dál častější po celé zeměkouli.

I v Česku jsou změny klimatu výrazné a mají na nás spoustu negativních dopadů. Zatímco v průměru se globální teplota zvýšila o 1,1 stupně Celsia, měření v České republice ukazují, že růst teplot tu už překonal hranici 2 stupňů. V období 2015 až 2020 jsme zažili největší epizodu sucha minimálně za posledních 500 let. Vlny extrémních veder se začínají opakovat každý rok a podle expertů budou v budoucnu horší a delší. Podle vědců je téměř jisté, že do roku 2026 bude překonán rekord z roku 2016, kdy byl zaznamenán nejteplejší rok v historii.

Extrémní počasí už dnes ohrožuje lidi v Česku a způsobuje předčasná úmrtí, především lidí v seniorském věku. Vlny veder si v Praze podle vědců z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR a Fakulty životního prostředí pražské České zemědělské univerzity mezi lety 2010 až 2019 vyžádaly průměrně dvakrát více obětí než ve třech předešlých dekádách. Klimatická změna ohrožuje nás všechny a není to žádný imaginární problém mladé generace.

V souvislosti se stávkou – ale nejen s ní – se v poslední době objevuje také falešné dilema, že je potřeba nyní řešit krizi energetickou, a ne klima. Jenže současná energetická krize je především krizí vytápění, protože výraznou většinu plynu dovezeného do ČR používáme k tomu, abychom se zahřáli. Fosilní plyn kvůli ruské válce na Ukrajině brutálně zdražil a vytáhl nahoru ceny elektřiny i ceny uhlí. Nejlepším řešením ale není přejít z plynu na trochu levnější uhlí, dokonce to není ani dočasné dobrovolné snížení teploty, na kterou vytápíte. Tím ideálním řešením je dům, v němž bydlíte, pořádně zateplit. S vysokými účty za elektřinu zase pomohou vlastní solární panely na střeše, které pokryjí část spotřeby. Zateplování, energetické úspory a obnovitelné zdroje jsou řešení jak krize energetické, tak krize klimatické.

To, že se zateplování a instalace solárních panelů vyplatí, lidé a firmy dobře vědí a zájem o ně je nyní enormní. Pokud by se připojily do sítě všechny střešní fotovoltaické elektrárny, o které se nyní žádá, přibylo by 15 GW instalovaného výkonu, což by pokrylo zhruba čtvrtinu potřeby Česka. A to žádají jen vlastníci nemovitosti, především rodinných domů, kteří na to mají dost peněz. V Česku je ještě zhruba čtvrt milionu bytových domů a dá se předpokládat, že obrovský zájem o solární panely budou mít i společenství vlastníků jednotek, až se v novele energetického zákona podaří nastavit rozumnou legislativu, která nebude bránit jejich instalaci. Potenciál pro instalaci solárních panelů u bytových domů je rovněž obrovský.

V této statistice pak ještě chybí domácnosti, které sice vlastní rodinný dům, ale nemají peníze na instalaci solárních panelů ani na zateplení a částečná dotace od státu jim nijak nepomůže. Nízkopříjmovým a zranitelným domácnostem by proto měl tyto investice ideálně zaplatit stát.

Některým glosátorům se také nelíbilo, že zástupci stávkujícího studentstva mluvili o nutnosti změn současného systému, případně že hesla na transparentech přímo kritizovala kapitalismus, ten „nejlepší ze všech možných světů“ a jediný systém, se kterým dokáže demokracie existovat v symbióze. Jenže kapitalismus nerovná se demokracie. A svoboda neznamená svobodu znečišťovat a svobodu ničit životní prostředí. Chceme naši planetu zachovat pro budoucí generace, nebo nám záleží jen na aktuálním ekonomickém růstu a nebude nám vadit neudržitelné drancování přírodních zdrojů?

Takové pojetí světa má dodnes exprezident Václav Klaus, ale svět už je jinde než on a jeho názory působí dnes nejen extrémně, ale dokonce extrémisticky. Lidé jako Klaus ale nebrání ani tak kapitalismus, jako jeho současnou podobu a neoliberální ekonomický model, podle něhož vše vyřeší trh. Ale ekonomie je multiparadigmatická věda a až do 70. let minulého století nebyl převládajícím ekonomickým směrem ve světě neoliberalismus Miltona Friedmana, ale myšlenky Johna Maynarda Keynese, který schvaloval zásahy státu do trhu. I to byl kapitalismus, byť v jiné formě.

Problémem současného světa je, že je založen na neudržitelném a kořistnickém ekonomickém myšlení. Lidem z klimatického hnutí je jasné, že nelze mít nekonečný růst na planetě, které má jen omezené zdroje. Ale pak je tu ještě jedna věc, která musí být zjevná úplně každému. Jedním ze základních pilířů současného ekonomického myšlení je, že má smysl pomáhat velkým firmám a jejich majitelům k velkým ziskům, protože bohatství, které budou generovat, podnítí další investice a tím tohle bohatství nakonec prokape i k obyčejným lidem. Současní ekonomové však dokazují, že celá tahle teorie je nesmyslná a vedla k obrovskému nárůstu nerovnosti ve světě, kde 10 % nejbohatších lidí vlastní celou polovinu světového bohatství.

A Česko si můžeme vzít jako ukázkový příklad. Přestože v minulosti rostlo HDP a bohatí Češi bohatli, a životní úroveň všech by se tak měla zlepšovat, stovky tisíc obyvatel skončily v exekucích a mnoho dalších zůstalo bez šancí na lepší život a prokapávaly k nim spíše prokremelské dezinformace než nějaké bohatství.

Mnoho současných ekonomů hovoří o tom, že potřebujeme nový ekonomický model pro 21. století, který by zohledňoval novodobé krize, včetně té klimatické, a řešil problémy, které současný ekonomický model ignoruje – mluví se o ekonomii koblihy, nerůstu, ekonomii ve veřejném zájmu…

Zpět k samotné univerzitní stávce… Zbytečně moc prostoru dostával v médiích konflikt na jedné z fakult, kde vedení mělo s formou protestu problém a nedařilo se dílčí spory, jestli se může na univerzitách přespávat, vyřešit domluvou. Studenti a studentky se ale tentokrát nechtěli nějak výrazně vymezovat proti univerzitním strukturám. Skutečný konflikt byl ale jinde. Cílem stávky podle organizátorů bylo především apelovat na politiky, kteří nepřijímají dostatečná opatření, aby zabránili klimatické katastrofě. I proto šli studenti a studentky na Národní třídu a konfrontovali premiéra Petra Fialu se svými požadavky na ochranu klimatu.

Kroky politiků jsou zatím stále nedostatečné, a to i tady v Česku. V červnu dal Městský soud v Praze za pravdu spolku Klimatická žaloba, který žaloval stát za neplnění jeho klimatických závazků. Podle rozsudku musí Česko zpřísnit opatření, která slouží ke zmírnění či zpomalení změny klimatu. Přesto premiér studentům a studentkám tvrdil, že Česká republika své závazky plní a že je vše v pořádku.

Budoucnost naší planety závisí na krocích politiků. Jednají ovšem pomalu, nedostatečně a pod tlakem fosilních lobbistů. Mladé generaci záleží na její budoucnosti a nemá moc možností, jak být veřejně slyšet. Společnost by jí ale měla naslouchat, vždyť právě studenti jsou – jak nám historie ukázala – hybatelem pozitivních změn ve společnosti. A řešení klimatické krize zcela jistě vyžaduje změny, a to i ty systémové.

Autoři: Šimon Hauser je mediální koordinátor Greenpeace

Lukáš Hrábek je tiskový mluvčí Greenpeace.