Článek
Je možné globálně zkrátit pracovní dobu na 40 hodin měsíčně? Mnozí namítnou že je to ekonomická utopie ale statistiky ukazují to že mnoho politiků má více dobře placených funkcí a vše stíhají. Zkrácení pracovní doby na 40 hodin měsíčně (tedy zhruba na 10 hodin týdně) je z pohledu současné ekonomické reality a fungování globální společnosti extrémně radikální myšlenka, která se v mnoha ohledech blíží ekonomické utopii, jakkoliv fascinující podněty k zamyšlení přináší. Pohled na politiků kumulující funkce nabízí zajímavý kontrast, ale srovnání s fungováním celého hospodářství má své zásadní limity.
Velká část globální ekonomiky stojí na službách, výrobě, zdravotnictví, dopravě, stavebnictví a zemědělství. Tyto obory vyžadují přímou lidskou přítomnost a fyzickou práci v reálném čase. Pokud by chirurg, řidič autobusu nebo zedník pracoval pouze 10 hodin týdně, produkce by dramaticky klesla, pokud by nedošlo k masivnímu násobení pracovních sil. Většina mzdových systémů a ekonomik je postavena na tom, že hodnota je vytvářena časem a výkonem. Snížení pracovního úvazku na čtvrtinu by při zachování stejné hodinové mzdy znamenalo buď čtvrtinové příjmy pro zaměstnance, nebo čtyřnásobný růst produktivity na jednu odpracovanou hodinu, což je technologicky v celém spektru ekonomiky nerealizovatelné.
Aby byl zachován chod společnosti při 40 hodinách měsíčně na osobu, bylo by nutné, aby lidé pracovali čtyřikrát víc než dnes což by vyžadovalo násobně větší populaci v produktivním věku. Argument s politiky, kteří stíhají řadu dobře placených funkcí (např. poslanec, člen dozorčí rady, starosta), trefně poukazuje na to, že ne všechny aktivity vyžadují stejný typ energie a času. Politici a manažeři na nejvyšších pozicích obvykle neprovádějí přímou materiální produkci. Jejich „práce“ spočívá v rozhodování, schvalování, účasti na poradách, delegování úkolů a reprezentaci.
Mají k dispozici rozsáhlé týmy asistentů, expertů a úředníků, kteří reálnou rešeršní a podkladovou práci dělají za ně. U kumulovaných politických funkcí se často vede debata o tom, zda je možné takové množství rolí vykonávat kvalitně. Často to vede k tomu, že politik je spíše „tváří“ a hlasovacím automatem, zatímco odbornou agendu plní aparát v pozadí. V běžných profesích nelze fyzickou práci delegovat na asistenta. Kde se myšlenka zkracování reálně pohybuje. Zatímco 40 hodin měsíčně je z ekonomické říše sci-fi, zkracování pracovní doby na 80 hodin měsíčně je dnes reálně diskutovaným a testovaným trendem.
Umělá inteligence a robotizace postupně přebírají rutinní úkony. Teoretici tvrdí, že s rostoucí produktivitou práce díky technologiím budeme v budoucnu schopni vytvořit stejné bohatství za méně času. V Číně je továrna kde roboti vyrábějí roboty, na fyzickou práci brzo budou jenom roboti lidi budou fungovat podobně jako politici. Myšlenka, že směřujeme k modelu „bezúdržbové“ fyzické výroby, kde lidé přestanou fyzicky pracovat a přesunou se výhradně do pozic řízení, rozhodování a strategie (podobně jako zmínění politici), je v technologických kruzích velmi živá.
Přední světoví výrobci (včetně čínských průmyslových gigantů nebo automobilek) nasazují linky, kde plně autonomní roboti montují komponenty, kontrolují kvalitu pomocí AI a přitom sami využívají díly vyrobené ve stejném komplexu. S rozvojem humanoidních robotů obecné povahy se navíc blíží doba, kdy stroje nebudou jen jednoúčelovými rameny v klecích, ale univerzálními dělníky. Pokud roboti a umělá inteligence převezmou veškerou rutinní, fyzickou i administrativní dřinu, lidská role se nutně posune. Lidé nebudou řešit jak věc vyrobenou fyzicky sestavit, ale co se má vyrábět, jaké jsou priority společnosti, jak nastavit pravidla a etiku autonomních systémů.
Podobně jako vrcholový manažer nebo politik neřídí buldozer, ale schvaluje směřování a nese odpovědnost, lidé budou víc v roli „koordinátorů“, schvalovatelů a tvůrců záměrů. Tento scénář však otevírá obrovský ekonomický otazník přesně ten, který se pojí i s myšlenkou extrémně zkrácené pracovní doby. Dnešní ekonomický model je postaven na tom, že lidé vyměňují svůj čas a práci za mzdu, kterou pak utrácejí za zboží a služby. Pokud budou veškerou práci dělat roboti, kdo bude mít peníze na nákup toho, co roboti vyrobí, když lidé ztratí své pracovní pozice?
Právě proto se v souvislosti s nástupem robotizace čím dál hlasitěji diskutuje o nutnosti zásadní změny přerozdělování bohatství ať už formou nějaké formy zdanění robotické práce, nebo zavedení univerzálního základního příjmu. Myslíte si, že lidstvo na takový radikální přechod ekonomiky a společnosti vůbec stihne včas zareagovat, než roboti nahradí většinu pracovních míst? Zde se dostáváme ke strachu ze změny, války v nahotě odhalují budoucnost zde se využívají nejmodernější systémy, moderní války jsou už bez vojáků v zákopech mezi sebou bojuje technologie a programy. Vojenský konflikt a zbrojní průmysl slouží historicky jako nejrychlejší akcelerátor technologického pokroku.
Pohled na to, že moderní války stále více opouštějí klasické zákopy a měří se soubojem algoritmů, dronů a autonomních systémů, trefně vystihuje proměnu charakteru moci. Technologická rovina moderních konfliktů přináší několik klíčových posunů. Zbraně už nejsou jen o oceli a výbušninách, ale o kybernetické bezpečnosti, elektronickém boji, rychlosti zpracování satelitních dat a schopnosti umělé inteligence vyhodnocovat cíle v reálném čase. Kdo má pokročilejší software a stabilnější komunikační sítě, má obrovskou převahu. Odsun člověka z první linie: Nasazení dronů (vzdušných, pozemních i mořských) a autonomních systémů postupně vytlačuje lidské vojáky z přímého ohrožení života v zákopech.
Operátoři často řídí stroje na dálku, podobně jako v nějaké simulaci, což zcela mění psychologii boje. Války v „nahotě“, jak říkáte, fungují jako bezohledný rentgen společnosti. Ukazují, že staré doktríny a masové armády postavené na počtu lidí přestávají stačit. Strach ze změny je v tomto ohledu přirozený, protože lidstvo čelí novému typu hrozeb, kde o osudu rozhodují stroje rychleji, než je lidský mozek schopen vůbec zaregistrovat. Tento trend navíc ukazuje, jak úzce je propojen vývoj v armádě s civilním sektorem technologie, které dnes testují armády, se vzápětí propisují do průmyslu, o kterém jsme mluvili před chvílí. Obáváte se, že s tím, jak války přecházejí na úroveň programů a algoritmů, ztrácí lidstvo nad těmito technologiemi definitivně kontrolu?
