Článek
Rozhodl jsem se volně přeložit a lehce doplnit pro českého čtenáře můj anglicky psaný článek, který jsem publikoval na Substacku. Psal jsem ho zejména pro čtenáře z USA a Kanady, ale fakta, zkušenosti a názory, se kterými v něm pracuji, mají univerzální platnost i pro Čechy…
Už pátým rokem sleduji cizince, jak se snaží vytvořit funkční businessy v Dominikánské republice. Různé tváře, ale stejné příběhy. Někteří přicházejí s penězi, jiní se sny, ale většina nemá ani tušení o tom, jak tahle země vlastně funguje.
Vše níže uvedené pochází přímo z toho, co jsem viděl a zažil u mých klientů, obchodních partnerů, náhodných expatů anebo prostě jen u lidí, kteří si mysleli, že jsou na tenhle „ostrovní život“ připraveni – a skončili ožebračení, nebo dokonce utíkali zpět domů před závazky.
1. Nulový průzkum, nulová příprava
Většina cizinců neselže kvůli tomu, že by v této zemi nebyl možný úspěch –selžou, protože už od svého přistání zůstavají slepí k dominikánské realitě.
Bez hlubší analýzy podnikatelské příležitosti, bez jakýchkoliv marketingových studií, bez pochopení toho, jak vlastně funguje dominikánský trh rozdělený (zejména kvůli rozdílné kupní síle, naprosto odlišným preferencím a obřím kulturním rozdílům) mezi Dominikánce a expaty.
Snaží se potom prodávat „univerzální one-size-fits-all“ řešení, stejně univerzálním způsobem, ale místní trh se většinou chová jako pomyslné „nespojené nádoby“.
Pokud dobře neplánujete, už předem jste odsouzeni k selhání.
2. Představa, že se to „naučím za pochodu“
Spousta cizinců se tady objeví bez jakýchkoliv předchozích podnikatelských zkušeností, ale věří si na to, že „na to přijdou za pochodu“.
Je potřeba si přiznat, že toto je mimochodem jev, který často sleduji napříč populací expatů přicházejících z USA. Osobně mi přijde, jako kdyby byli vychováni v představách o své jedinečnosti a výjimečnosti. Sebevědomí je fajn, ale bez sebereflexe, je to špatné. Navíc s pocitem, že na cokoliv upnou svoji pozornost se samo a automaticky podaří.
Pravdou ale je, že lidé z USA a Kanady, se kterými se tu pracovně i nepracovně potkávám, jsou zvyklí na naprosto odlišný standard fungování státu, jeho institucí a služeb obecně. V tomhle je Dominikánská republika výrazně blíže České republice, a pro našince to není tak silný šok, protože spousta věcí často řádně nefunguje a člověk si svoje práva a nároky musí kolikrát tvrdě vybojovat a vykřičet.
Přidejme k tomu absenci jakýchkoliv produktových a obchodních strategií, marketingových a prodejních schopností a ve finále vůbec základní představy o tom, kdo je vlastně jejich klient. Výsledek je to, že business jim nefunguje. Nemají prodeje a po svých vysokých vstupních investicích začnou panikařit. Zareagují zpravidla naprosto prvoplánově – sníží ceny a skončí jako nejlevnější a nejzoufalejší volba na trhu.
Tento jev ostatně vidím i u našich krajanů, kteří po setkání s realitou toho, že na dovolenkovém pronájmu ošizeného apartmánu rychle nezbohatnou, raději volí cestu být „nejlevnější ubytování“. Za mě to není strategie, ale cesta do pekel!
3. Přehnané ego
Ego a podnikání je velké téma. Nabubřelé ego a podnikání je ale jistota, jak selhat. Většinou takové jedince, jisté si tím, že vždy mají pravdu, vycítí a odchytí místní „experti“.
Kdo je místní expert? Například bratranec chlapíka, co vám seká trávník, nebo kamarád vaší nové dominikánské přítelkyně (který mimochodem může klidně být její manžel, ale rozhodli se na vás něco vydělat). Může to být i velmi vyčůraný Čech…
V každém případě se začnou věci hýbat, peníze začnou lítat na všechny směry. Advokát, notář, pojišťovák, poradce, expert na stavebnictví, úředník, který ve volném čase radí, jak projít jeho řízením… Ale nulové prokazatelné výsledky za nimi. Hodně se mluví, všechno se na oko hýbe, ale kde jsou výsledky?
A potom člověk zjistí, že doslova vyházel hromadu peněz špatným lidem. Investoval do neexistujících projektů a platil za povolení a služby, které neexistují.
Jediný (za mě) fungující postup je postupovat podle jasně daného, dosažitelného a měřitelného plánu, ne emočních impulzů a představy, že „já vím všechno nejlíp, protože mi akorát zaschlo razítko na pasu a přícházím z civilizace“.
4. Reálná šance na úspěch
Sledujíce, co se kolem děje, si troufám odhadnout cca 5 %, a to je ještě velmi pozitivní odhad. Těchto 5 % expatů podnikajících v DR má realistické šance na úspěch.
Zbytek jsou přinejlepším klony toho, co možná někdy fungovalo „tam doma“, násilně naroubované na místní prostředí. Ostatně jestli mi ještě jeden Čech při poptávce relokace řekne, že sice nikdy nevařil, v DR nikdy nebyl, ale napadlo ho udělat si tady českou hospodu, tak už opravdu sním svůj klobouk.
Pravdou ale je, že tuto zemi a toto prostředí nezajímá váš minulý úspěch, váš životopis, nebo jaký máte přízvuk.
Odměňuje ty, kteří se umí přizpůsobit – ne ty, kteří žijí v nostalgii.
5. Nejsnazší cesta, jak o vše přijít?
Věřit každému kolem.
Jste v zemi nový a každý vám bude s vlastním zájmem radit, ať od něj, nebo jeho kamaráda kupujete nemovitosti, auta, „super výdělečné a zajeté businessy“. Slepé naslouchání těmhle hlasům má ale vždy ten stejný výsledek.
Dominikánská republika je prostě o vztazích, konexích, o prořízlých ústech a schopnosti navigovat v hlubokých vodách jiných obchodních tradic, zvyklostí a (ne)plnění slibů.
Všichni se na vás budou smát, souhlasit a budou vám slibovat cokoliv.
Po mnoha letech nadávání a vztekání jsem nakonec i já sám pochopil, že to není myšleno zle. Že ti lidé (zpravidla) nejsou zlí, ale že ten systém tak prostě funguje.
Dominikánská republika automaticky nepotopí dobrý podnikatelský nápad… Ale potopí nepřipravený business.
Na konci dne plati, že každý, kdo sem přijde, musí projít stejnou zkouškou. Někteří ji zvládnou, většina ne.
Dominikánská republika netrestá chytré, ale nepřipravené – a na to by si měl každý expat vzpomenout dřív, než na ostrově podepíše svoji první smlouvu.
